I.ÚS 1907/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1907/14 ze dne 12. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Kracíka, t. č. Vazební věznice P.O.BOX. 62, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 To 20/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2014, směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 To 20/2014. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 2 T 10/2013, bylo rozhodnuto tak, že podle § 72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Podle § 71a trestního řádu byla zamítnuta žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu. Podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nebyl přijat návrh na nahrazení vazby zárukou za další chování stěžovatele nabídnutý rodiči, bratrem, babičkou a družkou stěžovatele. Podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele k nahrazení vazby a podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nebyl přijat návrh obžalovaného k nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 To 20/2014, které bylo stěžovatelem napadnuto prostřednictvím ústavní stížnosti, pak bylo rozhodnuto tak, že z podnětu podaných stížností bylo napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 2 T 10/2013, podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu v celém rozsahu zrušeno a nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává podle § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Dále bylo rozhodnuto, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá podle § 71a trestního řádu a že se podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijímá návrh na nahrazení vazby zárukou za další chování stěžovatele nabídnutý jeho rodiči, bratrem, babičkou a družkou stěžovatele. Podle § 73 odst. l písm. b) trestního řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele a podle § 73 odst. l písm. c) trestního řádu nebyl také přijat návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. II. Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti odkazuje na ustanovení § 67 trestního řádu, dle kterého smí být obviněný vzat do vazby, pouze pokud nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. Z výše uvedeného dle stěžovatele vyplývá, že se obecný soud rozhodující o vazbě musí vypořádat ex officio také s otázkou, zda vazbu skutečně nelze nahradit a účelu vazby dosáhnout uložením některého z předběžných opatření, popř. jejich kombinací. Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je dle stěžovatele zřejmé, že se otázkou aplikace předběžného opatření vůbec nezabýval a postihl tak své rozhodnutí podstatnou vadou, která významně zasáhla do základních práv a svobod stěžovatele, neboť je zřejmé, že v daném případě bylo možné nastavit povinnosti plynoucí z předběžného opatření tak, aby stěžovatel nemusel být dále držen ve vazbě. Dle stěžovatele tedy evidentně došlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby (a analogicky ani ve vazbě dále ponechán), leč z důvodů a na základě rozhodnutí soudu. Stěžovatel dále upozorňuje, že nesplnění formálních požadavků kladených na rozhodnutí o dalším trvání vazby je samo o sobě dostatečné k tomu, aby bylo konstatováno porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V daném případě je přitom dle stěžovatele patrné, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sice argumenty a námitky stěžovatele v odůvodnění konstatuje, nicméně náležitě se jimi nezabývá a ani je nezohledňuje, byť se nepochybně jedná o řadu námitek zeslabujících důvodnost vazby. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti brojí proti závěrům vazebního soudu o tom, že by po propuštění z vazby pokračoval v údajné trestné činnosti. Soud dle názoru stěžovatele nezohlednil rodinné a osobní poměry stěžovatele včetně jeho rodinného zázemí, zajištěného zaměstnání, zdroje příjmů a zdravotních problémů, kterými jeho nejbližší trpí. V této souvislosti stěžovatel pokládá za nutné připomenout, že vazba není trest a presumpce neviny musí být respektována a odkazuje také na ústavní princip zdrženlivosti podle čl. 4 odst. 4 Listiny, který podle něj nebyl napadeným rozhodnutím zohledněn. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že je v současnosti držen ve vazbě již 21 měsíců, což je dle jeho názoru při nutnosti respektování zásady presumpce neviny coby jedné z podstatných zásad právního státu délka již neúměrná. Dlouhodobým trváním vazby v daném případě podle stěžovatele již fakticky dochází k porušování presumpce neviny, popř. minimálně k její zcela zásadní erozi. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti dále namítá, že ani délka vazby nebyla v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a ústavními normami Vrchním soudem v Praze při jeho rozhodování řádně zohledněna. Stěžovatel v souvislosti s výše uvedeným namítá porušení zásady zákonnosti vyjádřené v čl. 2 odst. l Listiny, práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy, čl. 9 odst. l Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který výslovně stanoví, že není obecným pravidlem, aby osoby čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě. Stěžovatel dále namítá porušení zásady presumpce neviny vyplývající z čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Stěžovatel dále namítá také porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. l Úmluvy. Nezohledněním judikatury Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí došlo dle stěžovatele také k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. III. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a obsah příslušných částí vyžádaného spisového materiálu, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. IV. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04 nebo nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Vzhledem k tomu, že vazba může významným způsobem zasáhnout do osob