I.ÚS 1939/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1939/24 ze dne 14. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Chalgor Real, s.r.o., sídlem Jemnická 345/5, Praha 4, zastoupené Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2024 č. j. 23 Cdo 3377/2023-1220 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 22 Co 81/2023-1119, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a společností CPI - Land Development, a.s., sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, a společnosti Zumiez - Černokostelecká 1623, s.r.o., sídlem Příkop 843/4, Brno, jako vedlejších účastnic řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že 1) je druhá vedlejší účastnice (společnost Zumiez - Černokostelecká 1623, s.r.o., dále jen "Zumiez Černokostelecká") vlastníkem blíže specifikovaných nemovitých věcí a že 2) žádná z vedlejších účastnic není vlastnicí projektové dokumentace vztahující se k těmto nemovitostem. 2. Klíčové pro tento spor bylo především to, že podle stěžovatelky měly dané nemovitosti sloužit jako zástava pro zajištění jejích pohledávek. Zástavní právo na těchto nemovitostech bylo zřízeno v souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru ve výši téměř 37 milionů korun mezi společností Zumiez Černokostelecká a její mateřskou společností Zumiez a.s. Stěžovatelka na základě smlouvy o postoupení pohledávky nabyla pohledávku z úvěru a spolu s ní měla nabýt i zajištění - zástavní právo na uvedených nemovitostech. Nicméně než došlo k zápisu zástavního práva ve prospěch stěžovatelky do katastru nemovitostí, Zumiez Černokostelecká nemovitosti převedla na první vedlejší účastnici (CPI - Land Development, a.s.). Zároveň Zumiez a.s. vystavila potvrzení o zániku zástavního práva s ohledem na to, že její pohledávka zanikla, a zástavní právo tak bylo z katastru nemovitostí vymazáno. 3. Stěžovatelka se proti těmto krokům bránila podáním několika žalob. Kromě tohoto řízení - určovací žaloby na vlastnictví nemovitostí a negativní určovací žaloby k projektové dokumentaci - zejména napadala zánik zástavního práva. Konkrétně se v tomto jiném řízení domáhala určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zajišťujícím její pohledávku za společností Zumiez Černokostelecká (vedeno u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 135/2020, dále jen "související řízení"). I tuto žalobu však obecné soudy pravomocně zamítly, jelikož se stěžovatelka podle nich nemůže domáhat ochrany podle § 986 občanského zákoníku, neboť její zástavní právo nikdy nebylo zapsáno ve veřejném seznamu a zapsaný stav svědčí ve prospěch první vedlejší účastnice - tedy osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře (pro úplnost Ústavní soud již na tomto místě konstatuje, že tuto procesní větev posuzoval v řízení sp. zn. I. ÚS 1923/24, v němž stěžovatelce částečně vyhověl nálezem ze dne 6. ledna 2025). 4. Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") jako soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl. Rozsudek okresního soudu potvrdil i Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací. Oba nalézací soudy totiž dospěly k tomu, že stěžovatelka neprokázala na určení naléhavý právní zájem. Následně podané dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. 5. Stěžovatelka napadá rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno zejména její právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny. 6. Jádrem ústavní stížnosti je namítané porušení práva na přístup k soudu. Podle stěžovatelky se kvůli postupu obecných soudů ocitá v bludném kruhu. Tím reaguje na výše uvedené související řízení, kde se nemůže domáhat obnovení zástavního práva (protože nikdy nebyla jako zástavní věřitelka zapsána do katastru nemovitostí). Ani v tomto řízení jí údajně nebyla poskytnuta ochrana, jelikož se soudy odmítly zabývat žalobou věcně, když neshledaly naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Celá situace podle stěžovatelky hraničí s odepřením spravedlnosti, jelikož je z jednoho řízení odkazována na druhé, ale v žádném se jí nedostává ochrany. 7. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud v následujících odstavcích postupně vyloží, proč obecné soudy v tomto případě neodepřely stěžovatelce spravedlnost ani neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky při posuzování naléhavého právního zájmu na určení, že je majitelkou nemovitostí Zumiez Černokostelecká (část a/). Dále vysvětluje, proč nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky při odmítání dovolání, především ve vztahu k námitce, že Nejvyšší soud přehlédl vlastní judikaturu (část b/). Ústavní soud poté shrnuje, proč není opodstatněná ústavní stížnost ani ve vztahu k námitce nepřerušení řízení o určení do pravomocného skončení řízení o pohledávce stěžovatelky za vedlejší účastnicí Zumiez Černokostelecká (část c/). Nakonec vypořádává další námitky stěžovatelky - zejména ve vztahu k požadavku na určení, že žádná z vedlejších účastnic není majitelkou projektové dokumentace, a otázce náhrady nákladů řízení (část d/). a/ k odepření spravedlnosti a naléhavému právnímu zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem 9. Z čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatelka mimo jiné dovolává, vyplývá právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento postup je zákonodárcem upraven v procesních předpisech podústavního práva. Pokud ten, kdo se na soud obrací, takto stanovený postup dodrží, soud je o jeho právu povinen rozhodnout [např. přiměřeně nález ze dne 13. března 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633]. Až v opačném případě se může jednat o odepření práva na přístup k soudu (srov. nálezy ze dne 14. května 2024 sp. zn. IV. ÚS 623/23 či ze dne 14. srpna 2024 sp. zn. II. ÚS 1517/24). 10. Ústavní soud se ve své judikatuře též vícekrát zabýval otázkou porušení ústavně zaručených práv obecnými soudy při posuzování problematiky naléhavého právního zájmu u určovacích žalob, stejně tak i ústavně konformním výkladem tohoto pojmu. V kontextu posouzení naléhavého právního zájmu na určení Ústavní soud v minulosti označil za tzv. kvalifikované vady opodstatňující jeho zásah například situace, kdy obecné soudy interpretovaly daný institut v rozporu s jeho smyslem a účelem [viz nález ze dne 11. července 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14 (N 118/86 SbNU 53)], nevypořádaly se dostatečně s tvrzeními žalobce a nezkoumaly podmínky jeho uplatnění podle okolností dané konkrétní věci [nález ze dne 31. října 2017 sp. zn. II. ÚS 3245/16 (N 198/87 SbNU 243)] či vycházely při rozhodování z domnělého právního zájmu, který žalobce v určovací žalobě nevymezil [nález ze dne 11. června 2019 sp. zn. I. ÚS 3926/16 (N 108/94 SbNU 311)]. Žádnou takovou vadu však v tomto řízení Ústavní soud neshledal. Na poslední dva zmiňované nálezy přitom odkazuje stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, nicméně jejich závěry nejsou přiléhavé na projednávanou věc, jelikož obecné soudy v tomto řízení všechny důvody naléhavého právního zájmu, které stěžovatelka namítala, zohlednily. Obecné soudy se tedy tvrzenými důvody pro existenci naléhavého právního zájmu zabývaly, jen je posoudily odlišně oproti přesvědčení stěžovatelky. 11. Aby v této věci skutečně došlo k porušení práva na přístup k soudu či odepření spravedlnosti, muselo by jít zejména o situaci, kdy by obecné soudy ústavně nekonformně posoudily existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jinými slovy, odepření spravedlnosti nelze dovozovat pouze z toho, že žalobu stěžovatelky soud zamítl, aniž by ji posoudil věcně. Obecné soudy svůj závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení však odůvodnily rozumně a logicky, kromě jiného i s několika odkazy na ustálenou judikaturu (zejména) Nejvyššího soudu, jak je dále blíže rozvedeno. 12. Závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu podle obecných soudů též dokládá to, že má stěžovatelka jiné právní nástroje, jak se domoci ochrany. V tomto ohledu je potřeba dodat, že obecné soudy neodkazovaly stěžovatelku na zmiňované související řízení o určení existence zástavního práva. Odkazovaly stěžovatelku na jiné nástroje, které se jí nabízejí (zejména institut relativní neúčinnosti, případně možnost domáhat se uspokojení i po první vedlejší účastnici na základě § 1893 občanského zákoníku). Argument stěžovatelky, že se ocitá v bludném kruhu, protože ani v souvisejícím řízení