I.ÚS 1901/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1901/24 ze dne 21. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Kristinou Formánkovou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. května 2024 č. j. 14 Co 16/2024-1577, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) J. B., 2) nezletilého A. B. a 3) nezletilého R. B., v řízení před Krajským soudem v Plzni zastoupených statutárním městem P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí, co do výroků II a III, s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Ve věci jde o výši výživného na nezletilé děti stěžovatele a vedlejší účastnice. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud Plzeň-město rozhodl o změně úpravy péče o nezletilé děti [vedlejší účastníky řízení 2) a 3)] tak, že je svěřil do střídavé péče obou rodičů, a současně upravil výši výživného. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání obou rodičů rozhodl tak, že potvrdil svěření nezletilých do střídavé péče rodičů a zvýšil výši výživného, kterou je povinen platit stěžovatel, na 10 500 Kč měsíčně na vedlejšího účastníka 2) a 9 000 Kč na vedlejšího účastníka 3). Krajský soud též zvýšil částku, která tvoří dluh na výživném na 116 000 Kč na vedlejšího účastníka 2) a 122 500 Kč na vedlejšího účastníka 3). Dluh byl stěžovatel povinen zpětně doplatit za dobu od 1. září 2022 do 30. dubna 2024 k rukám matky do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Při stanovení výše výživného krajský soud vycházel z příjmů obou rodičů a z doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti k určování výživného s ohledem na předvídatelnost a přezkoumatelnost takového postupu. Uvedl, že oba rodiče mají jasně dané a poměrně vysoké příjmy. Proto krajský soud zvlášť nezohledňoval, jaký nemovitý majetek každý z rodičů má a na co si mohli našetřit. Jelikož mají oba rodiče příjmy dost slušné na to, aby mohli platit slušné výživné, krajský soud uvedl, že další, spíše pomocná hlediska ponechal stranou. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Především rozporoval způsob, jakým krajský soud stanovil výši výživného a jeho nedoplatku. Považoval jej za nepřesvědčivý, netransparentní, nepřezkoumatelný a obsahující prvky libovůle. Jádrem stěžovatelovy argumentace je, že krajský soud stanovil výši výživného pouze na základě příjmů rodičů, které dosadil do doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti. Učinil tak navzdory znění zákona (§ 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a judikatury Ústavního soudu, z níž plyne povinnost brát v úvahu celkový majetek povinných. Konkrétně stěžovatel namítl, že nevidí důvod, aby v rámci střídavé péče platil vyšší výživné než matka, která má sice nižší příjem než on, ale vlastní několik nemovitostí (konkrétněji uvedl, že majetkové poměry matky, tj. vedlejší účastnice, jsou zhruba dvakrát vyšší než jeho, rozdíl je cca 5 mil. Kč). Ve výsledku tak jako méně majetný rodič platí vyšší výživné než majetnější matka (vedlejší účastnice). Podle stěžovatele se krajský soud nevypořádal s argumentací účastníků řízení, což mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces, neboť krajský soud jednoduše uzavřel, že stanovení výživného podle tabulky je nejjednodušší. Dále stěžovatel brojil proti zpětnému zvýšení dluhu na výživném ze strany krajského soudu. Možnost zpětného zvýšení výživného by měly podle stěžovatele soudy aplikovat jen výjimečně. V daném případě je takové zvýšení značně nepřiměřené. Stěžovateli chybělo pouhých 14 % času, aby pečoval o děti stejnou měrou jako matka. Tomu neodpovídá zpětné zvýšení výživného pouze stěžovateli z 10 000 Kč na 23 500 Kč měsíčně. Stěžovatel se tak ptá, proč bylo zvýšení nařízeno, když nebylo prokázáno spotřebování původního výživného, proč soud nenařídil tvorbu úspor pro děti a proč znovu postupoval jen mechanicky podle ministerské tabulky. Obecné soudy se nevypořádaly ani se stěžovatelovým návrhem, aby nedoplatek na výživném uhradil na účty dětí namísto k rukám matky. Rozhodnutí krajského soudu navíc bylo nepředvídatelné a překvapivé. Ačkoliv oba soudy vycházely z prakticky totožných podkladů, ten odvolací zvýšil dluh na výživném z 58 500 Kč na 238 500 Kč. Krajský soud totiž nepředestřel účastníkům svůj záměr mechanicky aplikovat ministerskou tabulku pouze na základě příjmů. Konečně stěžovatel poukázal na chybnou aplikaci pravidel plynoucích z tabulky Ministerstva spravedlnosti na daný případ. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu ve shora uvedeném rozsahu a současně navrhl, aby Ústavní soud nařídil odklad vykonatelnosti téhož rozsudku ve výroku III (dluh na výživném). 4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud ustáleně zastává zdrženlivý a obzvláště rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování ve věcech týkajících se stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především záležitostí obecných soudů, které v řízení mají k dispozici odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (viz např. usnesení ze dne 21. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 3214/23). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2024 sp. zn. I. ÚS 1253/24 a judikatura tam citovaná). 6. Ústavní dospěl k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu nepředstavuje zcela extrémní rozhodnutí založené na naprosté libovůli. 7. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že při posuzování návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je obecný soud povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [např. nález ze dne 12. září 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)]. V tomto ohledu Ústavní soud také judikoval, že je při rozhodování třeba brát v potaz celkové majetkové poměry povinných a jejich životní úroveň [např. stěžovatelem odkazovaný nález ze dne 1. února 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/07 (N 27/48 SbNU 377)]. 8. Je však namístě zohlednit, v jakých typových situacích Ústavní soud shledal ono extrémní vykročení z pravidel a ke kasačnímu zásahu přistoupil. Ústavněprávní intenzity případy spojené s výší výživného dosahují, pokud jsou zasaženy následující zásadní ústavní principy, často ve spojení s právem na spravedlivý proces: potřeby nezletilých dětí a nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 3214/23) či lidská důstojnost povinného rodiče (např. nález Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2024 IV. ÚS 2173/23). 9. Co se týče stanovení výživného a potřeb dítěte, v nálezu ze dne 8. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03 (N 53/33 SbNU 47) Ústavní soud uvedl, že při hodnocení majetkových poměrů rodiče je nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a ke způsobu jeho života. V tomto případě byl povinný (otec) po chirurgickém zákroku v pracovní neschopnosti, která vyústila v řízení o přiznání invalidního důchodu. Z těchto důvodů došlo k poklesu jeho příjmu a ke snížení výše výživného na děti. Ústavní soud přistoupil ke kasačnímu zásahu, neboť výše výživného neodpovídala odůvodněným potřebám nezletilých dětí a obecné soudy při rozhodování nevzaly v potaz, že povinný byl též (spolu)vlastníkem několika nemovitostí. Ústavní soud uvedl, že pokud by výživné odpovídající odůvodněným potřebám dětí nebyl otec schopen ze svých nízkých příjmů platit, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze pro placení výživného použít [viz též nález ze dne 16. března 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), kde obecné soudy neobjasnily, zda nemovitý majetek otce mohl být použit k uhrazování výživného vedle jeho nižších příjmů]. 10. Co se týče výše výživného a důstojnosti povinného, Ústavní soud dříve konstatoval, že smyslem výživného je zajistit důstojnost těch, v jejichž prospěch je někomu uloženo platit výživné; zároveň ovšem nelze přehlížet, že je třeba respektovat důstojnost toho, kdo má výživné platit. Zvl