I.ÚS 1868/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1868/14 ze dne 24. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Simonidesové, zastoupené advokátkou JUDr. Klárou Havlíčkovou, se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2014 č. j. 13 C 129/2012-91, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení a Generali pojišťovny a.s., se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem, se sídlem Kinských 76/7, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Dne 29. 5. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2014 č. j. 13 C 129/2012-91, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 8 240 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka neuspěla se svou žalobou proti vedlejší účastnici, tedy pojišťovně, s níž měla na základě smlouvy z roku 2011 uzavřeno pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kancelář CK I. PARKAM HOLIDAYS. U této cestovní kanceláře si stěžovatelka zakoupila zájezd v ceně 21 580 Kč, ovšem na majetek cestovní kanceláře byl prohlášen konkurz a zájezd se neuskutečnil. Stěžovatelka požadovala po vedlejší účastnici uhrazení ceny zájezdu podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu. Vedlejší účastnice ovšem uhradila stěžovatelce z celkové ceny zájezdu toliko částku 11 840 Kč, částku 1 500 Kč jí uhradil zaměstnavatel a zbytek ceny zájezdu, tedy právě 8 240 Kč již vedlejší účastnice stěžovatelce neuhradila, neboť limit plnění mezi vedlejší účastnicí a cestovní kanceláří CK I. PARKAM HOLIDAYS byl podle § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. sjednán ve výši 8 555 700 Kč. Součet všech nároků uplatněných po úpadku cestovní kanceláře ovšem tento sjednaný limit překračoval, takže klienti cestovní kanceláře, včetně stěžovatelky, obdrželi pouze poměrnou část požadovaného plnění. Takový postup byl podle obvodního soudu souladný se zákonem č. 159/1999 Sb. i se zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, neboť z těchto předpisů nevyplývá pojišťovně povinnost plnit nad limit sjednaný v pojistné smlouvě. Nic na tom nemohl změnit ani stěžovatelkou navrhovaný eurokonformní výklad zákona, neboť by takový výklad šel zcela nezákonně k tíži vedlejší účastnice. Žalobu proto obvodní soud zamítl. 2. Stěžovatelka brojí nejprve proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku, jehož nedostatečnost protiřečí nejen ustanovení § 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ale i požadavkům práva na spravedlivý proces, jak byly vyloženy například v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012 (N 40/64 SbNU 461). Obvodní soud podle stěžovatelky uvedl na dvou stranách přepis relevantních ustanovení, na něž pak navazuje jeho závěr ohledně výkladu ustanovení § 7 odst. 3 a § 8 odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb., není však seznat, jak obecný soud k tomuto závěru dospěl a jaké použil výkladové metody. Stěžovatelka pak upřesňuje celou řadu výkladových otázek, na něž v rozsudku marně hledala odpověď. 3. Dále stěžovatelka podrobně a s odkazy na judikaturu Soudního dvora EU rozebírá, v čem spočívá povinnost eurokonformního výkladu, a dospívá k závěru, že v posuzovaném případě měl obvodní soud dospět eurokonformním výkladem k takovému výsledku, aby jí jako spotřebiteli byly navráceny všechny jí zaplacené finanční prostředky, neboť zákonná úprava dopadající na pojištění cestovní kanceláře ze strany vedlejší účastnice je implementací směrnice Rady ze dne 13. 6. 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS). Tvrdí přitom, že pokud by obvodní soud použil také systematický, účelový a historický výklad, tak k takovému eurokonformnímu výsledku mohl dospět. Ovšem z jeho odůvodnění není podle stěžovatelky poznat, zda k němu nedospěl proto, že výklad souladný se směrnicí pokládá za contra legem, nebo zda ochranu akcionářů a klientů vedlejší účastnice považuje za obecnou právní zásadu, která mu bránila dosáhnout výsledku požadovaného směrnicí. 4. Stěžovatelka brojí také proti porušení principu rovnosti z důvodu nedostatečného zohlednění ochrany spotřebitele, přestože účelem pojištění cestovních kanceláří proti úpadku je právě ochrana spotřebitelů. Stěžovatelka přitom v daném případě byla spotřebitelkou, neboť právě ona měla z pojistné smlouvy profitovat, přestože fakticky nemohla ovlivnit obsah této pojistné smlouvy uzavřené mezi vedlejší účastnicí a cestovní kanceláří. Obvodní soud tuto povinnost ochrany spotřebitele, a tedy i princip rovnosti, porušil, když nezohlednil smysl pojištění cestovní kanceláře a nepokusil se přiklonit k výkladu, který byl pro stěžovatelku nejpříznivější. 5. Konečně stěžovatelka připomíná, že obvodní soud rozhodoval až poté, co již obdobnou právní otázku řešily čtyři senáty téhož soudu a rovněž Městský soud v Praze v rámci rozhodování o odvolání vedlejší účastnice v obdobných případech. Stěžovatelka proto měla legitimní očekávání, že i v její věci bude rozhodnuto obdobně, respektive že v případě plánovaného odchýlení se od dosavadní judikatury bude soudem před vynesením rozhodnutí poučena. Soud ji ovšem pouze vyzval podle § 118 občanského soudního řádu, aby případně doplnila svá skutková tvrzení. Navíc, kdyby byla poučena, že se obvodní soud hodlá odchýlit od existující judikatury, přizpůsobila by tomu své procesní návrhy, zejména by navrhla, aby obecný soud přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku týkající se použitelnosti § 6 až § 8 zákona č. 159/1999 Sb. a jeho slučitelnosti se směrnicí Rady 90/314/EHS. Tím, že nebyla řádně poučena, tak došlo za situace, kdy se jednalo o bagatelní věc, u které není odvolání přípustné, dokonce k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obvodní soud by byl jako soud rozhodující ve věci v poslední instanci povinen k položení předběžné otázky. 6. Stěžovatelka upozorňuje na to, že se napadený rozsudek týká peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 10 000 Kč, takže proti němu není podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné odvolání, a tím pádem ani dovolání. Jde ovšem podle stěžovatelky o případ "mimořádně závažného pochybení" obecných soudů ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), takže by ústavní stížnost měla být označena za přípustnou. Nadto stěžovatelka upozorňuje, že Ústavní soud řeší podobnou právní otázku také ve spise vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1996/13, týkajícím se ústavní stížnosti podané naopak vedlejší účastnicí. Ponechává ovšem na úvaze Ústavního soudu, zda považuje za účelné obě ústavní stížnosti pro účely projednání spojit. 7. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznila, že podle ní je napadený rozsudek a zejména jeho závěr vztahující se k jejím povinnostem, plně srozumitelný. Zejména pak vedlejší účastnice setrvává na názoru vyjádřeném i v rozsudku obecného soudu, že případné nedostatky vnitrostátní právní úpravy nelze v daném případě překlenout ani eurokonformním výkladem ve světle dotčené směrnice, neboť text zákona č. 159/1999 Sb. takové možnosti nedává, když co do stěžejní otázky uplatnění či neuplatnění pojistného limitu obsahuje jednoznačnou právní úpravu. Polemizuje dále se stěžovatelkou v tom, k jakým závěrům by vedl teleologický, systematický a logický výklad aplikovaných ustanovení daného zákona. Zpochybňuje také, zda vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byl vůbec vztahem spotřebitelským. Stěžovatelkou prosazované pojetí rovnosti účastníků soukromoprávních vztahů by vedlo k prolomení právní jistoty vedlejší účastnice. V reakci na stěžovatelčino tvrzení o dosud jednotné rozhodovací praxi civilních soudů upozorňuje vedlejší účastnice na další konkrétní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v nichž byla naopak žaloba klientů cestovních kanceláří v podobné situaci zamítnuta. 8. Stěžovatelka zareagovala na toto vyjádření replikou, v níž zejména polemizovala s názory vedlejší účastnice ohledně nepřekonatelnosti limitu pojistné částky a ochrany její údajné právní jistoty. 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Nejprve Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proti napadenému rozsudku obvodního soudu totiž nebylo možno podat odvolání ani dovolání, takže podmínku vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stanovenou v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka splnila. Nelze však přehlédnout, že její stížnost nedosáhla svým obsahem ústavní úrovně, tím mé