I.ÚS 1883/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1883/24 ze dne 2. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, sídlem Šafaříkova 453/5, Praha 2, insolvenční správkyně dlužníka X, zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, sídlem Panská 891/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2024 č. j. 5 Tdo 1006/2023-3449, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1. M. P., 2. A. F. a 3. Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který ji jako poškozenou v trestním řízení odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Protiústavní zásah soudu spatřuje v tom, že jí nebyla přiznána náhrada škody, i když byl podle ní nárok prokázán. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uznal vedlejší účastníky 1 a 2 vinnými zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Podstatou trestné činnosti bylo zjednodušeně vyvedení peněžních prostředků ve výši 200 000 000 Kč ze společnosti X, a to na základě uzavření několika smluv bez ekonomického opodstatnění v roce 2009 a následné znemožnění vrácení těchto prostředků do majetku společnosti. V rámci tzv. adhezního řízení podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložil krajský soud oběma obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelce náhradu škody ve výši 200 000 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu stěžovatelku odkázal se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací sice zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody, avšak pouze za tím účelem, aby do výroku doplnil povinnost hradit i úrok z prodlení. Opět tedy rozhodl o povinnosti obviněných zaplatit stěžovatelce 200 mil. Kč jako náhradu škody, navíc však spolu s úrokem z prodlení od konkrétně stanovených dat do zaplacení "ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platnou pro první den kalendářního pololetí zvýšené o 8 procentních bodů." 4. Na základě dovolání obviněných Nejvyšší soud kromě jiného částečně zrušil rozsudky krajského a vrchního soudu, a to právě ve výrocích o náhradě škody. Hlavním důvodem pro tento zásah byla především jejich nepřezkoumatelnost, tedy nedostatečné odůvodnění výroku v napadených rozsudcích a nevypořádání se s argumenty obviněných. 5. Stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu výroků, kterými byly částečně zrušeny rozsudky krajského a vrchního soudu o náhradě škody a kterými byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci při její osobní přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v konečném důsledku ústavně garantovaná ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Kromě nepřiznání náhrady škody v adhezním řízení namítá stěžovatelka i to, že jí nebyl dán prostor pro vyjádření, jelikož Nejvyšší soud nerozhodoval ve veřejném zasedání, a jeho rozhodnutí bylo překvapivé. 6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). 8. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud pouze posuzuje, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17, usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18). 9. K okolnostem nyní posuzovaného případu Ústavní soud doplňuje, že ani tzv. adhezní řízení, v němž rozhoduje trestní soud o občanskoprávním nároku poškozeného, se nenachází mimo ústavní rámec práva na soudní ochranu. Řádné rozhodování v adhezním řízení je totiž neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení (viz § 1 odst. 1 trestního řádu), kterým je rovněž ochrana práv poškozeného. Ta však v tomto řízení může být pochopitelně zajišťována pouze v určitém zákonném rámci, jehož výklad a použití musí zohledňovat základní principy soudního rozhodování (viz čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). V adhezním řízení se rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních, nicméně procesní postup nalézacího soudu je určen trestním řádem, nikoliv civilním procesním právem. 10. Možnost Ústavního soudu zasahovat do rozhodnutí, kterým byla poškozená osoba odkázána s tzv. adhezním nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je pak nutné vykládat restriktivně. Většinu druhů pochybení je totiž možné odčinit právě v občanskoprávním řízení, které lze materiálně považovat za prostředek ochrany základních práv a svobod, a to zvláště v situaci, kdy trestní soud nemůže uplatněný nárok nikdy zamítnout. Jeho rozhodnutí tak fakticky nezakládá "konečnou" překážku věci rozhodnuté [obdobně viz nález ze dne 8. srpna 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.)]. Ústavní soud též již dříve připomenul, že adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by byl jinak nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 trestního řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Proto má trestní soud v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. března 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11 (N 69/64 SbNU 781) a ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15 (N 148/82 SbNU 357)]. 11. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky. Na prvním místě je potřeba přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že rozsudky krajského a vrchního soudu v části rozhodnutí o náhradě škody nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí plynoucího z výše citované judikatury. Nejvyšší soud v napadeném usnesení správně poukázal na to, že se krajský i vrchní soud opomenuly zabývat relevantními občanskoprávními předpisy o odpovědnosti za škodu a nijak neupřesnily, z jaké právní normy dovozují nárok stěžovatelky. Z rozsudku vrchního soudu lze nanejvýš vyčíst, že při posuzování příslušenství nároku (úroků z prodlení) aplikoval občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), přestože se obvinění posuzovaného trestného jednání dopustili před nabytím účinnosti tohoto zákona. Z odůvodnění rozsudků nebylo zřejmé ani to, jaký režim odpovědnosti přicházel v úvahu u každého z obviněných (například porušení povinností vyplývajících z požadavku péče řádného hospodáře anebo obecná odpovědnost) a zda byly tyto požadavky naplněny. 12. Nejvyšší soud též zdůraznil, že nemohly být ani správně určeny úroky z prodlení, formulace výroku byla v tomto ohledu neurčitá, a výrok samotný tudíž nevykonatelný. Obvinění navíc v řízení před vrchním soudem uplatnili námitku promlčení, což stěžovatelka zpochybnila jejím rozporem s dobrými mravy. S námitkou obviněných ani s obranou stěžovatelky se však vrchní soud také nevypořádal. Lze nepochybně souhlasit s Nejvyšším soudem, že ani tato otázka neměla uniknout pozornosti vrchního soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí a že by její řešení mohlo být spojeno s nezbytností dalšího dokazování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. března 2024 sp. zn. IV. ÚS 603/24, body 11 a 12). 13. Lze tedy shrnout, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu působí v části rozhodnutí o náhradě škody logicky a rozumně a vyhovuje ústavněprávním požadavkům. Oproti krajskému a vrchnímu soudu postupoval Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu o nezbytnosti toho, aby trestní soudy svůj výrok o adhezním nároku řádně odůvodnily, a v podstatě tak zhojil pochybení krajského a vrchního soudu. Z pohledu