I.ÚS 1855/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1855/14 ze dne 1. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. D. M., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 9 Azs 29/2014-16 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013 č. j. 63 Az 11/2013-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Průběh řízení před obecnými soudy 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o udělení mezinárodní ochrany, pro tvrzené porušení jeho základních práv. 2. Stěžovatel se v řízení před správním orgánem domáhal udělení mezinárodní ochrany z důvodu obavy z trestního stíhání ve Vietnamské socialistické republice (dále jen "Vietnam") za trestný čin vraždy a pokusu o vraždu, kterých se dopustil v České republice a za které zde byl odsouzen a podstatnou část trestu již vykonal. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 1. 2009 sp. z. 28 PP 265/2008 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání 7 roků s dohledem. Podle jeho tvrzení není ve Vietnamu v právním řádu výslovně zakotvena zásada ne bis in idem, tudíž mu v případě návratu hrozí opětovné trestní stíhání a uložení trestu smrti. 3. Ministerstvo vnitra (dále "ministerstvo" nebo "správní orgán") dospělo k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu ustanovení § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), a pro existenci důvodu dle § 15a zákona o azylu mu nelze udělit ani doplňkovou ochranu. Rozhodnutím ze dne 3. 9. 2013 č. j. OAM-326/ZA-06-HA08-2010 nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu. 4. Stěžovatel dle ministerstva v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Nebyly zjištěny ani obavy z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel opustil vlast výlučně za účelem podnikání v České republice. Jelikož nebyl rodinným příslušníkem azylanta, vyloučen byl rovněž azyl z důvodu uvedeného v § 13 zákona o azylu. Konečně neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, kdy za takový důvod nelze považovat existenci rodinných vazeb na území České republiky (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003 sp. zn. 3 Azs 12/2003 nebo ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 1 Azs 5/2011). 5. V úvahu nepřicházelo ani udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, a dále pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 ve spojení s § 8 odst. 1 trestního zákona. Tento čin bylo nepochybně možno považovat za zvlášť závažný zločin ve smyslu vylučující klauzule uvedené v § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Vzhledem k povaze uvedeného jednání, které je neslučitelné s principy, na níž je mezinárodní ochrana vystavěna, byl stěžovatel vyloučen z okruhu osob, kterým může být na území České republiky udělena mezinárodní ochrana. V této souvislosti rovněž poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010 č. j. 4 Azs 60/2007-119, dle kterého platí, že jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany bude zjištěn některý z důvodů uvedených v § 15a zákona o azylu, rozhodne Ministerstvo vnitra o neudělení mezinárodní ochrany; není dále povinno zjišťovat případnou existenci důvodů uvedených v 14a zákona o azylu. 6. Nad rámec výše uvedených závěrů podotkl, že obavy stěžovatele z opakovaného potrestání po návratu do Vietnamu kvůli tomu, že na území České republiky spáchal trestný čin vraždy, považuje za pouhou domněnku spekulativního charakteru, která nemá oporu ve zjištěných skutečnostech. Přitom odkázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí č. j. 123004/2012-LPTP, která podle něho uvedené obavy vyvrací. 7. Stěžovatel předmětné rozhodnutí napadl žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Poukazoval mimo jiné na průběh trestního řízení vedeného před Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci (dále jen "trestní soud"), v rámci něhož s ohledem na reálné nebezpečí uložení trestu smrti nedošlo k jeho vydání do Vietnamu, ani k uložení trestu vyhoštění. I tato rozhodnutí měla svědčit o tom, že v jeho případě existují důvody pro udělení mezinárodní ochrany. 8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a rozsudkem ze dne 29. 11. 2013 č. j. 63 Az 11/2013-25 žalobu zamítl. Došel k názoru, že správní orgán nepochybil, když stěžovatelovi neudělil azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu, neboť pro udělení azylu dle těchto zákonných ustanovení nebyly tvrzeny ani shledány žádné relevantní skutečnosti. Ztotožnil se i s aplikací vylučovací klauzule dle § 15a zákona o azylu, neboť bylo nesporné, že stěžovatel na území České republiky spáchal vážný nepolitický zločin. Správní orgán tudíž nebyl povinen zjišťovat existenci důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud se rovněž ztotožnil s posouzením správního orgánu stran nedůvodnosti obav z opakovaného potrestání v případě návratu do Vietnamu. 9. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu kasační stížností. Opět poukazoval na existenci důvodných obav z uložení trestu smrti, které dle jeho názoru nebyly v řízení řádně zohledněny. Současně napadal aplikaci § 15a zákona o azylu, když tvrdil, že již byl pro zvlášť závažný zločin odsouzen a trest vykonal, a není tedy zájem na tom, aby byl doživotně vyloučen z možnosti získat doplňkovou ochranu. Vedle tohoto namítal nerespektování zásady jednotnosti právního řádu a legitimního očekávání, když nebyl důvod posoudit tutéž situaci jinak v řízení o mezinárodní ochraně a jinak v trestním řízení. 10. Nejvyšší správní soud neshledal, že by stížnost podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, a podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ji usnesením ze dne 26. 3. 2014 č. j. 9 Azs 29/2014-16 pro nepřijatelnost odmítl. V reakci na námitku nesprávné aplikace ustanovení § 15a zákona o azylu konstatoval, že předmětem posouzení byla v daném případě otázka, zda existuje důvodné podezření, že stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin. V případě kladné odpovědi na tuto otázku již nebylo třeba zjišťovat, zda stěžovatel splnil podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Uvedl, že při interpretaci dotčených ustanovení zákona o azylu je s ohledem na povinnost eurokonformní interpretace třeba vycházet i ze znění vylučujících klauzulí v směrnici Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohly žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (dále jen "kvalifikační směrnice"). Předpokladem aplikace vylučovací klauzule podle čl. 17 kvalifikační směrnice, je důvodné podezření, že se žadatel dopustil vážného nepolitického zločinu. Tato podmínka byla v uvedeném případě nepochybně splněna, protože vražda je jedním z nejvážnějších trestných činů, přičemž stěžovatel se ji dopustil v rámci konkurenčních bojů na tržnici, a tudíž je vyloučen politický charakter uvedeného jednání. Pokud se týče vyžadovaného důkazního standardu "důvodné podezření", odkázal na svůj rozsudek ze dne 31. 3. 2011 č. j. 4 Azs 60/2007-136, ze kterého za použití argumentu a contrario dovodil, že odsouzením za trestný čin je tento důkazní standard naplněn. Posouzení této námitky uzavřel tím, že daná otázka byla plně řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, proto kasační stížnost nepřesáhla svým významem vlastní zájmy stěžovatele. 11. Jestliže stěžovatel argumentoval tím, že nelze doživotně vyloučit z možnosti udělení doplňkové ochrany pachatele závažných trestných činů, kteří již svůj trest vykonali, Nejvyšší správní soud poukázal na institut zahlazení odsouzení, díky němuž je uplynutím stanovené doby na pachatele pohlíženo, jako by nebyl odsouzen. V případě, že by stěžovatelovo odsouzení bylo zahlazeno, musel by se krajský soud a potažmo i Nejvyšší správní soud touto otázkou zabývat důkladně, přičemž by i v následné kasační stížnosti mohl být dán přesah vlastních zájmů stěžovatele. Jelikož však stěžovatel není v této situaci, není na