I.ÚS 1811/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1811/14 ze dne 27. 5. 2015 N 100/77 SbNU 491 Prostředky řešení podjatosti soudce v nalézacím řízení a řízení o výkonu rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře a Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) - ze dne 27. května 2015 sp. zn. I. ÚS 1811/14 ve věci ústavní stížnosti Milana Kolomazníka, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem, se sídlem Svojsíkova 849/7, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 20 C 48/2007-121 ze dne 15. 4. 2011, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 263/2011-152 ze dne 17. 1. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3115/2012-216 ze dne 11. 3. 2014, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba pro zmatečnost a bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 20 C 367/2003-20 ze dne 15. 4. 2004 a exekučních rozhodnutí na něm založených, za účasti Martiny Kašparové, zastoupené Alexandrem Petričko, advokátem, se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3115/2012-216 ze dne 3. 11. 2014 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a rovnosti stran před soudem podle čl. 37 Listiny. Dále navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 20 C 367/2003-20 ze dne 15. 4. 2004 a "všech exekučních rozhodnutí Okresního soudu v Liberci založených na [tomto] exekučním titulu". 2. Dne 15. dubna 2004 vydal Okresní soud v Liberci, soudkyně JUDr. Jana Špidlenová, usnesení č. j. 20 C 367/2003-20 o schválení smíru (dále jen "usnesení o schválení smíru") mezi vedlejší účastnicí (žalobkyní) a stěžovatelem (žalovaným). Tento soudní smír stěžovatele zavazoval vyklidit byt do jednoho měsíce po zajištění náhradního bytu. Stěžovatel neměl v tomto řízení před uzavřením smíru ani poté žádné námitky proti soudkyni projednávající tuto věc. Stěžovatel, vedlejší účastnice i jejich právní zástupci podepsali prohlášení, že byli poučeni o možnosti vznést námitku podjatosti a že tuto námitku nevznášejí (sp. zn. 20 C 367/2003, č. l. 19). 3. Na základě tohoto soudního smíru byl Okresním soudem v Liberci veden výkon rozhodnutí pod sp. zn. 31 E 3/2006, o čemž měla rozhodovat rovněž soudkyně JUDr. Jana Špidlenová. V rámci tohoto řízení bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 35 Nc 80/2006-43 ze dne 3. 1. 2007 rozhodnuto o vyloučení soudkyně JUDr. Jany Špidlenové z projednávání a rozhodnutí věci z důvodu její podjatosti. V tomto řízení totiž jako oprávněná vystupovala vedlejší účastnice (žalobkyně v původním řízení), která byla dlouholetou zaměstnankyní Okresního soudu v Liberci, a měla tedy k soudcům tohoto soudu osobní i pracovní vztahy. Nadto krajský soud zohlednil, že mezi soudkyní JUDr. Janou Špidlenovou a vedlejší účastnicí byl vztah služební nadřízenosti. 4. Poté stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost proti usnesení o schválení smíru z toho důvodu, že rozhodovala vyloučená soudkyně. Odkázal přitom na pravomocné rozhodnutí o její podjatosti v řízení o výkon rozhodnutí (bod 3). 5. Okresní soud v Liberci (dále též jen "okresní soud") dne 11. února 2009 tuto žalobu zamítl pro opožděnost. Jeho rozhodnutí zrušil Krajský soud v Ústní nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. září 2009 a vrátil věc k projednání okresnímu soudu. Krajský soud v rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se o důvodu vyloučení soudkyně JUDr. Jany Špidlenové dozvěděl až z rozhodnutí o její podjatosti v řízení o výkon rozhodnutí (bod 3). 6. Okresní soud poté usnesením ze dne 2. prosince 2009 (doplněným opravným usnesením ze dne 6. dubna 2010) zrušil usnesení o schválení smíru. Na základě odvolání podaného vedlejší účastnicí toto rozhodnutí krajský soud dne 31. ledna 2011 zrušil pro nepřezkoumatelnost a vady řízení a znovu věc vrátil okresnímu soudu. 7. Dne 15. dubna 2011 okresní soud napadeným usnesením žalobu pro zmatečnost zamítl. Mezi soudkyní a vedlejší účastnicí sice byl vztah služební nadřízenosti, ale podle okresního soudu je podstatné zejména to, že původní řízení skončilo schválením smíru. Z toho důvodu si není možné představit, že by soudkyně rozhodovala podjatě. 8. Dne 17. ledna 2012 toto rozhodnutí potvrdil krajský soud svým napadeným usnesením. Uvedl, že žaloba pro zmatečnost nemůže být úspěšná, pokud účastník řízení vyvozuje pochybnosti o nepodjatosti soudce z okolností, které mu byly v průběhu původního řízení známy. Podle tohoto rozhodnutí stěžovatel věděl, že soudkyně JUDr. Jana Špidlenová vedlejší účastnici mnoho let znala a měla k ní vztah, a věděl i to, že vedlejší účastnice byla zaměstnána u Okresního soudu v Liberci. Ze soudního řízení ve věci samé rovněž vyplývá, že soudkyně upozornila stěžovatele na to, že vedlejší účastnici zná, a poučila ho o možnosti vznést námitku podjatosti. 9. Dne 11. března 2014 odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dovolání stěžovatele. Podle Nejvyššího soudu je nutné, aby účastník namítal podjatost soudce bezprostředně poté, kdy se dozví o důvodech možné podjatosti soudce. Žaloba pro zmatečnost proto nemůže být úspěšná v případě, že pochybnosti o nepodjatosti soudce účastník řízení vyvozuje z okolností, které mu byly v průběhu řízení známy, jako tomu bylo podle Nejvyššího soudu i v tomto případě. Přitom Nejvyšší soud odkázal na své usnesení sp. zn. 21 Cdo 2338/2005 ze dne 9. 3. 2006 a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141). II. Argumentace stran 10. Stěžovatel namítá, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, zejména bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek a došlo i k porušení rovnosti stran v právech před soudem. Stěžovatel se odvolává na judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady individuálního přístupu soudů k projednávané věci. Z této zásady podle něj vyplývá, že ani netypické okolnosti nevyvazují soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Dále se stěžovatel vyjadřuje k tvrzení, že mohl namítnout podjatost už v rámci původního řízení u okresního soudu. Tvrdí, že se o možné podjatosti soudkyně dozvěděl až z rozhodnutí krajského soudu v řízení o výkon rozhodnutí. 11. Stěžovatel rozporuje názor odvolacího a dovolacího soudu, že žaloba pro zmatečnost nemůže být úspěšná, protože okolnosti, z nichž účastník vyvozuje důvod podjatosti soudce, mu byly známy již v průběhu řízení. Toto podkládá dřívější judikaturou odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 36 Cdo 158/2009-73). Dále uvádí, že v různých rozhodnutích se konstatuje, že sama skutečnost, že je jedna ze stran sporu zaměstnaná u soudu a zná se se soudcem, pro shledání podjatosti nestačí. Právě tímto odůvodňuje to, že námitku podjatosti nevznesl, i když věděl o pracovním zařazení vedlejší účastnice. 12. Stejně tak rozporuje stěžovatel argumentaci, že rozhodnutí o schválení smíru je něco jiného než rozhodnutí soudu. Vyloučený soudce podle něj nemůže rozhodovat o ničem, tedy ani o schválení smíru. Smír může být schválen po provedeném nalézacím řízení, a to jen za předpokladu, že není v rozporu s právními předpisy. Tím, že byl smír schválen podjatým soudcem, mělo být zasaženo do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Stěžovatel zdůrazňuje úlohu nepodjatého a nestranného soudce, který by daný smír neschválil. V původním řízení totiž mělo být zneužito jeho zdravotní nezpůsobilosti - těžké oboustranné poúrazové poruchy sluchu. Stěžovatel protokol o jednání podepsal v silném rozrušení po delším slovním naléhání jak zástupce vedlejší účastnice, tak svého vlastního právního zástupce. Tímto došlo k porušení rovnosti účastníků a rovnosti jejich práv, z čehož vyplývá porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. 13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovateli nevyhověl, protože žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu neslouží ke zrušení rozhodnutí soudu jen proto, že účastník po vydání rozhodnutí vyvozuje z okolností, které mu byly v průběhu řízení známy, pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům nebo k věci. Zákonný požadavek na vyloučení podjatého soudce totiž nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi řízení, aby námitku porušení této zásady u