I.ÚS 1839/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1839/24 ze dne 11. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Terezou Šprinclovou, advokátkou se sídlem Družstevní 684/1, Třešť, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024 č. j. 21 Cdo 871/2024-416, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2023 č. j. 49 Co 108/2020-384 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022 č. j. 21 Cdo 745/2022-326, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zásah spatřoval zejména v tom, že při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru u vedlejší účastnice soudy opomněly hodnotit její účelovost. Ústavní soud zčásti ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost, ve zbytku se se stěžovatelem neztotožnil a jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení 2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se před obecnými soudy domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost [tedy dle § 52 písm. c) zákoníku práce], kterou mu vedlejší účastnice dala dopisem ze dne 20. 2. 2014. Důvodem neplatnosti měla dle stěžovatele být absence příčinné souvislosti mezi organizační změnou vedlejší účastnice a jeho nadbytečností. Výpověď stěžovatel totiž obdržel krátce poté, co nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2013 č. j. 49 Co 236/2012-396 určující, že vedlejší účastnicí dříve daná výpověď stěžovateli je neplatná. Jelikož podle stěžovatele vedlejší účastnice zrušila pracovní místo, aniž by odpadla potřeba výkonu práce, příčinnou souvislost nelze dovodit. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 13. 11. 2014 č. j. 3 C 79/2014-67 žalobu stěžovatele zamítl. Okresní soud měl za prokázané, že vedlejší účastnice provedla organizační změnu spočívající ve snížení počtu zaměstnanců na oddělení stěžovatele, v jejímž důsledku se stěžovatel stal nadbytečným. S námitkou stěžovatele týkající se nadále trvající potřeby práce se neztotožnil. Důvodem vydání rozhodnutí o organizační změně totiž nemusí být pouze nadbytečnost práce jako takové, ale například dosažení větší efektivity práce, což byl právě případ dané výpovědi. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 49 Co 98/2015-204 první rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dle krajského soudu nebylo možné učinit závěr o příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečnosti stěžovatele bez ověření, zdali se činnost vykonávaná stěžovatelem stala pro vedlejší účastnici skutečně nadbytečnou. 4. Okresní soud po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 č. j. 3 C 79/2014-265 žalobu stěžovatele zamítl. Na základě nově provedeného dokazování došel k závěru, že v okamžiku výpovědi skutečně počet zaměstnanců neodpovídal potřebě vedlejší účastnice, pro kterou se stala činnost stěžovatele kvůli přesunu výroby nadbytečnou. 5. Krajský soud po odvolání stěžovatele změnil druhý rozsudek okresního soudu tak, že rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 č. j. 49 Co 108/2020-297 určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli je neplatná. Nadbytečnost dle krajského soudu vyplynula v důsledku rozdělení práce mezi ostatní zaměstnance po předchozí (neplatné) výpovědi, zrušení oddělení, kde stěžovatel pracoval, a přesunu výroby do zahraničí. Navíc pokud během řízení o neplatnosti předchozí výpovědi stěžovatel práci u vedlejší účastnice nevykonával, nemohla potřeba práce stěžovatele zaniknout, protože během této doby fakticky neexistovala. Skutečnou příčinou nadbytečnosti stěžovatele tak dle krajského soudu nebyla organizační změna. Z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nadbytečností a organizační změnou shledal krajský soud výpověď neplatnou. 6. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen "zrušující rozsudek Nejvyššího soudu") po dovolání vedlejší účastnice zrušil druhý rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud se dle Nejvyššího soudu odchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe ohledně závěru o absenci příčinné souvislosti mezi organizační změnou a nadbytečností stěžovatele. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu umožňuje ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce zaměstnavateli regulovat počet a strukturu svých zaměstnanců. Soud do takových rozhodnutí zaměstnavatele nezasahuje, pokud existuje příčinná souvislost mezi nadbytečnosti zaměstnance a organizačním opatřením zaměstnavatele. Stěžejní je, že po určení neplatnosti předchozí výpovědi se zvýšil počet zaměstnanců na pracovní pozici stěžovatele na takovou úroveň, která neodpovídala potřebám vedlejší účastnice. Pro závěr o příčinné souvislosti tedy není dle Nejvyššího soudu významné, zdali stěžovatel před rozhodnutím o organizační změně skutečně na pozici pracoval. Rozhodující je, že vedlejší účastnice měla dle zákoníku práce povinnost stěžovateli přidělovat práci, avšak jeho práce nebyla potřebná. 7. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen "napadený rozsudek krajského soudu") s odkazem na závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu potvrdil (v pořadí druhý) zamítavý rozsudek okresního soudu. Nadto krajský soud reagoval na námitku stěžovatele, že organizační změna vedlejší účastnice reálně nemohla vést k větší efektivitě práce. K tomu krajský soud dodal, že přezkum naplnění účelu organizační změny soudu nepřísluší. K posouzení platnosti výpovědi je klíčové naplnění předpokladu dle § 52 písm. c) zákoníku práce, tedy prokázání účelu výpovědi, nikoliv jeho následné faktické naplnění. 8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl v záhlaví označeným usnesením (dále jen "napadené usnesení Nejvyššího soudu"). Napadený rozsudek krajského soudu vychází ze závazného právního názoru obsaženého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud neshledal důvody pro odklon od právního názoru, který je v něm vyjádřen a který je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a proto dovolání odmítl. II. Obsah ústavní stížnosti 9. Jádro argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti spočívá v tom, že obecné soudy nezhodnotily, jestli nebylo jednání vedlejší účastnice účelové. Skutečným důvodem výpovědi podle stěžovatele nebyl záměr zvýšit efektivitu práce, ale skutečnost, že se dříve před soudy úspěšně domáhal neplatnosti výpovědi ze strany vedlejší účastnice. Stěžovatel se v celém rozsahu ztotožňuje se závěry druhého rozsudku krajského soudu ze srpna 2021 (rekapitulovaného v bodě 5 shora). Judikaturu aplikovanou obecnými soudy nelze vztáhnout na případ stěžovatele, jelikož se skutkově odlišuje právě kvůli účelovosti jednání vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice měla navíc dle stěžovatele možnost umístit ho na jiné oddělení, kde je zaměstnanců na jeho pozici nedostatek. Obecné soudy v napadených rozhodnutích posvětily praxi zaměstnavatelů, kteří účelově přesunou zaměstnance na oddělení, kde jeho činnost zjevně není třeba, a následně zaměstnance propustí z důvodu nadbytečnosti. Taková interpretace výpovědních důvodů obecnými soudy se dle stěžovatele příčí principu ochrany zaměstnance. V tomto postupu obecných soudů, jakož i v strohém odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu. III. Procesní podmínky řízení 10. Stěžovatel ústavní stížnost podal mimo jiné proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu z května 2022. Proti tomuto rozhodnutí však jeho ústavní stížnost není přípustná. Ze znění ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyplývá, že ústavní stížnost lze podat pouze proti konečným rozhodnutím, která jsou způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele přímo (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3414/23). Ochrana základních práv je podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") úkolem celé soudní soustavy. Případný zásah Ústavního soudu přichází až ve chvíli, kdy žádný jiný prostředek nápravy není k dispozici. Ústavní soud tedy zásadně nepřezkoumává kasační rozhodnutí soudů vyšších instancí, kterými věc nebyla skončena (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS 35/13, bod 2, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1859/21). Až rozhodnutí soudů, která následují po kasačním rozhodnutí, mohou totiž výsledek řízení změnit, jsou konečná a bezprostředně ovlivňují právní sféru účastníků. 11. V duchu výše uvedeného jsou konečnými rozhodnutími napadený rozsudek krajského soudu a napadené usnesení Nejvyššího soudu, nikoliv však zrušující rozsudek Nejvyššího soudu. Proti n