I.ÚS 1796/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1796/24 ze dne 24. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Z., zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 249/2023-886 ze dne 7. 2. 2024 a výrokům II., III., IV. a XIII. rozsudku Okresního soudu v Přerově č. j. 25 Nc 30027/2018-831 ze dne 28. 4. 2023, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a dále a) nezletilého P. Z., b) L. K., c) H. Z., d) Z. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených částí rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Okresní soud v Přerově ("opatrovnický soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele (otce), aby svěřil syna [nyní osmiletého nezletilého vedlejšího účastníka a)] do péče otce, případně do střídavé péče rodičů (výrok I.). Výživné stanovené otci v roce 2019 opatrovnický soud zvýšil z 8 000 Kč měsíčně na 10 000 Kč měsíčně a uložil stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatek na výživném 16 000 Kč (výroky II. až IV.). Dále stanovil, že otec je oprávněn se s nezletilým stýkat v každém lichém týdnu od středy do pátku a v každém sudém týdnu od pátku do neděle; rovněž upravil styk v období prázdnin (výroky V. až X). Opatrovnický soud zastavil jednak řízení o úpravě styku prarodičů [vedlejších účastníků c) a d)] s nezletilým (výrok XI.), a dále o výkonu rozhodnutí (výrok XII.); soud konečně rozhodl o nákladech řízení (výroky XIII. a XIV.). 3. Krajský soud v Ostravě - pobočky v Olomouci ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání matky proti výrokům V. až X. týkajících se úpravy styku otce s nezletilým (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále změnil rozhodnutí opatrovnického soudu ve výrocích II. až IV. týkajících se výživného tak, že výživné zvýšil z 8 000 Kč měsíčně na 11 000 Kč měsíčně od září 2021 do srpna 2022 a na 14 000 Kč měsíčně od září 2022 (s částečným placením na spořicí účet), a dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit nedoplatek na výživném 54 000 Kč (k rukám matky) a dalších 54 000 Kč (na spořicí účet) [výrok II. rozsudku odvolacího soudu]. Odvolací soud rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky III. až IV. rozsudku odvolacího soudu). 4. Obsáhlou argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že zvýšení výživného je nedůvodné, jelikož výživné neodpovídá jeho majetkovým poměrům a životní úrovni (které jsou obdobné jako v roce 2019) ani odůvodněným potřebám nezletilého (nezletilý pouze v roce 2022 začal navštěvovat základní školu). Soudy založily svá rozhodnutí na nesprávných skutkových zjištěních, aniž by k nim bylo řádně provedeno dokazování; naopak založily své závěry pouze na základě tvrzení advokátky matky (kupříkladu o dovolené stěžovatele v Zanzibaru za 100 000 Kč, o bydlení v luxusním domě, luxusním autu, úsporách stěžovatele či o estetickém zákroku partnerky stěžovatele). Napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, překvapivý a nezákonný. Stěžovatel za neopodstatněné považuje, že během necelých čtyř a půl let bylo výživné zvýšeno z 8 000 Kč na 14 000 Kč, tj. o částku 6 000 Kč; je zřejmé, že od roku 2019 nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala takto radikální zvýšení, a výživné mělo být naopak sníženo na 5 000 Kč měsíčně. Zvýšení výživného je pro stěžovatele likvidační a je současně na úkor jeho další dcery, kterou stěžovatel vychovává a vyživuje. 5. Stěžovatel v návrhu dále namítá, že odvolací soud stanovil jeho potenciální příjem na 75 000 Kč měsíčně jako součet jeho skutečné mzdy ve výši 25 663 Kč ve společnosti X a částky, kterou by měl pobírat jako odměnu za výkon funkce jednatele společnosti a z titulu podílu společníka společnosti z jejího zisku. Odvolací soud však svůj závěr neopřel o prokázaná skutková zjištění, pracoval se ziskem společnosti v roce 2022, kdy jednatelům nebyly vypláceny žádné odměny a společníkům žádný podíl na zisku; společnost se naopak rozhodla investovat zisk do modernizace výroby. Představa odvolacího soudu, že by měl stěžovatel současně pobírat odměnu jednatele ve výši 30 000 Kč měsíčně a podíl společníka za zisku ve výši 20 000 Kč měsíčně, je iluzorní; společnost na takové vyplácení nemá prostředky. Podle stěžovatele je teoreticky možné buď vyplacení odměny za výkon funkce jednatele, nebo vyplacení podílu na zisku společníkům, nebo kombinace obojího, avšak vždy v celkové výši maximálně 28 290,66 Kč měsíčně na jednu osobu. Při soudy prosazované rezignaci společnosti na modernizaci výroby je teoreticky možné dosáhnout celkového příjmu stěžovatele maximálně ve výši 53 953,66 Kč. Má-li stěžovatel poloviční podíl ve společnosti, nemůže proti vůli druhého společníka prosadit jakékoliv rozhodnutí o rozdělení zisku společnosti. Odvolací soud dál nezohlednil, že roky 2021 a 2022 představovaly pro společnost výkyv v obratu spojený s pandemií a válkou, vstupy se zdražily a v roce 2023 došlo k výraznému snížení obratu. Skutkové zjištění, že společnost ekonomicky prosperuje, se neopírá o výsledky dokazování; soudy nezadaly znalecký posudek. 6. Stěžovatel (kromě další judikatury) v návrhu odkazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 51/97 ze dne 3. 2. 1998 (U 9/10 SbNU 367), ze kterého vyplývá, že soudy musí při stanovení výše výživného u podnikající osoby posoudit možnosti a schopnosti osoby k výživě povinné právě z daňového přiznání ve spojení s peněžními deníky za příslušné kalendářní období. Z nálezu sp. zn. III. ÚS 2324/17 ze dne 18. 4. 2018 (N 76/89 SbNU 173) vyplývá, že stanovit výživné na základě příjmů, kterých povinný nedosahuje, mohou soudy jen v případech, kdy to smysl a účel výživného vyžaduje a kdy je legitimní požadovat, aby si povinný našel "lepší" zaměstnání. Ve výkonu práva na svobodnou volbu povolání by povinný neměl být omezován jen proto, aby si oprávnění zachovali nadstandardní životní úroveň, které dosahovali v minulosti díky dřívějším příjmům povinného. 7. Stěžovatel konečně tvrdí, že je v důsledku rozhodnutí soudů nucen prodávat svůj majetek (žádný další ovšem nevlastní). Odvolací soud pohlížel na věc po skutkové a právní stránce odlišně od opatrovnického soudu, a proto měl povinnost účastníky řízení se svým postojem zavčas seznámit, což protiústavně neučinil. K části rozhodnutí týkající se nákladů řízení stěžovatel namítá, že potřeba vypracovat znalecký posudek vznikla v návaznosti na neoprávněné jednání matky, která mimo jiné zpochybňovala jeho výchovné kompetence. Stěžovatel v tomto ohledu nebyl neúspěšný, jak tvrdí soudy; zpracování posudku bylo účelné a potřebné. 8. Stěžovatel v původním návrhu ze dne 23. 6. 2023 uvedl, že ústavní stížnost doplní o další podrobnou argumentaci v desetidenní lhůtě, což ovšem neučinil. 9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma části směřující proti napadeným výrokům rozsudku opatrovnického soudu. Ústavní soud k projednání návrhu v uvedeném rozsahu příslušný není, protože nelze rušit něco, co bylo změněno či nahrazeno (zde rozsudkem odvolacího soudu). 10. Ústavní stížnost ve zbývající části byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. 11. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v odpovídající části posoudil a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 12. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jako orgán ochrany ústavnosti má v rodinně-právních věcech zasahovat pouze v extrémních případech. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a vydaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy - jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Především nalézací soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.