I.ÚS 1761/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1761/14 ze dne 26. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti International business group, spol. s r.o., IČ: 62414399, se sídlem Praha 5, Jánského 2422, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 25 Cdo 1093/2012-481, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2011 č. j. 15 Co 332/2011-437 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. ledna 2011 č. j. 9 C 604/2006-398, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Jiřího Masopusta a Josefa Kožery, podnikajícího pod obchodní firmou Josef Kožera - JOKOSPED, IČ: 11342102, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. května 2014, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Napadenými soudními rozhodnutími bylo rozhodnuto ve věci žaloby vedlejšího účastníka Jiřího Masopusta (dále jen "žalobce"), kterou se proti stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení částky 160 999 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout zbouráním chatky nacházející se na blíže specifikovaném pozemku v Praze, k. ú. Jinonice. Její zbourání bylo provedeno dne 22. listopadu 2004 druhým vedlejším účastníkem na objednávku stěžovatelky. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "soud prvního stupně") žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 28. ledna 2011 č. j. 9 C 604/2006-398. Z jeho odůvodnění se podává, že stěžovatelka nabyla předmětný pozemek (společně s dalšími pozemky v dané oblasti) na základě kupní smlouvy ze dne 7. dubna 2003 od společnosti AERO HOLDING a.s. v likvidaci. Již v této smlouvě bylo výslovně uvedeno, že zakoupené pozemky jsou jako zahrádky užívány asi 70 fyzickými osobami, jejichž totožnost nebyla prodávajícímu známa, přičemž na některých jsou umístěny drobné provizorní stavby, které nejsou v majetku prodávajícího. Tak jako v ostatních případech byla i chatka, o kterou v dané věci jde, zbudována v 50. letech, kdy byl předmětný pozemek ve vlastnictví státu, hospodařila s ním Správa komunálního hospodářství Ústředního národního výboru hl. města Prahy a právo užívání bylo zřízeno pro Revoluční odborové hnutí - Svaz zaměstnanců ve strojírenství, závodní výbor, závod Motorlet - Jana Švermy. Stavbu fakticky zřídil vlastním nákladem člen uvedeného svazu, který se cítil být jejím vlastníkem. K pozemku mu sice nesvědčilo právo vlastnické, nájemní, ani právo odpovídající věcnému břemeni, k jejímu zřízení ovšem nepochybně došlo se souhlasem uživatele, pročež se nejednalo o stavbu neoprávněnou. V projednávané věci bylo podle soudu prvního stupně prokázáno vlastnické právo žalobce. Ten měl předmětnou chatku, mající povahu dočasné stavby, nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 27. března 1999 od Pavla Weigla, který ji užíval jako její vlastník nejpozději od 18. června 1994, kdy byl přijat za člena Sdružení zahrádkářů Motorlet Praha 5. I kdyby přitom tehdy jejím vlastníkem nebyl, v řízení nebyl doložen žádný důkaz zpochybňující dobrou víru žalobce nebo jeho právního předchůdce ohledně vlastnictví chatky před 22. listopadem 2004. Ještě před tímto dnem by tak vlastnické právo žalobce vzniklo vydržením podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Zbouráním chatky a zničením v ní umístěných movitých věcí vznikla stěžovatelce podle § 424 občanského zákoníku odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Při určení výše škody vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku vypracovaného v souvisejícím trestním řízení. Žaloba byla naopak zamítnuta ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi, jemuž byla ze strany stěžovatelky předložena kupní smlouva o zakoupení pozemku a výpis z katastru nemovitostí, prokazující její vlastnictví. 4. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud"), který rozsudkem ze dne 18. října 2011 č. j. 15 Co 332/2011-437 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry. Ve vztahu k vydržení uvedl, že vlastníkem stavby se od 20. ledna 1990 cítil i pan Hrubý, který byl tohoto dne přijat za člena uvedeného sdružení zahrádkářů. Právě od něj pak měl chatku nabýt Pavel Weigl. Desetiletá doba pro vydržení proto měla uběhnout nejpozději 20. ledna 2000. V trestním řízení bylo nepochybně prokázáno, že ke zbourání chatky došlo bez toho, aby byl žalobce vyzván k odstranění stavby a aby bylo vyčkáno na jeho odpověď. Existence stavby sice byla neoprávněným zásahem do vlastnického práva majitele pozemku, stavby na pozemcích byly však povoleny jako provizórium kdykoliv odvolatelné, přičemž zánikem zahrádkářské kolonie nejpozději dnem 2. července 2003 odpadl i účel, pro který byly zřízeny. Stěžovatelka se jejich odstranění mohla domoci se souhlasem jejího vlastníka nebo občanskoprávní cestou. Pokud však takovýto způsob nezvolila a nechala chatku svévolně zbourat, aniž si zjistila, kdo je jejím majitelem, a aniž by jej předem vyzvala k vyklizení pozemku nebo se domohla vyklizení pozemku soudní cestou, lze její jednání kvalifikovat jako úmyslné jednání proti dobrým mravům. Musela si být totiž vědoma následků svého jednání, jímž byl vznik škody. Pokud jde o výši škody, odvolací soud uvěřil žalobci, že měl v chatce jím uvedené věci odpovídající běžnému vybavení chaty (jednoduchý nábytek, nářadí), přičemž celková hodnota škody, vyčíslená na základě výše uvedeného znaleckého posudku, se mu nejevila být nadsazená. 5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. února 2014 č. j. 25 Cdo 1093/2012-481, protože jej neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Skutečnost, že v jiném soudním řízení bylo nařízeno vyklizení pozemku a odstranění chatky jiného uživatele, neopravňovalo stěžovatelku k jí zvolenému postupu. Zamýšlela-li dosáhnout vůči žalobci stejných účinků, nemohla postupovat jinak, než cestou práva, tedy nejdříve si vůči jeho osobě opatřit pravomocný a vykonatelný právní titul. I kdyby pak disponovala vykonatelným rozhodnutím o povinnosti žalobce odstranit chatku, nemohla by je vykonat svémocně, nýbrž pouze cestou výkonu rozhodnutí (exekuce); tím spíše nebyla oprávněna odstranit chatku svémocně bez takového rozhodnutí. Podmínky pro výjimečný postup svépomocí podle § 6 občanského zákoníku nebyly zjištěny, ani žalovanými tvrzeny, neboť ze strany žalobce nešlo o takový bezprostřední zásah do vlastnického práva stěžovatelky, který by vyžadoval svépomocné řešení; ostatně její postup lze jen stěží označit za přiměřený, přičemž tzv. útočná svépomoc není povolena. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy opakovaně předkládala jako důkaz pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. září 2004 č. j. 28 C 385/2003-118, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2005 sp. zn. 25 Co 54/2005, kterým byla k její žalobě uložena jinému uživateli povinnost vyklidit její pozemek, včetně odstranění chatky. Posledně uvedený rozsudek byl potvrzen odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2006 č. j. 22 Cdo 2757/2005-173. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že jediným subjektem oprávněným disponovat se "stavbami" byla právě stěžovatelka. Kdokoliv další, kdo užíval její pozemky po 2. červenci 2003, je naopak uživatelem neoprávněným a zasahuje do jejího vlastnického práva. Lze se přitom oprávněně domnívat, že právě stěžovatelka je i tím subjektem, na kterého přešlo vlastnické právo ke stavbám (mělo jít o majetek organizačních složek zrušeného Aero, koncern československého leteckého průmyslu, jenž měl být vložen do společnosti AERO, akciová společnost, později AERO HOLDING a.s. v likvidaci; tato společnost je pak měla převést společně s pozemky na stěžovatelku). Podle jejího názoru proto nelze akceptovat názor, že by naplnila předpoklady zákona pro vznik odpovědnosti za škodu podle § 424 občanského zákoníku, tedy že by úmyslně jednala proti dobrým mravům. Její jednání vůbec nebylo protiprávní. Zároveň je vyloučeno, aby žalobce jednal z pozice oprávněného uživatele nebo aby byl "vlastníkem v dobré víře". Je tomu tak z toho důvodu, že dne 22. listopadu 2004 již musel vědět o výše uvedeném rozsudku soudu