I.ÚS 1937/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1937/24 ze dne 6. 1. 2025 Výklad podmínek pro prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle zákona č. 300/2020 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky: FASTRA, s.r.o., sídlem Libenice 30, zastoupená JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2024 č. j. 4 Ads 289/2023-31, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2023 č. j. 54 Ad 14/2021-24, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. října 2021 č. j. 42000/023213/21/010/IB a rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Kolín ze dne 11. srpna 2021 č. j. 42004/064208/21/010/Kol, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, České správy sociálního zabezpečení a Okresní správy sociálního zabezpečení Kolín jako účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2024 č. j. 4 Ads 289/2023-31 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2024 č. j. 4 Ads 289/2023-31 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá namítaným porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v souvislosti s výkladem podmínek pro prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "pojistné") podle zákona č. 300/2020 Sb., o prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti placeného některými zaměstnavateli jako poplatníky v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii v roce 2020 a o změně zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o prominutí pojistného"). 2. Okresní správa sociálního zabezpečení v Kolíně napadeným rozhodnutím (platebním výměrem) stěžovatelce jako zaměstnavateli uložila povinnost uhradit dlužné pojistné a penále z tohoto pojistného za červenec a srpen 2020, ve kterých stěžovatelka nesplnila podmínku pro prominutí pojistného na sociální zabezpečení, neboť úhrn vyměřovacích základů jejích zaměstnanců v těchto měsících nedosáhl 90 % úhrnu vyměřovacích základů za březen 2020 [§ 2 odst. 1 písm. c) zákona o prominutí pojistného]. 3. Stěžovatelčiny námitky proti uvedenému rozhodnutí zamítla Česká správa sociálního zabezpečení rovněž napadeným rozhodnutím. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze. Stěžovatelka neuspěla ani u Nejvyššího správního soudu, který napadeným rozsudkem zamítl její kasační stížnost. 4. Stěžovatelka od počátku namítala, že v březnu 2020 svým zaměstnancům vyplatila čtvrtletní odměny i za leden a únor, což navýšilo vyměřovací základ, zatímco odměny za červenec a srpen vyplácela až v září. S odkazem na teleologický výklad se domáhala "rozložení" odměn do jednotlivých měsíců, ve kterých zaměstnanci skutečně vykonali odměňovanou práci. 5. Nejvyšší správní soud však konstatoval (stejně jako před ním krajský soud a Česká správa sociálního zabezpečení), že zákon stanoví podmínky pro prominutí pojistného jednoznačně. Smyslem a účelem zákona bylo udržení přibližně stejné mzdové úrovně jako před vypuknutím pandemie onemocnění COVID-19, podpora zaměstnavatelům je však omezena taxativně stanovenými podmínkami. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předeslala, že jí Okresní správa sociálního zabezpečení prominula penále, usiluje proto již jen o nápravu ohledně dlužného pojistného. 7. Stěžovatelka zdůraznila, že smyslem a účelem zákona o prominutí pojistného bylo udržet mzdy bezprostředně po zavedení státních restrikcí v souvislosti s pandemií na přibližně stejné úrovni jako na počátku roku 2020, tedy před zavedením těchto restrikcí. Obecné soudy věc posoudily čistě formalisticky. Stěžovatelka trvá na tom, že nedokonalý legislativní text § 2 odst. 1 písm. c) zákona o prominutí pojistného odporuje jeho smyslu a účelu. Tento rozpor lze překlenout pouze prostřednictvím teleologického výkladu. Podprůměrná legislativně technická úroveň zákona o prominutí pojistného vyžaduje nadprůměrné interpretační úsilí. Gramatický výklad vede k ústavně nekonformním důsledkům v podobě nerovného zacházení s různými skupinami malých soukromých zaměstnavatelů. Vyjímá z blaha právní úpravy zaměstnavatele, kteří část mezd svým zaměstnancům vyplácejí za delší než měsíční období, aniž by v tomto směru sledoval legitimní cíl a byl přiměřený. Takové rozlišování však nebylo smyslem a účelem zákona o prominutí pojistného. Všichni malí soukromí zaměstnavatelé byli restrikcemi a pandemií postiženi stejně. Stěžovatelka byla výrazně dotčena karanténami zaměstnanců, výpadkem dodavatelského řetězce, sníženou poptávkou i ztíženou situací v zahraničním obchodu, a přesto svým zaměstnancům nesnížila základní mzdu ani její nenárokové složky, přičemž byla motivována právě státní podporou v podobě prominutí pojistného. Z ničeho rovněž neplyne, že by zákonodárce chtěl do budoucna motivovat malé soukromé zaměstnavatele, aby změnili způsob odměňování, jinak nedosáhnou na prominutí pojistného. Zákon o prominutí pojistného nabyl účinnosti až dne 30. června 2020, kdy již stěžovatelka mzdy za měsíc březen 2020 vyplatila, a tedy nemohla změnit zavedený způsob odměňování. Zvýhodnění jedněch podnikatelů oproti jiným má ústavně nepřípustný dopad i do oblasti hospodářské soutěže. 8. Stěžovatelka svou argumentaci uzavřela tím, že pokud jsou odměny zaměstnanců, z jejichž vyměřovacích základů se promíjí pojistné snížením vyměřovacího základu zaměstnavatele, vypláceny kumulativně naráz za delší než měsíční období, musejí být odměny i úhrn vyměřovacích základů pro účely zákona o prominutí pojistného alikvotně přiřazeny do měsíce, v němž došlo k výkonu odměňované závislé práce. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky 9. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatelka v podstatě jen opakuje již uplatněné námitky, a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se s nimi vypořádal. Vyšel ze svého rozsudku ze dne 24. ledna 2023 č. j. 2 Ads 116/2022-28, ve kterém se výkladem § 2 odst. 1 písm. c) zákona o prominutí pojistného zabýval poprvé. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud usnesením ze dne 25. července 2023 sp. zn. III. ÚS 792/23 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Posuzoval přitom tutéž právní otázku, jakou vznáší stěžovatelka. 10. I krajský soud poukázal především na to, že stěžovatelka opakuje argumentaci, kterou uplatnila již v žalobě. Odkázal proto na odůvodnění svého rozsudku a stejně jako Nejvyšší správní soud upozornil na usnesení sp. zn. III. ÚS 792/23. 11. Další účastnice řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřily. 12. Stěžovatelka v replice zpochybnila obecnou použitelnost závěrů usnesení sp. zn. III. ÚS 792/23 na její případ. Poukázala zejména na to, že toto rozhodnutí nerekapituluje podstatné skutkové okolnosti, a tudíž je nelze považovat za "judikát". Tehdy rozhodující senát navíc vůbec nezkoumal smysl a účel zákona o prominutí pojistného. Právní názor, podle něhož lze teleologický výklad upřednostnit před jazykovým pouze za podmínky nejasnosti a nesrozumitelnosti právní normy, odporuje ustálené judikatuře Ústavního soudu. IV. Posouzení ústavní stížnosti 13. Ústavní stížnost je důvodná. 14. Ústavní soud se situacemi, kdy různé výkladové metody vedou k různým výsledkům, zabýval již v řadě svých rozhodnutí. V nálezu ze dne 4. února 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, N 13/7 SbNU 87, vyhlášeném pod č. 63/1997 Sb., uvedl, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, "nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku." Přitom je nutno vyvarovat se libovůle. V často citovaném nálezu ze dne 17. prosince 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97, N 163/9 SbNU 399, vyhlášeném pod č. 30/1998 Sb., označil aplikaci práva vycházející pouze z jeho doslovného výkladu za neudržitelnou s tím, že "jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.)." V nálezu ze dne 10. října 2006 sp. zn. Pl. ÚS 24/06, N 183/43 SbNU 89, vyhlášeném pod č. 519/2006 Sb., Ústavní soud v situaci, kdy argument doslovným zněním zákona zůstal "osamocen"