I.ÚS 1915/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1915/14 ze dne 4. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Unicont Opava, s.r.o., se sídlem Hradecká 646/4, Opava, zastoupené JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem, se sídlem Přídolská 481, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 3309/2012-496, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Co 443/2011-425 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2011 č. j. 11 C 213/2007-338, 11 C 214/2007-206, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a právo na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Dále stěžovatelka namítá odepření ochrany práv zákonem stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy a porušení zákazu libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny. Spolu se svou ústavní stížností stěžovatelka podala rovněž návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 6. 2011 č. j. 11 C 213/2007-338, 11 C 214/2007-206 byla stěžovatelce jako jedné z žalovaných v řízení o vyklizení nemovitostí uložena povinnost vyklidit blíže specifikované nemovitosti (garážová stání a garáže nacházející se v několika obytných domech a na stavebních parcelách k nim přilehlých, přičemž ony obytné domy jsou součástí domovního bloku obytných domů) a byla jí uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 2. 4. 2012 č. j. 39 Co 443/2011-425 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že ve výroku upřesnil, které z nemovitostí jsou žalovaní povinni odevzdat kterému ze žalobců, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatelky pak bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014 č. j. 22 Co 3309/2012-496 jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. 3. Obecné soudy (obvodní soud) v řízení dospěly k závěru, že sporné nemovitosti byly ve vlastnictví žalobců a žalovaní (včetně stěžovatelky) je užívali bez právního důvodu. Na stěžovatelku bylo v rámci privatizace smlouvou o prodeji privatizovaného majetku převedeno vlastnické právo k jednomu obytnému domu v předmětném domovním bloku a přilehlému pozemku, nehledě na to, že tímto domem vede jediný přístup ke garážovým prostorám nacházejícím se pod celým domovním blokem a na prostranství vnitrobloku. V kupní smlouvě k tomuto stěžovatelčině domu není sporný komplex garáží výslovně uveden jako předmět koupě (nemůže tedy být ani příslušenstvím daného domu) a nelze jej považovat ani za součást stěžovatelčina domu, a to i s ohledem na výsledky znaleckého posouzení. Garáže nacházející se pod jednotlivými obytnými domy jsou součástí těchto domů; garážová stání ve vnitrobloku též nejsou samostatnou věcí (jedná se zde o pouhé zastřešení pozemku - samostatné věci, jejímž vlastníkem není stěžovatelka) ani je nelze považovat za součást domu náležejícího stěžovatelce. Už z tohoto důvodu nemohlo dojít ani k vydržení garážových prostor namítanému stěžovatelkou, nehledě na její chybějící dobrou víru (ve vztahu k pozemku vnitrobloku a objektu na něm). Konečně stěžovatelka neuspěla ani s námitkou nedostatku aktivní legitimace jednoho z žalobců, kterážto byla posouzena jako nedůvodná. 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí obvodního soudu shledal věcně správným (nepřisvědčil ani námitkám nedostatku věcné příslušnosti obvodního soudu, promlčení a rozporu žaloby s dobrými mravy), s jeho závěry se ztotožnil a pouze považoval za nutné upřesnit otázku aktivní legitimace žalobců (coby oprávněných držitelů, nikoliv vlastníků) a do výroku promítnout, kterému z žalovaných mají žalovaní co odevzdat. Stěžovatelka pak neuspěla ani se svým dovoláním, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo shledáno souladným s judikaturou dovolacího soudu a bez zásadního významu po právní stránce. 5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítá, že městský soud svým rozhodnutím rozsudek obvodního soudu sice podle svých slov potvrdil, nicméně formálně a striktně vzato jej změnil, neboť napadené prvostupňové rozhodnutí zároveň "upřesnil" ohledně povinnosti stěžovatelky odevzdat sporné nemovitosti žalobcům. Stěžovatelce tak vedle povinnosti vyklidit byla uložena nová povinnost "odevzdat" dotčené prostory. Jednalo se tedy o rozhodnutí odvolacího soudu měnící rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a proto mělo být ve stěžovatelčině věci přípustné tzv. nárokové dovolání [§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Městský soud ji však nesprávně poučil ohledně možnosti podat pouze tzv. nenárokové dovolání (přípustné, jen pokud dovolací soud dospěje k závěru, že má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam). Podobně i Nejvyšší soud její dovolání posoudil jen jako nenárokové, a to bez jakéhokoli bližšího odůvodnění, byť stěžovatelka uváděla, že jde o dovolání nárokové. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl, a to pouze se stručným odůvodněním, což ale podle stěžovatelky v daném případě nebylo možné. Stěžovatelka má za to, že popsaná pochybení obecných soudů dosahují ústavního rozměru a došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv (práva na spravedlivý proces). Nadto sama uložená povinnost "odevzdat" nemovitosti je podle stěžovatelky nevykonatelná, respektive stěžovatelce není zcela zřejmé, jak by ji měla vykonat, neboť s ohledem na celkové napojení dotčených nemovitostí na dům stěžovatelky tuto nelze nutit k odevzdání nemovitosti do faktické moci žalobců. 6. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká neprovedení jí navrhovaných důkazů, a to aniž by soudy toto dostatečně věcně odůvodnily. Rovněž poukazuje na svévoli obecných soudů, pokud jde o posouzení režimu smlouvy o prodeji privatizovaného majetku, na jejímž základě se stala vlastníkem garážového komplexu. Při výkladu smlouvy totiž mělo být užito obchodního zákoníku, a to v souladu s vůlí stran i konstantní judikaturou, což obecné soudy neučinily. Stěžovatelka též namítá nedostatek aktivní legitimace žalobců k podání tzv. vlastnické žaloby, neboť ani jeden z nich nebyl vlastníkem dotčených nemovitostí, a vytýká soudům, že dostatečně neposoudily otázku, zda nejde o žaloby ze závazkového vztahu, a v této souvislosti také uplatněné námitky promlčení a věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně. Stěžovatelka přitom upozorňuje, že předmětné prostory nabyla v privatizaci od státu a nyní právnická osoba stojící na straně státu a další veřejnoprávní instituce na ní požadují jejich vyklizení. V obdobné souvislosti stěžovatelka poukazuje též na zneužití práva ze strany žalobců, kteří se v řízení pouze snažili "napravit" výsledek privatizace - nabytí garážového prostoru stěžovatelkou - v níž oni (respektive jeden ze žalobců - městská část Prahy) jako konkurenti stěžovatelky neuspěli. Ani tím - a souvisejícím rozporem jednání žalobců s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku - se však obecné soudy dostatečně nezabývaly. Konečně stěžovatelka též polemizuje se závěry obecných soudů ohledně posouzení sporných nemovitostí jako součásti či příslušenství jiné věci a též ohledně stěžovatelčiny námitky vydržení daných nemovitostí. 7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněn