I.ÚS 1895/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 N 52/76 SbNU 717 Posuzování protiprávního zvýhodnění povinné osoby při rozhodování o restitučním nároku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Radovana Suchánka a Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) - ze dne 10. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1895/14 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Rábla, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1615/2012-514 ze dne 12. 12. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 508/2013-610 ze dne 15. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 891/2014-640 ze dne 27. 3. 2014, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově restitučním nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, za účasti Miloty Křížové, zastoupené JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem, se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 891/2014-640 ze dne 27. 3. 2014 a rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 508/2013-610 ze dne 15. 10. 2013 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností stěžovatel napadl rozhodnutí uvedená v záhlaví. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu (dále též jen "rozsudek Nejvyššího soudu") mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zákonného soudce a pokojné užívání majetku. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu (dále též jen "usnesení Nejvyššího soudu") a napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Přitom stěžovatel odkázal na čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel a jeho manželka byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 1981 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky a byl jim uložen i trest propadnutí majetku, a to včetně rodinného domu č. p. X v k. ú Kohoutovice a přilehlých pozemků (dále jen "dům"). Na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byl tento rozsudek zrušen a trestní stíhání zastaveno. Mezitím však stát (prostřednictvím Obvodního podniku bytového hospodářství Brno I) dům prodal rodičům vedlejší účastnice, která od nich později dům nabyla na základě darovací smlouvy. Stěžovatel se proto domáhal, aby mu vedlejší účastnice dům vydala jako povinná osoba dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). 3. Od té doby vydaly soudy v této věci přes deset rozhodnutí. Ústavní soud rozhoduje o třetí ústavní stížnosti. 4. Nejprve Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") dne 15. 4. 1994 žalobu zamítl a Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dne 11. 12. 1995 jeho rozhodnutí potvrdil. Oba soudy totiž dospěly k závěru, že vedlejší účastnice nemůže být povinnou osobou, protože není původní nabyvatelkou domu, ale pouze osobou blízkou původních nabyvatelů (svých rodičů). Ústavní soud tento právní názor odmítl a nálezem sp. zn. II. ÚS 83/96 ze dne 20. 8. 1997 (N 100/8 SbNU 399) zrušil rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud poté zrušil rozsudek městského soudu. 5. Následně městský soud dne 27. 4. 2001 žalobě stěžovatele vyhověl, neboť podle něj rodiče vedlejší účastnice nabyli dům v rozporu s právními předpisy. Jeho rozhodnutí však dne 25. 3. 2003 zrušil krajský soud vzhledem k nedostatkům ve skutkových zjištěních a v dokazování. 6. Dne 13. 9. 2006 městský soud žalobě opět vyhověl a krajský soud jeho rozhodnutí dne 12. 2. 2008 potvrdil. Oba soudy konstatovaly, že nabyvatelé sice nebyli protiprávně zvýhodněni, ale dům nabyli v rozporu s právními předpisy. Vycházely z toho, že nabyvatelé získali dům za cenu 71 769 Kčs. Tato cena tehdy byla stanovena znaleckým posudkem, který místnost v suterénu domu ohodnotil jako sklep. Revizní znalecký posudek zpracovaný v rámci soudního řízení ovšem ohodnotil dům částkou 88 925 Kčs, případně 115 891 Kčs, pokud by místnost v suterénu byla ohodnocena jako garáž. Podle městského soudu byla sporná místnost užívána jako garáž, a porovnal proto kupní cenu s vyšší částkou. Zjištěný cenový rozdíl podle něj svědčí o tom, že rodiče vedlejší účastnice nabyli dům v rozporu s cenovými předpisy. Krajský soud k tomu podotkl, že i při porovnání skutečné kupní ceny s nižší částkou je rozdíl dostatečně výrazný a vypovídá o porušení právních předpisů. 7. Obě rozhodnutí byla zrušena napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že částka 71 769 Kčs nezahrnuje ohodnocení práva osobního užívání pozemků ve výši 8 085 Kčs; skutečná kupní cena tedy byla 79 854 Kčs. Dále podle dovolacího soudu původní znalecký posudek zdůvodnil, proč spornou místnost v suterénu posoudil jako sklep. Jelikož soudy mají posuzovat poměr cen za stejných podmínek, neměly by porovnávat cenu "bez garáže" z původního posudku s cenou "s garáží", určenou revizním posudkem. Nižší instance se navíc musí stejně podrobně jako s otázkou ceny vypořádat s tím, zda nebyli nabyvatelé protiprávně zvýhodněni. Rovněž mají posoudit, zda naplnění jen jedné z podmínek dle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích (rozpor s platnými předpisy; protiprávní zvýhodnění) bezpodmínečně vede k uložení povinnosti vydat dům. Nejvyšší soud uvedl, že podmínky pro vydání je nutné posuzovat komplexně s ohledem na okolnosti případu. 8. Ústavní stížnost stěžovatele proti tomuto rozsudku byla z důvodu předčasnosti odmítnuta pro nepřípustnost usnesením sp. zn. IV. ÚS 692/13 ze dne 13. 3. 2013 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). 9. Městský soud poté žalobě vyhověl rozsudkem č. j. 46 C 23/92-583 ze dne 3. 5. 2013. Z původního spisu o prodeji domu městský soud zjistil, že žádost o jeho odkoupení podal dne 26. 6. 1981 bratr stěžovatele, dne 24. 6. 1981 Jarmila Mrňová, dne 12. 8. 1981 dědeček stěžovatele a dne 16. 2. 1982 otec vedlejší účastnice. Dědeček stěžovatele poukázal na to, že dům sám v roce 1937 postavil; spolu s bratrem stěžovatele uvedli, že jde o rodinný majetek. Bratr stěžovatele, Jarmila Mrňová a otec vedlejší účastnice dále poukázali na to, že chtějí koupí domu řešit svou nevyhovující bytovou situaci. Otec vedlejší účastnice v žádosti dále uvedl, že je 34 roků členem KSČ, pracuje na krajském národním výboru a je mnoho let politicky a plně veřejně angažován. Na jeho žádosti je doporučení závodního výboru Revolučního odborového hnutí k přednostnímu zařazení k odprodeji domu, čímž má být stabilizován jeho pracovní poměr. Dále městský soud zjistil, že ve spisu o prodeji domu se nachází dokument s tímto seznamem zájemců: "Emílie Dimterová předtím Ráblová, matka uprchlého Jiřího Rábla [stěžovatele], bytem ...; Pavel Rábl, bratr uprchlého Jiřího Rábla, bytem ...; Josef Volejník, důchodce, dědeček Jiřího Rábla ...; Jarmila Mrňová, bytem ...; Jaroslav Musil, bytem ... - doporučen ZV ROH při JmKNV". (Citováno dle původního dokumentu.) Na této listině je zápis "dohodnuto poradou vedení 1. 3. 1982 pro S. Musila". 10. Městský soud v rozsudku dospěl k závěru, že rodiče vedlejší účastnice byli protiprávně zvýhodněni a dům nabyli v rozporu s cenovými předpisy (cca 10% rozdíl mezi 79 854 Kčs a 88 925 Kčs). Protiprávní zvýhodnění spatřoval městský soud ve dvou aspektech. Zaprvé nebyla veřejnost upozorněna na prodej domu. Zadruhé měla být porušena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči. U otce vedlejší účastnice se přihlíželo k doporučení závodního výboru Revolučního odborového hnutí, členství v KSČ a politické angažovanosti. 11. Krajský soud toto rozhodnutí svým napadeným rozsudkem změnil a žalobu stěžovatele zamítl. Podle krajského soudu byla nižší cena původním znaleckým posudkem stanovena dřív, než rodiče vedlejší účastnice podali žádost o odkoupení domu, a proto nebyla určena jen v jejich prospěch. Nedošlo ani k protiprávnímu zvýhodnění rodičů vedlejší účastnice. Podle krajského soudu totiž měli nejnaléhavější bytovou potřebu. Krajský soud dále poukázal na nižší postavení otce vedlejší účastnice v rámci KSČ i národního výboru; zmiňované doporučení závodního výboru ROH mělo být především dokladem naléhavé bytové potřeby. 12. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Krajský soud se podle něj neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, protože postupoval v souladu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu. II. Argumentace stran 13. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud svým rozsudkem (bod 7) odchýlil od dosavadní judikatury, aniž by věc předložil velkému senátu kolegia. Rozpor s ustálenou judikaturou spatřuje stěžovatel ve třech skutečnostech. Nejvyšší soud měl změnit dosavadní výklad § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a dovodit, že naplnění jen jedné z podmínek