I.ÚS 1907/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1907/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Ing. Josefa Kačírka, CSc., zastoupeného advokátem JUDr. Ivem Beránkem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2728/2023-387 ze dne 30. května 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 150/2022-360 ze dne 28. března 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 67 Cm 91/2022-337 ze dne 30. září 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a společnosti KÁMEN Zbraslav, a. s., sídlem Žitavského 1178, Praha 5, zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Sedláčkem, sídlem Dlouhá 16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít zejména tím, že soudy shledaly porušení povinnosti stěžovatele jakožto jednatele společnosti Písek - Dobříň, spol. s r. o. (dále jen "společnost"), vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře v tom, že za společnost podal zjevně nedůvodnou žalobu proti vedlejší účastnici. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 67 Cm 91/2022, stěžovatel byl jednatelem společnosti, která na sebe dne 7. 6. 2016 podala návrh na zahájení insolvenčního řízení. Do svého majetku v návrhu zahrnula mimo jiné pohledávku ve výši 60 148 986 Kč vůči vedlejší účastnici z titulu bezdůvodného obohacení (vedlejší účastnice měla těžit dobývací prostory Dobkovičky bez právního důvodu). Tato pohledávka měla na společnost přejít postoupením ze společnosti A. G. Service, s. r. o., dne 17. 3. 2016. Insolvenční správce společnosti ve smyslu § 217 insolvenčního zákona tvrzenou pohledávku vyřadil ze soupisu majetkové podstaty a poučil společnost o možnosti vymáhat ji samostatně u soudu. 3. Stěžovatel tak za společnost dne 14. 11. 2017 učinil, řízení o žalobě však bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 16 C 363/2017-359 ze dne 7. 5. 2019 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 197/2019-368 ze dne 25. 6. 2019 zastaveno, neboť, poté, co bylo společnosti odňato původně přiznané osvobození od soudního poplatku, společnost soudní poplatek nezaplatila. Obvodní soud zároveň rozhodl o povinnosti společnosti zaplatit vedlejší účastnici 231 581,90 Kč jako náhradu dosavadních nákladů řízení. Takto vzniklou pohledávku vedlejší účastnice přihlásila v insolvenčním řízení, kde se jejího uspokojení nedomohla, a proto podala žalobu na zaplacení této částky proti stěžovateli. 4. O žalobě původně rozhodoval v prvním stupni Obvodní soud pro Prahu 3 a žalobě vyhověl. Městský soud v Praze jako soud odvolací prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 27 Cdo 59/2022-313 ze dne 30. 6. 2022 tato rozhodnutí zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému pro rozhodnutí o věci v prvním stupni. Městský soud poté napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Soudy vyšly z toho, že stěžovateli byl před podáním žaloby znám rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1376/2014 ze dne 30. 6. 2016, z něhož bylo zřejmé, že žaloba nemůže být úspěšná. Přesto žalobu podal, a dokonce ji dále rozšiřoval i o promlčené části nároku. Je přitom obecně známo, že v občanském soudním řízení vznikají účastníkům náklady a že procesně neúspěšnému účastníkovi soud obvykle uloží zaplatit jejich náhradu účastníkovi úspěšnému. 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily pro věc klíčovou otázku, a sice zda si byl při podání žaloby vědom, že žaloba je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva. Soudy sice v této souvislosti poukázaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1376/2014, stěžovatel ani vedlejší účastník však nebyly účastníky daného řízení a rozsudek navíc řešil jinou otázku. Ve věci tak nebyla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a poté, co společnost pohledávku nabyla, její valná hromada stěžovateli uložila, aby ji vymáhal. 6. Za těchto okolností údajně stěžovateli nelze vytýkat, že žalobu při plném vědomí rizika uložení povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení podal, přičemž nelze přihlížet k tomu, že společnost byla v řízení nakonec neúspěšná, jelikož prizmatem péče řádného hospodáře musí být nahlíženo toliko na okamžik podání žaloby. K tomu stěžovatel upozorňuje, že v řízení o žalobě napoprvé ani obvodní soud nedospěl k závěru o zřejmé bezúspěšnosti žaloby, neboť původně společnost osvobodil od soudních poplatků. Pokud ani orgán veřejné moci nerozpoznal údajně zjevně bezúspěšně podanou žalobu, o to méně lze podle stěžovatele klást k jeho tíži, že si měl být zřejmé bezúspěšnosti vědom. 7. Stěžovatel upozorňuje, že statutární orgán je povinen pohledávky společnosti vymáhat s výjimkou těch, u nichž se úspěšnost a vymožitelnost limitně blíží nule a případné náklady spojené s vymáháním by převyšovaly možný užitek. U pohledávky vymáhané spornou žalobou k okamžiku podání žaloby ale neexistovaly objektivní okolnosti nasvědčující tomu, že pohledávka neexistuje. Logickým a jediným správným postupem tak údajně bylo žalobu podat, v opačném případě by se vystavoval riziku, že by s péčí řádného hospodáře nejednal. 8. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval zásadu rovnosti účastníků řízení a princip kontradiktornosti, neboť stěžovateli nezaslal vyjádření vedlejší účastnice k dovolání. O tom, že se vedlejší účastnice k dovolání vyjádřila, se stěžovatel dozvěděl až z odůvodnění Nejvyššího soudu k výroku o nákladech řízení. Stěžovatel na jednu stranu je povinen nést další náklady, zároveň ale neměl možnost na vyjádření protistrany reagovat. Stěžovatel tak ani není schopen posoudit, zda vyjádření k dovolání představovalo účelně vynaložené náklady. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/16 ze dne 9. 2. 2017 (N 24/84 SbNU 293). 9. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah napadeného usnesení s tím, že je založeno na závěrech ustálené judikatury týkající se výkonu funkce statutárního orgánu obchodní korporace s péčí řádného hospodáře a předvídatelnosti škody způsobené porušením péče řádného hospodáře. 10. Vrchní soud ve svém vyjádření označil závěr soudů, že stěžovatelem podaná žaloba byla zřejmě bezúspěšným výkonem práva a že stěžovatel jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře, za zcela zjevný. Stěžovatel s nezpochybnitelným vědomím toho, že pohledávka byla vyloučena z podstaty úpadce (společnosti) jako neexistující, nejenže podal žalobu, ale přestože si byl vědom promlčení významné části nároku, předmět řízení dále rozšiřoval. Podání žaloby nebylo jednáním informovaným, učiněným v dobré víře, že jedná v nejlepším zájmu společnosti. Jediným racionálně představitelným následkem stěžovatelova postupu byl vznik škody v podobě nákladů řízení v nemalé výši. Jde-li o to, že obvodní soud společnost dočasně osvobodil od soudních poplatků, bez spisu vrchní soud nemůže posoudit, zda v okamžiku tohoto rozhodnutí obvodní soud disponoval všemi relevantními informacemi. Toto osvobození každopádně nic nemění na tom, že stěžovatel se vědomě domáhal neexistujícího a částečně promlčeného nároku. Musel si tak být vědom výsledku řízení a vzniku nákladů, které společnost nebude schopna hradit. 11. Městský soud v Praze považuje stěžovatelovy námitky za nedůvodné, neboť soudy se otázkou, zda stěžovatel jednal s péčí řádného hospodáře, podrobně zabývaly. 12. Vedlejší účastnice označila ústavní stížnost za nedůvodnou. Soudy se otázkou, zda podání žaloby představovalo zřejmě bezúspěšný výkon práva, zabývaly a své závěry precizně odůvodnily. Stěžovatel podal za společnost žalobu, ačkoli věděl, že pohledávka byla vyřazena ze soupisu majetkové podstaty společnosti s odůvodněním insolvenčního správce, že pohledávka neexistuje, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1376/2014. Na uvedeném nic nemění, že společnost nebyla účastníkem řízení, v němž byl rozsudek vydán, neboť to neznamená, že stěžovatel neznal jeho obsah. Ostatně účastníkem řízení byla společnost A. G. Service, od které společnost údajnou pohledávku nabyla a která navíc byla zastoupena stejným advokátem, který zastupuje stěžovatele i společnost. Význam daného r