I.ÚS 194/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 194/05 ze dne 5. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. M. S. zastoupeného JUDr. Josefem Pokorným, advokátem v Novém Městě nad Metují, Vrchovinská 975, proti bodu I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 28 Cdo 2354/2004 proti částem I.2, I.3, III a IV rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2004 č. j. 17 Co 382/2003-774 a proti částem II., III., VI. a VII. rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 5. 2003 č. j. 5 C 55/2000-683, ve spojení s usnesením ze dne 17. 7. 2003 č. j. 5 C 55/2000-696, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností ze dne 1. 4. 2005, ve znění dodatků ze dne 3. 5. 2005, ze dne 8. 3. 2006 a ze dne 11. 12. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody. Stěžovatel byl účastníkem řízení před obecnými soudy, jehož předmětem byl jeho návrh na určení, že je oprávněnou osobou podle § 4a, § 4 zákona č. 229/1991 Sb. Právní předchůdce stěžovatele, jeho otec B. S., uzavřel kupní smlouvu, podle které koupil od původních spoluvlastníků lesní pozemky a stavby Lázní Rezku. Smlouva byla uzavřena pod podmínkou, že bude schválena příslušnými správními úřady, pokud tohoto schválení bude zapotřebí. Celá kupní cena byla zaplacena, vlastnické právo kupujícímu však nebylo vloženo do pozemkové knihy, neboť pozemky byly podle přídělového zákona č. 81/1920 Sb. ponechány prodávajícímu se stanovením podmínek k dělení pozemků. Jednou z podmínek byl i souhlas Ministerstva zemědělství. Kupní smlouva byla uzavřena dne 26. 10. 1946 v období platnosti "výměrů 1932 a 1935", nebyla v rozporu s tehdy platným právním řádem a byla 12. 11. 1946 předána ministerstvu zemědělství k udělení souhlasu. Ve věci nebylo vydáno žádné rozhodnutí. Podle stěžovatele soudy nesprávně interpretovaly skutečnost, že k propuštění předmětných pozemků ze záboru došlo rozhodnutími z roku 1932 a 1935, a že propuštění těchto pozemků ze záboru (pozemky byly znovu zabrány) skončilo až konečným rozhodnutím o revizi ze dne 19. 5. 1949 a jeho doručením vlastníku dne 28. 5. 1949. Uvedeným výkladem soudy zasáhly do stěžovatelových základních práv a svobod. Na smlouvu z 26. 10. 1946 nedosahovaly zákony o revizi pozemkové reformy. Proto nebylo možné na vrub prodávajících platně přidělovat pozemky jiným osobám podle revizních zákonů a tyto osoby pak nemohly nabývat platně vlastnictví k nemovitostem. Stát s prodanými nemovitostmi podle revizního zákona nemohl oprávněně nakládat, pouze je bez právního důvodu držel dál jako zabrané podle revizního zákona a vlastnictví později převáděl bez právního důvodu. Podle stěžovatele byly v roce 1946 všechny nemovitosti smlouvami platně prodány; nevznikl celek půdy přesahující 50 ha ve smyslu § 1 odst. 1 písm. d) zákona č. 142/1947 Sb., nebyla tedy naplněna podmínka pro revizi této půdy pro její zábor a pak pro příděl uchazečům. Nebyla také vyhotovena výkupní listina, ani přídělová listina a stát se tedy nemovitostí ujal, aniž je vlastnil. Podle stěžovatele mělo dojít postupem soudů k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny, čl. 4, čl. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 34/2005, vedený u Okresního soudu v Náchodě. Zjistil, že stěžovatel uplatnil u Pozemkového úřadu v Náchodě nárok na vydání nemovitostí, které byly předmětem trhové smlouvy ze dne 26. 10. 1946 uzavřené mezi právním předchůdcem stěžovatele B. S., jako kupujícím a M. B. - D. a JUDr. V. B. - D., jako prodávajícími. V roce 1992 uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitostí též J. B., jako právní nástupce původních vlastníků, který nárok stěžovatele zpochybnil s odůvodněním, že vlastnictví k předmětným nemovitostem na stěžovatelova otce nikdy nepřešlo, neboť v pozemkové knize nebyl proveden zápis v jeho prospěch (č. l. 53, 65 soudního spisu). Podle něj přešlo vlastnictví na stát z jeho právních předchůdců (manželů B.), neboť stěžovatelův otec byl pouze nájemcem hostinského zařízení. Pozemkový úřad postavení stěžovatele jako oprávněné osoby neuznal a odkázal jej rozhodnutím ze dne 10. 5. 1993 č. j. PÚ 1838/93-JUDr. Ru podle § 4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. na soud (č. l. 78 soudního spisu). K odvolání stěžovatele Ministerstvo zemědělství rozhodnutí Pozemkového úřadu Náchod potvrdilo (č. l. 81 soudního spisu). Okresní soud v Náchodě na základě stěžovatelovy žaloby na určení oprávněné osoby, směřující v konečné fázi proti Fondu dětí a mládeže "v likvidaci", Lesům České republiky, s. p., Novému Městu nad Metují a J. B. ve věci opakovaně rozhodoval (cca 4x), přičemž jeho rozsudky byly odvolacím soudem, respektive Nejvyšším soudem zrušeny. Okresní soud v žádném ze svých rozsudků návrhu stěžovatele nevyhověl. Posledním (napadeným) rozsudkem ze dne 22. 5. 2003, č. j. 5 C 55/2000-683, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2003 č. j. 5 C 55/2003-696 návrh opětovně zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že se otec stěžovatele nestal vlastníkem nemovitostí, které měl nabýt podle zmíněné kupní smlouvy. Smlouva sice byla platná, avšak nenabyla účinnosti, protože nedošlo k jejímu schválení příslušnými správními orgány. I kdyby se podmínka schválení netýkala pozemků, jež byly propuštěny ze záboru podle zákonů č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového a zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nemohla kupní smlouva nabýt účinnosti proto, že nebylo možné dělit jednotlivé pozemky na ty, jež byly ze záboru propuštěny a na ty, jež propuštěny nebyly a byly opětovně zabrány v důsledku zákona o revizi první pozemkové reformy; to proto, že části smlouvy jsou od sebe neoddělitelné vzhledem k jedné kupní ceně za všechny převáděné nemovitosti. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem ze dne 14. 6. 2004 č. j. 17 Co 382/2003-774 rozsudek soudu I. stupně formálně změnil s ohledem na změněné označení jednotlivých nemovitostí, věcně jej však potvrdil. Rozsudek odůvodnil tak, že podle platné trhové smlouvy ze dne 26. 10. 1946 koupil otec stěžovatele nemovitosti, na které se vztahoval zákon o první pozemkové reformě, jež však byly propuštěny ze záboru rozhodnutími z roku 1932 a 1935. Podle této smlouvy mělo vlastnictví nemovitostí přejít po schválení smlouvy příslušným správním orgánem. K tomu nedošlo a smlouva také nebyla zaknihována. Majetek prodávajícího byl podroben revizi podle revizního zákona. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 21. 2. 1948 se nemovitosti staly znovu zabranými a na jejich převod se vztahovala podmínka souhlasu Ministerstva zemědělství. Souhlas nebyl nikdy udělen, revize skončila 28. 5. 1949, přičemž prodávajícím byly ponechány některé pozemky z těch, které byly předmětem smlouvy. Zbylé pozemky se vrátily do záboru, byly předmětem pozemkové reformy a byly vyvlastněny. Krajský soud byl rovněž toho názoru, že je-li neúčinná smlouva ohledně převodu některých nemovitostí, je neúčinná i v části týkající se zbývajících nemovitostí proto, že kupní cenu sjednali účastníci jedinou částkou tak, že ve smlouvě není cena jednotlivých nemovitostí nijak specifikována. Vůlí účastníků bylo převést nemovitosti jako celek, a proto cenu stanovili jen jako cenu celku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 15. 12. 2004 č. j. 28 Cdo 2354/2004-805 zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu I. stupně ve vztahu k těm žalovaným, jichž se týkají pozemky ponechané ve vlastnictví při revizi první pozemkové reformy a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odůvodnil tím, že pokud Ministerstvo zemědělství zrušilo původní rozhodnutí z roku 1932 a 1935, obsahující podmínku povolení Ministerstva zemědělství k případnému drobení ponechané půdy a dalším rozhodnutím z 19. 5. 1949 ponechalo vlastníkům menší množství konkrétně určených pozemků - přičemž nepodmiňovalo nově převody ponechaného majetku dalším povolením správních orgánů - nadále již nebylo takového povolení třeba. K účinnosti smlouvy z 26. 10. 1946 ke dni právní moci rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jímž byla ukončena revize první pozemkové reformy, nebylo třeba schválení správními orgány. V souladu s vlastní judikaturou (rozsudek sp.zn. 26 Cdo 2076/2000, www.nsoud.cz) pak konstatoval, že pokud byl převáděn majetek, který byl ze záboru v době převodu již propuštěn, nebyla smlouva o jeho převodu v rozporu se zákonem o první pozemkové reformě. Jednotlivé nemovitosti jsou samostatnými věcmi a pokud se jednou smlouvou převáděly pozemky, na něž se omezení dle zákona o první pozemkové reformě vztahovalo, nelze režim, jemuž podléhaly, vztahovat na pozemky touto smlouv