I.ÚS 1822/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1822/24 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6 - Bubeneč, proti výrokům I, II, IV a VII rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 45/2023-771 ze dne 13. března 2024 a výrokům I, II, III a V rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 32 C 45/2019-655 ze dne 12. září 2022, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a A. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v rozsahu tam uvedených výroků. Tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní právo zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Rovněž žádá přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. 2. Vedlejší účastnice ("manželka") požadovala po stěžovateli výživné nerozvedené manželky od 2. září 2019 do rozvodu manželství, tj. do 4. dubna 2022 (rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 5. dubna 2022). 3. Městský soud v Brně ("městský soud") stanovil povinnost stěžovatele platit manželce na výživném částku 60 000 Kč měsíčně od 2. září 2019 do 4. dubna 2022 (výrok I). Co do částky 540 000 Kč měsíčně za dobu od 2. září 2019 do 4. dubna 2022 žalobu zamítl (výrok II). Vyměřil dlužné výživné ve výši 1 866 000 Kč (výrok III). Rozhodl o zaplacení soudního poplatku a nákladech řízení vůči státu (výrok IV) a vůči manželce (výrok V). Zrušil své usnesení o nařízení předběžného opatření č. j. 32 C 45/2019-158 ze dne 5. září 2019 (výrok VI). 4. Městský soud se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele proti přiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy. V procesním postupu žalobkyně v řízení o rozvod manželství, ani ve svévolném odstěhování manželky s dětmi do V., k němuž přispěl stěžovatel odpojením elektřiny v domě, neshledal dostatečnou intenzitu odůvodňující odepření výživného. Ohledně tvrzené nevěry manželky přihlédl k rozsudku o rozvodu manželství a doplnil, že ne každá nevěra musí být nutně hodnocena jako důvod pro odepření výživného. Ke zcizení věcí z domu manželkou dodal, že poškozenou byla stěžovatelem zřízená nadace, nikoli on sám. Nárok na výživné manželky posoudil tak, že stěžovatel žije relativně asketickým způsobem a spolehlivě vysvětlil i užívání soukromého letadla. Městský soud vzal v potaz závěry opatrovnických soudů týkajících se výživného na nezletilé dcery a uzavřel, že výživné manželky musí být nižší, než u dětí (z doby před nařízením střídavé péče). Konstatoval, že se stěžovatel zbavil bezdůvodně majetku v hodnotě 100 milionů Kč, vložil-li majetek do nadace, a to bez ohledu na beneficienty nadace (manželku a děti) a na to, zda náležel majetek do společného jmění manželů či nikoli. Uzavřel, že částka 60 000 Kč odpovídá potřebám manželky na více než důstojný, se stěžovatelem srovnatelný způsob života, a navíc manželka nemusí hradit náklady na bydlení. Náhradu nákladů řízení manželce přiznal podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu v plném rozsahu. 5. Krajský soud k odvolání jak stěžovatele, tak manželky, napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku I potvrdil (výrok I). V části výroku II jej změnil, tak, že stěžovatel je povinen platit manželce na výživném částku dalších 128 500 Kč měsíčně od 2. září 2019 do 31. října 2019, 140 000 Kč měsíčně od 1. listopadu 2019 do 31. srpna 2020 a 109 600 Kč měsíčně od 1. září 2020 do 4. dubna 2022 (výrok II) a ve zbývající části výrok II potvrdil (výrok III). Ve výroku III rozsudek městského soudu změnil ve výpočtu dlužného výživné za dobu od 2. září 2019 do 4. dubna 2022 na výši 5 604 479 Kč (výrok IV). Rozhodl o náhradě nákladů státu manželkou (výrok V) a stěžovatelem (výrok VI) a stanovil, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VII). 6. Krajský soud v Brně ("krajský soud") použil § 688 občanského zákoníku o právu na informace o příjmech a jmění stěžovatele, jelikož ekonomická situace a transakce stěžovatele se jevily nepřehlednými, stěžovatel si v různých řízeních spojených s rozpadem manželství a rodiny protiřečil a místy lhal. Krajský soud ve shodě s městským soudem shledal, že jednání manželky nezakládalo rozpor s dobrými mravy vylučující přiznání výživného. Skutkové okolností zasadil do časové osy a vzal v potaz, že stěžovatel a manželka si navzájem různými kroky a soudními spory znepříjemňovali život. Přihlédl k průběhu řízení o rozvod manželství a tvrzenému protahování řízení manželkou, stejně jako zhodnotil, který z účastníků se měl dopouštět nevěry za trvání manželství. Při posouzení nároku manželky na výživné konstatoval, že majetková situace stěžovatele je mimořádná. Vyšel z rozsudku krajského soudu ve věci úpravy péče a výživy k nezletilým dětem, informací z obchodního rejstříku a obsahu spisu. Za evidentní považoval snahu stěžovatele uvádět s každým jednáním soudu nižší příjmy a zohlednil vložení majetku do několika nadací podle lichtenštejnského práva, čímž stěžovatelovy příjmy z majetku není možné dohledat, může jít o druhou peněžní identitu stěžovatele a stěžovateli ponechává vliv na nadaci. Zohlednil, že náklady manželky na bydlení v domě, úklid a zahradníka hradí nadace, a započítal náklady na dovolené, včetně dopravy soukromým letadlem či letem první třídou. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, shledal, že manželka uspěla z 30 %, avšak stěžovateli částečnou náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 občanského soudního řádu z důvodu informačního deficitu manželky. Každému z účastníků uložil povinnost náhrady nákladů řízení státu dle jím určeného poměru úspěchu ve věci. 7. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že krajský soud se dostatečně nezabýval jím namítaným rozporem přiznání výživného s dobrými mravy, případně jeho námitky dezinterpretoval a zlehčoval. Předkládá přepis audiozáznamu konverzace manželky, z níž má vyplývat její nevěra, a krajskému soudu vytýká, že tento důkaz nezopakoval, záměrně a účelově jej vyhodnotil v extrémním rozporu s obsahem, a zároveň, aniž by prováděl dokazování, učinil závěr o opakovaných nevěrách stěžovatele. Žádný ze soudů nezkoumal příčinu rozvratu manželství, vycházely pouze z rozsudku o rozvodu manželství, proti němuž se stěžovatel nemohl s ohledem na vyhovění návrhu bránit, přesto bez dalšího uzavřely, že manželka nebyla nevěrná a nebylo to příčinou rozvratu manželství. Dále stěžovatel podrobně popisuje průběh řízení o rozvod manželství a tvrdí, že manželka zneužívala právo, když účelově a vědomě řízení protahovala, aby jí právo na výživné manželky svědčilo po delší dobu. Nepřihlédl-li k tomu krajský soud a omlouval-li toto obstrukční jednání, zasáhl podle stěžovatele do jeho práva vlastnit majetek. Krajský soud rovněž nerespektoval projednací zásadu, porušil rovnost účastníků svou přílišnou procesní aktivitou a zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu. Stalo se tak jak spekulací o druhé peněžní identitě stěžovatele, aniž by to plynulo z provedených důkazů, tak nezopakováním důkazu výslechem dcery a manželky. Krajskému soudu dále vytýká, že se při hodnocení životního stylu a finanční situace rodiny nezabýval rozhodným obdobím. Pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel i ve výpočtu náhrady nákladů řízení a nesouhlasí s použitím § 150 občanského soudního řádu z důvodu, že manželka trpěla informačním deficitem o příjmech stěžovatele. Zejména proto, že již v opatrovnickém řízení Okresní soud Brno-venkov jeho majetkovou situaci zjišťoval. 8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma změněné části výroku II a výroků III a V napadeného rozsudku městského soudu, které byly změněny, popřípadě odklizeny výroky II, IV a VII rozsudku krajského soudu; Ústavní soud nemůže rušit rozhodnutí, které bylo změněno/odklizeno. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], vyjma části výroku II rozsudku městského soudu potvrzené výrokem III rozsudku krajského soudu, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele (žaloba byla částečně zamítnuta), a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. 9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém je k jejímu projednání příslušný a ve kterém byla podána oprávněnou osobou, a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěr