I.ÚS 1899/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1899/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti J. S., zastoupené advokátem Mgr. Václavem Jindrou, sídlem Balbínova 223/5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 130/2024-3165 ze dne 16. dubna 2024, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 201/2023 ze dne 11. července 2023, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 146/2023 ze dne 16. května 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 7 T 130/2018-2878 ze dne 22. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva nebýt souzen nebo trestán dvakrát podle čl. 40 odst. 5 Listiny. K těmto porušením mělo dojít odsouzením stěžovatelky a tím, že jí mělo být znemožněno, aby řádně podala dovolání. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 7 T 130/2018 se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem obvodního soudu č. j. 7 T 130/2018-2878 ze dne 22. 2. 2023 uznána vinnou ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry a pokračujícího přečinu krádeže. Těch se měla dopustit zjednodušeně řečeno tím, že využívala prostředky společnosti X (v řízení vystupovala v postavení poškozené), v níž jednu dobu působila jako členka představenstva, pro vlastní potřebu. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti X částku ve výši 1 417 069 Kč jako náhradu škody. Ve zbývajícím rozsahu byla stěžovatelka zproštěna obžaloby. Obvodní soud současně podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil výroky o vině, trestu i náhradě škody z rozsudku obvodního soudu č. j. 7 T 130/2018-2797 ze dne 31. 10. 2022. Obvodní soud tak rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek byl částečně zrušen usnesením Městského soudu v Praze č. j. 9 To 407/2022-2835 ze dne 5. 1. 2023. 3. K odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu č. j. 7 T 130/2018-2878 ze dne 22. 2. 2023 městský soud napadeným rozsudkem č. j. 9 To 146/2023-2980 ze dne 16. 5. 2023 prvostupňové rozhodnutí s výjimkou zprošťujícího výroku zrušil a nově rozhodl tak, že při zrušení rozsudku obvodního soudu č. j. 7 T 130/2018-2797 ze dne 31. 10. 2022 ve výroku o vině pod bodem 1.I) A, B, C (zločin zpronevěry) a ve výrocích o trestu a náhradě škody uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry. Za to a za pokračující přečin krádeže pod bodem II rozsudku obvodního soudu č. j. 7 T 130/2018-2797 ze dne 31. 10. 2022 stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let s podmíněným odkladem na dobu čtyř let. Městský soud také rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit poškozené společnosti X škodu ve výši 1 417 069 Kč. 4. Napadeným usnesením sp. zn. 9 To 201/2023 ze dne 11. 7. 2023 městský soud doplnil rozsudek obvodního soudu ze dne 22. 2. 2023 ve znění rozsudku městského soudu ze dne 16. 5. 2023 o chybějící výrok, kterým společnost Fio banka, a. s., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozhodl tak dodatečně o odvolání společnosti Fio banka proti rozsudku obvodního soudu č. j. 7 T 130/2018-2878 ze dne 22. 2. 2023, které obvodní soud před rozhodnutím o odvolání stěžovatelky nepředložil městskému soudu. 5. Proti usnesení městského soudu č. j. 9 To 407/2022-2835 ze dne 5. 1. 2023 stěžovatelka dne 5. 2. 2023 podala bez zastoupení obhájcem dovolání a zároveň požádala o bezplatnou obhajobu. Proti rozsudku městského soudu č. j. 9 To 146/2023-2980 ze dne 16. 5. 2023 stěžovatelka dne 11. 7. 2023 podala bez zastoupení obhájcem dovolání a zároveň požádala o bezplatnou obhajobu. Proti usnesení městského soudu sp. zn. 9 To 201/2023 ze dne 11. 7. 2023 stěžovatelka dne 13. 9. 2023 podala dovolání prostřednictvím svého obhájce. V tomto dovolání kromě usnesení městského soudu ze dne 11. 7. 2023 brojila i proti rozsudku městského soudu ze dne 16. 5. 2023. 6. Dne 20. 3. 2024 Nejvyšší soud postupem podle § 265d odst. 2 trestního řádu zaslal stěžovatelce sdělení, že její podání ze dne 5. 2. 2023 a 11. 7. 2023 nelze považovat za dovolání. Toto sdělení bylo stěžovatelce doručeno 23. 3. 2024. 7. Napadeným usnesením Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání ze dne 13. 9. 2023 odmítl jako nepřípustné, neboť usnesením městského soudu sp. zn. 9 To 201/2023 ze dne 11. 7. 2023 bylo rozhodnuto pouze o nároku poškozené v rámci adhezního řízení. Nepřípustnost dovolání dle Nejvyššího soudu nemůže být negována předložením argumentace proti předcházejícímu rozsudku odvolacího soudu (č. j. 9 To 146/2023-2980 ze dne 16. 5. 2023). 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se s obhájcem dohodli, že obhájce nebude podávat dovolání, pokud nebude obvodním soudem ustanoven jako obhájce pro dovolací řízení a zároveň nebude stěžovatelka osvobozena od hrazení nákladů. Proto stěžovatelka podala dovolání sama a požádala o bezplatnou obhajobu. Na to obvodní soud reagoval přípisem tak, že o návrhu na osvobození bude rozhodováno až po vyřízení odvolání, z čehož stěžovatelka nabyla dojmu, že má lhůtu k podání dovolání zachovanou. Na následnou urgenci její žádosti obvodní soud reagoval až sdělením ze dne 28. 8. 2023, tedy po uplynutí dovolacích lhůt, v němž se navíc pokusil svalit vinu na obhájce stěžovatelky. Stěžovatelka dle svých slov nebyla osm měsíců poučena o tom, že má podat dovolání skrze obhájce. 9. Stěžovatelka dále brojí zejména proti rozsudku městského soudu č. j. 9 To 146/2023-2980 ze dne 16. 5. 2023, v němž spatřuje porušení zákazu změny k horšímu a zásady věci rozsouzené. K usnesení městského soudu sp. zn. 9 To 201/2023 ze dne 11. 7. 2023 pak stěžovatelka namítá, že městský soud k odvolání společnosti Fio banka nezrušil vadný výrok o povinnosti nahradit škodu společnosti X. 10. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené a zčásti nepřípustná. 11. Jde-li o usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka jeho výklad, že dovolání proti usnesení městského soudu sp. zn. 9 To 201/2023 ze dne 11. 7. 2023 není přípustné, v zásadě nijak nezpochybňuje. Tento závěr je koneckonců v souladu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 148/82 SbNU 357). Vytknout pak nic nelze ani závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nemůže nahrazovat přípustnost dovolání a zároveň "dohánět" zmeškání lhůty proti jiným rozhodnutím odvolacího soudu tím, že podá dovolání proti rozhodnutí, u kterého zákon dovolání vůbec nepřipouští, a argumentačně v něm zamíří proti dřívějšímu rozhodnutí, u kterého dovolání přípustné je. 12. K tomu pak Ústavní soud dodává, že pokud měla stěžovatelka za to, že dovolání proti rozsudku městského soudu č. j. 9 To 146/2023-2980 ze dne 16. 5. 2023 podala řádně, měla v souladu s judikaturou Ústavního soudu podat ústavní stížnost proti sdělení Nejvyššího soudu podle § 265d odst. 2 trestního řádu, kterým stěžovatelce sdělil, že se jím nebude zabývat, jelikož podání nelze za dovolání považovat (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 289/22 ze dne 19. 4. 2022 a sp. zn. III. ÚS 129/24 ze dne 14. 5. 2024). To stěžovatelka neučinila, navíc jí dle obsahu spisu bylo sdělení Nejvyššího soudu doručeno již 23. 3. 2024, zatímco posuzovanou ústavní stížnost podala 30. 6. 2024 (viz § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). 13. Nad rámec Ústavní soud poznamenává, že nejenže stěžovatelka byla o náležitostech dovolání opakovaně poučena (a to zejména přímo v rozhodnutích odvolacího soudu; Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení uvádí, že stěžovatelku poučil znovu ještě dne 1. 6. 2023, tedy v rámci dovolací lhůty, což stěžovatelka v ústavní stížnosti nevyvrací), ale navíc byla v řízení zastoupena obhájcem. Obhájce si musel být velmi dobře vědom, že je ze zákona oprávněn a za určitých okolností povinen za stěžovatelku dovolání podat a že stěžovatelčino podání označené jako "dovolání", pokud o něm věděl, dle zákona za dovolání považováno nebude. Jestliže je tvrzení stěžovatelky pravdivé, nelze akceptovat, že obhájce uzavře se stěžovatelkou jakousi "dohodu", podle níž sám dovolání nepodá, dokud (mimo jiné) nebude ustanoven obhájcem pro dovolací řízení, a to aniž by důsledky a rizika takové domluvy stěžovatelce jednoznačně vysvětlil. 14. Nelze si nevšimnout, že obhájce stěžovatelky při vyčíslení odměny a nákladů uplatnil mimo jin