I.ÚS 1869/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1869/14 ze dne 26. 6. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. S., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Římská 1389/42, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 8 Tdo 209/2014-28, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 10. 2013 č. j. 4 To 381/2013-602 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 3. 2013 č. j. 11 T 39/2011-568, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, takto: Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň navrhuje zrušení ustanovení § 211 trestního zákoníku a vypuštění této skutkové podstaty z § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byla stěžovatelka napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci uznána vinnou ze spáchání úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že při sjednávání úvěrových smluv s různými institucemi sdělila nepravdivé údaje stran svého již existujícího úvěrového zatížení. Úvěry, které jí byly vyplaceny, následně nesplatila a bankovním institucím způsobila škodu ve výši 610 000 Kč. Prvoinstanční soud ji za to odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře dvou a půl let, který podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Rozhodnutí prvního stupně následně napadenými usneseními potvrdily soud odvolací i dovolací. Stěžovatelka poté podala ústavní stížnost, v níž orgánům činným v trestním řízení vyčítá řadu pochybení. Jak uvádí, v rámci přípravného řízení docházelo k donucování výpovědi, kvůli čemuž její obhájce podal Krajskému státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu. Stěžovatelka také podala námitku podjatosti vůči policejnímu orgánu a Okresnímu státnímu zastupitelství v Jindřichově Hradci. Tyto výhrady nebyly nadřízenými orgány shledány jako opodstatněné. Orgány činné v trestním řízení dále pochybily v tom, že nebraly dostatečný zřetel na stěžovatelčino těhotenství, které bylo označeno jako rizikové. Porušování "základních pravidel trestního řízení" mělo pokračovat v hlavním líčení, kdy stěžovatelce bylo bez ohledu na její zdravotní stav soustavně vyhrožováno zatčením. Samotné hlavní líčení navíc bylo vedeno zcela jednostranně a v rámci dokazování byly provedeny pouze důkazy svědčící obžalobě. Výslechy svědků byly v rozporu s principem nestrannosti soudu vedeny státní zástupkyní a otázky byly kladeny návodným způsobem, přičemž někteří svědci si průběh inkriminovaných událostí už nepamatovali. Soudy se také nevypořádaly se skutečností, že na jednotlivých bankovních formulářích byla data dodatečně dopisována, ani s tím, že některé dotazníky bankovních ústavů se vůbec nedotazovaly na výši dluhů, ale pouze na výši srážek z platu. Další porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka shledává v tom, že jí nebyly poskytnuty záznamy z kamer z hlavního líčení. Správně nebyla soudy zjištěna ani výše škody, neboť stěžovatelka formou oddlužení splátkovým kalendářem úvěry již splácí a ke dni rozsudku byla skutečná škoda zhruba 290 000 Kč, nepřesahovala tedy 500 000 Kč, jak dovodily soudy. Proto měl být skutek podřazen pod novou právní úpravu (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), konkrétně pod § 211 odst. 1, který při správně vyměřené výši škody ukládá trest odnětí svobody v rozmezí 0-2 roky. Ve zbytku ústavní stížnosti se stěžovatelka vyjadřuje k významu trestného činu úvěrového podvodu, jenž údajně nemá "v dnešní rozvinuté informační společnosti" své opodstatnění. Banky a bankovní instituce totiž již mají vybudovaný informační systém, a je tak pouze na jejich uvážení, zda úvěr poskytnou či nikoli. Tato skutková podstata je navíc podle jejího přesvědčení velmi snadno zneužitelná, neboť praxe ukazuje, že málokterá žádost o úvěr je zcela přesná. Stěžovatelka uzavírá, že skutková podstata úvěrového podvodu "zbytečně zapleveluje trestní systém a řada pachatelů místo toho, aby se věnovala poctivé práci, čerpá výhody liberálního vězeňského systému v České republice", náklady na jejich pobyt přitom nikdo neuhradí. Proto navrhuje, aby Ústavní soud § 211 trestního zákoníku zrušil. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce. V postupu orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nespatřuje. Ačkoliv stěžovatelka namítá, že v přípravném řízení docházelo k donucování výpovědi, ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci je patrné, že byla vždy řádně poučena o právu nevypovídat, čehož ostatně mnohokrát využila. Také z napadeného rozsudku okresního soudu je patrné, že do úvahy bral především výpovědi stěžovatelky, které učinila v rámci hlavního líčení, jelikož v přípravném řízení využívala svého práva a ve věci nevypovídala. Stěžovatelka dále uvádí, že vůči policejnímu orgánu a Okresnímu státnímu zastupitelství Jindřichův Hradec vznesla námitku podjatosti, která nadřízenými orgány nebyla shledána opodstatněnou. Z tohoto strohého tvrzení není vůbec zřejmé, jakým způsobem mělo dojít k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, jelikož samotná skutečnost, že námitky podjatosti nejsou nadřízeným orgánem shledány důvodnými, samozřejmě toto porušení bez dalšího nepředstavuje. Vzhledem k naprosté absenci (nejen) ústavněprávní argumentace tak Ústavní soud může k této otázce pouze konstatovat, že se dotčené orgány se stěžovatelčinými námitkami řádně vypořádaly. Pokud se týče stěžovatelčina těhotenství, lze odkázat na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 162/2013-537 ze dne 19. 3. 2013, v němž bylo konstatováno, že přístup soudu prvního stupně byl naopak spíše přehnaně benevolentní. Ústavní soud se s tímto názorem ztotožňuje. Jednotlivá jednání byla soudem na žádost stěžovatelky opakovaně odročována, ačkoli soudní znalec později uvedl, že stěžovatelka je schopna se jednání bez problémů účastnit. Stejně tak bylo postupováno i v případě opakovaných omluvenek jejího substitučního obhájce. Na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2013 je možno odkázat také ohledně námitky, že stěžovatelce bylo v průběhu hlavního líčení vyhrožováno zatčením. Lze doplnit, že ani podle Ústavního soudu nebyla upozorněním na možnost postupu podle § 67 trestního řádu stěžovatelčina práva žádným způsobem zasažena. Jestliže stěžovatelka brojí proti tomu, že výslech svědků prováděl státní zástupce, odkazuje Ústavní soud na napadená usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, které stěžovatelce vysvětlily, že tento postup výslovně předpokládá § 215 trestního řádu. Stěžovatelce tím nikterak nebyla odepřena možnost klást vyslýchaným otázky, případně se k provedeným důkazům vyjadřovat, přičemž této možnosti také pravidelně využívala. Souhlasit nelze ani s tvrzením, že by svědkům byly kladeny návodné či sugestivní otázky, i s touto námitkou se ostatně soudy vypořádaly. Stěžovatelka taktéž namítala, že žádala záznamy z kamer a zvukové záznamy z hlavního líčení, které jí však nebyly poskytnuty. Jak už ale uvedl i Nejvyšší soud, zvukové záznamy byly přepisovány do protokolů, které stěžovatelce poskytnuty byly. Stěžovatelka přitom ani netvrdí, že by byly protokoly nepřesné a že by případně určitá chyba v těchto protokolech dosvědčovala (či dokonce sama o sobě představovala) porušení jejích ústavně zaručených práv. Také tato námitka tedy zjevně postrádá jakýkoli ústavní rozměr. Není dále pravda, že by se soudy nevypořádaly s námitkami týkajícími se údajů na dotaznících vyplňovaných při sjednávání úvěrů. Soudy zohlednily skutečnost, že nepravdivá data byla uvedena ve čtyřech různých žádostech o úvěr, které stěžovatelka podala u čtyř různých bankovních institucí. Z výpovědi svědků (pracovníků těchto institucí) pak vyplynulo, že tito ke stěžovatelce přistupovali jako k jakémukoli jinému zákazníkovi, pročež neměli žádný důvod údaje, které jim stěžovatelka poskytla, později jakkoli upravovat či doplňovat. Pokud pak jde o tvrzení, že některé dotazníky se na v