I.ÚS 1923/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1923/24 ze dne 6. 1. 2025 Nepřezkoumatelnost rozsudku Nejvyššího soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti Chalgor Real, s. r. o., sídlem Jemnická 345/5, Praha 4 - Michle, zastoupené advokátem Mgr. Petrem Rudlovčákem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2967/2023-1020 ze dne 29. dubna 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 218/2022-908 ze dne 17. ledna 2023, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a společností 1. A, zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., sídlem Purkyňova 2121/3, Nové Město, Praha 1, 2. B, a 3. C, obou zastoupených advokátem Mgr. Vojtěchem Hamanem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, jako vedlejších účastnic řízení takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2697/2023-1020 ze dne 29. 4. 2024 bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.*) II. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2697/2023-1020 ze dne 29. 4. 2024 se ruší.*) III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. IV. Vedlejším účastnicím 2 a 3 se náhrada nákladů řízení nepřiznává. _______________________________________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2025 Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť soudy se dostatečně nevypořádaly s argumenty, které stěžovatelka předložila v opravných prostředcích v řízení o její žalobě na určení existence zástavního práva. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 11 C 135/2020, společnost B (dále jen "společnost B"), uzavřela jako dlužník se společností C (dále jen "společnost C"), jako věřitelem smlouvu o úvěru, na jejímž základě věřitel poskytl dlužníkovi 36 712 368 Kč. Tento úvěr byl zajištěn zástavním právem k blíže specifikovaným nemovitostem (ve vlastnictví společnosti B) dle zástavní smlouvy ze dne 26. 6. 2017 uzavřené mezi vedlejšími účastnicemi 2 a 3, tedy mezi společností B a společností C. Dne 23. 5. 2019 společnost C postoupila svou pohledávku ze smlouvy o úvěru na stěžovatelku za úplatu ve výši 36 912 131,38 Kč. Postoupení bylo společnosti B oznámeno, k zápisu stěžovatelky jako zástavního věřitele do katastru nemovitostí ale nedošlo. 3. Dne 23. 10. 2019 mělo být stěžovatelce oznámeno, že společnost C odstupuje od smlouvy o postoupení pohledávky, neboť část kupní ceny za postoupení nebyla uhrazena, jelikož finanční prostředky byly usnesením policejního orgánu zablokovány. Dne 22. 10. 2019 měla společnost B splatit společnosti C dluh z úvěrové smlouvy. Společnost C následně učinila prohlášení o zániku zástavního práva zánikem zajištěné pohledávky a katastrální úřad provedl výmaz zástavního práva s právními účinky ke dni 25. 10. 2019. Dne 23. 10. 2019 společnost B jako prodávající a společnost A (dále jen "společnost A") jako kupující uzavřely kupní smlouvu, jejímž předmětem byly mimo jiné i (původně) zastavené nemovitosti. Katastrální úřad nevyhověl návrhu na vklad vlastnického práva společnosti A, neboť součástí smlouvy nebyla kupní cena. Dne 21. 11. 2019 uzavřely společnost B a společnost A kupní smlouvu novou (s kupní cenou 152 460 000 Kč), v níž prodávající prohlásil, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem. Na základě této smlouvy bylo zapsáno vlastnické právo společnosti A. Stěžovatelka poté proti všem třem vedlejším účastnicím podala žalobu, kterou se domáhala určení existence svého zástavního práva dle zástavní smlouvy ze dne 26. 6. 2017. 4. Okresní soud rozsudkem č. j. 11 C 135/2020-706 ze dne 25. 5. 2022 žalobu zamítl. Stěžovatelka se podle soudu nemůže domáhat ochrany podle § 986 občanského zákoníku, neboť její zástavní právo nikdy nebylo zapsáno ve veřejném seznamu. Je tedy nutno postupovat podle § 984 občanského zákoníku, podle kterého není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Vedlejší účastnice 1 nabyla nemovitosti za úplatu a v dobré víře, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch stěžovatelky. 5. Krajský soud v Praze se ztotožnil se závěry okresního soudu a napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Krajský soud neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy vztahující se k nově uváděným skutečnostem ohledně osoby, která za společnost A vedla obchodní jednání za účelem uzavření kupní smlouvy (manažer společnosti A), neboť z tvrzení stěžovatelky neplynulo, že by jednání této osoby mohlo být významné pro posouzení věci. Tvrzené skutečnosti (zejména že po uzavření kupní smlouvy manažer společnosti A přijal od společnosti B prostřednictvím jiné obchodní společnosti vysokou finanční částku) by totiž nanejvýše mohly svědčit o relativní neplatnosti kupní smlouvy, které by se mohla dovolávat pouze společnost A. 6. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání směřující do věci samé zamítl, ve vztahu k výrokům o nákladech řízení dovolání odmítl. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda se ochrana § 984 odst. 1 občanského zákoníku týká i nabyvatele vlastnického práva, který právo nabývá v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, podle něhož na nemovité věci nevázne zástavní právo. Tuto otázku Nejvyšší soud zodpověděl tak, že ustanovení o materiální publicitě zápisů ve veřejném seznamu chrání i takového nabyvatele práva, který právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o (ne)existenci takových právních závad, které se do veřejného seznamu zapisují. Závěr odvolacího soudu, že společnost A byla v dobré víře, přitom nebyl zcela zjevně nepřiměřený, posouzení věci odvolacím soudem tak bylo správné a úvaha o možné aplikaci § 986 občanského zákoníku je tím pádem obsoletní. 7. S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval i procesními vadami, přičemž stěžovatelka namítala, že odvolací soud nepřihlédl k významným skutečnostem a důkazům uplatněným v odvolacím řízení podle stěžovatelky v souladu s § 205a písm. f) občanského soudního řádu. Tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal důvodnou, jelikož stěžovatelka argumentovala skutečnostmi, které nastaly před rozhodnutím soudu prvního stupně, avšak z odvolání ani dovolání nebylo lze dovodit, proč je nemohla uplatnit již před soudem prvního stupně, ač nebyly neznámy. 8. Pro úplnost, usnesením okresního soudu č. j. 11 C 135/2020-1411 ze dne 6. 11. 2024 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na obnovu řízení, jejímž stěžejním důvodem byly údajně nové skutečnosti a důkazy týkající se manažera společnosti A. Podle okresního soudu nebyly pro uplatnění tohoto důvodu splněny podmínky § 228 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka související tvrzení v původním řízení uplatnila a krajský soud se jimi zabýval se závěrem, že ani případné prokázání závadného jednání manažera společnosti A by na věc nemělo vliv. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka úvodem uvádí, že se nachází v bludném kruhu, když její žaloba na určení existence zástavního práva byla zamítnuta s ohledem na převod pozemků na společnost A, zatímco její žaloba na určení, že vlastníkem pozemků je společnost B, byla zamítnuta pro absenci naléhavého právního zájmu (dané řízení vyústilo v ústavní stížnost stěžovatelky vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1939/24). 10. Vůči napadeným rozhodnutím vznáší stěžovatelka tři okruhy námitek. Zaprvé, soudy se dostatečně nevypořádaly s výkladem § 986 občanského zákoníku. Podle stěžovatelky může výklad soudů, který váže aktivní legitimaci k uplatnění tohoto ustanovení na to, že oprávněný byl historicky zapsán v katastru nemovitostí, obstát pouze potud, je-li předmětem posuzování věcné právo, které oprávněný nabývá konstitutivně, což ale není případ zástavního práva. Soudy tak měly vycházet ze skutečného právního stavu, místo toho však mechanicky aplikovaly názory odborné literatury a judikatury vztahující se k vlastnickému právu. Soudy dále podle stěžovatelky pominuly namítanou neplatnost kupní smlouvy a nevypořádaly se s důkazy, které k tomu stěžovatelka navrhovala. 11. Stěžovatelka také shledává extrémní nesoulad mezi obsahem spisu a závěry Nejvyššího soudu ohledně nových skutečností, jež stěžovatelka předkládala odvolacímu soudu a s nimiž se odvolací soud nevypořádal. Stěžovatelka tvrdila, že manažer společnosti A obdržel od společnosti B úplatek za realizaci kupní smlouvy, co