I.ÚS 1919/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1919/24 ze dne 24. 7. 2025 Specifika odškodňování veřejně činné osoby za nezákonné trestní stíhání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti L. N., zastoupeného JUDr. Klárou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Těchařovice 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 939/2024-513, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2023 č. j. 12 Co 8/2021-470 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2020 č. j. 23 C 144/2018-281, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 939/2024-513 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2023 č. j. 12 Co 8/2021-470 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 939/2024-513 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2023 č. j. 12 Co 8/2021-470 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud tímto nálezem zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze týkající se nároku stěžovatele, akademika a vědce, na náhradu nemajetkové újmy způsobené téměř desetiletým trestním stíháním pro daňovou trestnou činnost, které skončilo zproštěním stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nedostály ústavním požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, protože nedostatečně zvážily specifické okolnosti případu a protože přiznané zadostiučinění za nemateriální újmu v celkové výši 85 000 Kč představuje neústavní bagatelizaci nezákonného trestního stíhání přiznáním nepřiměřeně nízké kompenzace. II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že se stěžovatel v řízení před obecnými soudy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal na vedlejší účastnici (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Ta mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona. Toto trestní stíhání bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2012 a skončilo zproštěním stěžovatele obžaloby podle § 226 písm. a) a c) trestního řádu. 4. Stěžovatel odůvodňoval svou újmu tím, že působil ve vedoucích akademických funkcích, je autorem desítek patentů a průmyslových vzorů, jakož i řady významných vědeckých publikací. Trestní stíhání pro něj bylo dehonestující a traumatizující a mělo pro něj řadu negativních důsledků ve společenských a zejména vědeckých a pedagogických kruzích. Důsledkem spojování stěžovatele s daňovou trestnou činností mělo být mimo jiné také pozastavení procedury jmenování stěžovatele vysokoškolským profesorem. 5. Vedlejší účastnice stěžovateli dobrovolně uhradila částku 75 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v návětí uvedeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost stěžovateli zaplatit dalších 10 000 Kč. Následně ve věci dvakrát rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyšší soud. Městský soud stěžovateli opakovaně vyhověl a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli zbylých 415 000 Kč. Jeho rozhodnutí ovšem dvakrát zrušil Nejvyšší soud. 6. Až svým třetím rozhodnutím ve věci městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu. Uvedl, že v případu nastaly dvě na sebe časově navazující skutečnosti, trestní stíhání stěžovatele a nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem (zjevné vyčkávání správního orgánu na výsledek trestního řízení). Jedinou příčinou nejmenování stěžovatele profesorem podle městského soudu byla právě nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování profesorem, která nastala několik let před zahájením předmětného trestního řízení a trvala i po jeho skončení. Nejmenování stěžovatele profesorem tedy městský soud nepovažoval za zásah do jeho pracovní sféry vzniklý v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním. Dále přitakal obvodnímu soudu, že trestním řízením byla dotčena pozice stěžovatele na poli pracovních aktivit jen ve velmi omezené míře. Řada stěžovatelem namítaných následků totiž nebyla v příčinné souvislosti s trestním stíháním započatým roku 2007. Z toho všeho městský soud dovodil, že prokázané nemajetkové újmě stěžovatele v oblasti pracovní, zásahu do jeho pověsti a skutečnosti, že je osobou s významným postavením ve společnosti, odpovídá vedle konstatovaného porušení práva a omluvy zaplacení částky 85 000 Kč. 7. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl. Ve vztahu k posouzení existence příčinné souvislosti stěžovatel podle Nejvyššího soudu řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolání neobsahovalo v této části náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 občanského soudního řádu a Nejvyšší soud je shledal vadným. Ve vztahu k otázce výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud konstatoval, že výslednou částkou se zabývá jen v případech zcela zjevně nepřiměřených, což zde nenastalo. Nejvyšší soud mimo jiné zdůraznil, že stěžovatel žádal odškodnit újmu způsobenou trestním řízením vedeným u městského soudu pod sp. zn. 56 T 9/2012, jež bylo zahájeno až v roce 2007, nikoliv za trestní stíhání zahájené v roce 2003. V důsledku toho nelze na tvrzené následky, které nastaly před rokem 2007, hledět jako na následky vzniklé v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem. III. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nezohlednily veškeré nepříznivé následky trestního stíhání v životě stěžovatele, nezvážily specifické okolnosti případu a celkově zvolily formalistický a úzký přístup. S četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel upozorňuje, že zadostiučinění za škodu či újmu způsobenou veřejnou mocí stát nesmí bagatelizovat jen symbolickou náhradou. Naopak musí dojít k nahrazení újmy v maximální možné míře. Tomu však obecné soudy podle stěžovatele nedostály. Stěžovatel v tomto ohledu rozvedl negativní dopady trestního stíhání na svůj profesní a osobní život. Výše kompenzace podle něj není spravedlivá ani ve vztahu k jiným, údajně srovnatelným případům, na nichž obecné soudy založily své závěry. Stěžovatel tvrdí, že soudy v jeho případě pominuly zcela odlišnou délku trestního stíhání, výši hrozícího trestu, osobu stěžovatele a řadu negativních následků trestního stíhání. V tomto ohledu stěžovatel zdůraznil své nejmenování profesorem, přičemž vyjádřil přesvědčení, že trestní stíhání představovalo jediný důvod pro nejmenování, respektive jmenování s šestnáctiletým zpožděním až v roce 2019. Obecné soudy, uvádí stěžovatel, oproti tomu označily negativní následky trestního stíhání za subjektivní nepohodu, jíž odpovídá odškodnění ve výši 85 000 Kč. Výsledkem tedy podle mínění stěžovatele byla zcela neadekvátní a nepřiměřeně nízká výše zadostiučinění, čímž soudy měly porušit čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny. IV. Vyjádření účastníků řízení 9. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 10. Nejvyšší soud Ústavnímu soud navrhl, aby ústavní stížnost odmítl, popř. zamítl. Nejprve Nejvyšší soud upozornil na procesní aspekty, konkrétně na skutečnost, že stěžovatel dovoláním řádně nenapadl závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti mezi trestním stíháním stěžovatele a jeho nejmenování profesorem. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání k této otázce, neboť neuvedl, od jaké konkrétní judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud se tudíž touto otázkou nemohl zabývat a v této části odmítl dovolání jako vadné, což stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje. Stěžovatel též podle Nejvyššího sou