I.ÚS 1957/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1957/24 ze dne 24. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Jiřího Pavelky, zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem st., sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2515/2023-808 ze dne 24. dubna 2024 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 110/2022-758 ze dne 16. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupených advokátem JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že soudy nevyhověly jeho žalobě na náhradu škody, která měla být způsobena neplatností smluv uzavřených s vedlejším účastníkem, a tím, že soudy vedlejšímu účastníkovi (státnímu podniku) přiznaly náhradu nákladů na zastoupení advokátem. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 21 Cm 107/2009, stěžovatel uspěl ve výběrovém řízení organizovaném vedlejším účastníkem a získal zakázky na provádění lesnických činností ve dvou smluvních územních jednotkách. Za účelem jejich realizace uzavřel s vedlejším účastníkem několik smluv. Výběrová řízení se na základě původního názoru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže konala mimo režim zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nicméně posléze svůj názor v rozhodnutí č. j. VZ/S227/05-151/5990/05-MO a č. j. VZ/S228/05-151/5991/05-MO ze dne 27. 1. 2006 změnil a rozhodl, že tato výběrová řízení musejí podléhat režimu uvedeného zákona. 3. Vedlejší účastník proto stěžovatele vyzval, aby svou činnost plynoucí ze smluv pro jejich neplatnost (§ 90 zákona o veřejných zakázkách) ukončil, a vypsal nová výběrová řízení, tentokrát již v režimu zákona o veřejných zakázkách. Stěžovatel se přes výzvu vedlejšího účastníka těchto výběrových řízení neúčastnil. 4. Žalobou u krajského soudu se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že vedlejší účastník zavinil uzavření neplatných smluv. Škoda měla spočívat v marně vynaložených nákladech na rozvoj firmy a na lidské zdroje a v ušlém zisku. 5. Rozsudkem č. j. 21 Cm 107/2009-662 ze dne 11. 3. 2022 krajský soud žalobu zamítl a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 766 118,71 Kč. Krajský soud vyšel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 ze dne 20. 6. 2017 (N 100/85 SbNU 661), jímž byla řešena ústavní stížnost jiného stěžovatele mající také původ ve sporu s vedlejším účastníkem ohledně náhrady škody způsobené neplatnými lesnickými smlouvami a podle kterého je to právě vedlejší účastník, který neplatnost smluv způsobil. Dále krajský soud odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 38/2021-880 ze dne 14. 4. 2021 (také vydaný ve věci vedlejšího účastníka, z níž vzešel zmíněný nález), podle něhož nález sp. zn. II. ÚS 2370/14 nezpochybnil možnost naplnění liberačního důvodu podle § 268 obchodního zákoníku, tedy že osoba, které měla škoda vzniknout, o neplatnosti právního úkonu věděla. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel věděl o okolnostech zakládajících neplatnost smlouvy, a vedlejší účastník proto za škodu neodpovídá. Navíc byla přerušena příčinná souvislost mezi porušením povinnosti vedlejšího účastníka a tvrzenou škodou tím, že stěžovatel nereagoval na nová výběrová řízení na stejné smluvní územní jednotky, na kterých by v opačném případě mohl lesnickou činnost nadále vykonávat. 6. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o jeho povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 70 246,70 Kč. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů ve výši 36 106 Kč. 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neústavně vyložily § 268 obchodního zákoníku, který jako liberační důvod uvádí, že osoba, které byl právní úkon určen, o neplatnosti právního úkonu věděla. Soudy však v rozporu s tímto jednoznačným zněním posuzovaly, zda stěžovatel věděl o okolnostech, na nichž neplatnost právního úkonu spočívá. Podle stěžovatele se vědomost poškozeného musí vztahovat ke skutkovým okolnostem, o nichž ví jako o možném důvodu neplatnosti. Tuto vědomost v posuzované věci údajně neměl, naopak měl vědomost opačnou, tedy že smlouvy jsou zcela určitě platné, jelikož o tom byl opakovaně vedlejším účastníkem ubezpečován. 8. Stěžovatel zdůrazňuje, že v kontraktačním procesu byl slabší stranou a měl na výběr pouze to, zda se výběrového řízení účastní, nebo ne. Pánem procesu byl vedlejší účastník. Oba subjekty jsou nesrovnatelné hospodářsky i z hlediska míry dostupných informací. Jakožto slabší straně měla stěžovateli být poskytnuta ochrana, a to i s ohledem na § 3 odst. 2 písm. c) a § 6 odst. 2 občanského zákoníku. 9. Dále stěžovatel odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 150/2022-1252 ze dne 4. 1. 2023, kterým bylo podobné žalobě (šlo o řízení, z něhož vzešel výše zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 38/2021-880) vyhověno. Uvedený rozsudek byl sice zrušen v dovolacím řízení, ale jen z procesních důvodů. Vrchní soud v Praze tedy zastává opačný názor, než zaujal Vrchní soud v Olomouci v této věci, s čímž se Nejvyšší soud přes stěžovatelovo upozornění nevypořádal. 10. Stěžovatel nesouhlasí ani s údajným přerušením příčinné souvislosti. Podle judikatury Ústavního soudu k přerušení příčinné souvislosti dochází, působila-li nová okolnost jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní událost. Zůstala-li původní událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Právní obsah tohoto pojmu je tedy zcela odlišný od toho, jaký mu přiznaly soudy. Posouzení, zda došlo k přetržení příčinné souvislosti, je navíc otázkou právní, nikoli skutkovou, jak nesprávně uvedl Nejvyšší soud. Stěžovatel neměl žádnou právní povinnost přihlásit se do výběrových řízení, naopak měl právo podle svého vlastního uvážení vykonávat takovou podnikatelskou činnost, kterou považoval za nejvýhodnější. 11. Podle stěžovatele se soudy odchýlily od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14, který se sice liberačním důvodem výslovně nezabýval, ale zároveň dospěl k závěru, že poškozený neplatnost lesnických smluv nezpůsobil, což logicky znamená, že o neplatnosti v době jejich uzavření nevěděl, protože jinak by ji (spolu)způsobil. Má se tak uplatnit v nálezu zmiňovaná zásada, že je spravedlivé, aby škodu nesl ten, který mohl škodlivému následku nejsnáze zabránit. Stěžovatel poukazuje i na nález sp. zn. III. ÚS 2451/18 ze dne 28. 4. 2020 (N 76/99 SbNU 428), podle kterého postupuje-li zadavatel v zadávacím řízení způsobem rozporným se zákonem, musí být připraven nést vlastní odpovědnost za protiprávnost svého jednání. 12. Stěžovatel také namítá porušení práva na legitimní očekávání, neboť byl v dobré víře v legální postup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a vedlejšího účastníka jako státního podniku. Stěžovatel jako soukromý občan nemohl přezkoumávat zákonnost jejich postupu. 13. K porušení stěžovatelových práv mělo dále dojít tím, že krajský soud stěžovatele nepoučil o změně svého náhledu na existenci příčinné souvislosti. Tato změna je podle stěžovatele zřejmá z toho, že soud nechal původně vypracovat znalecký posudek k zjištění výše škody, což by bylo nadbytečné, pokud by nebyla v příčinné souvislosti s jednáním vedlejšího účastníka. 14. Stěžovatel konečně nesouhlasí s tím, jak soudy rozhodly o nákladech řízení, neboť vedlejší účastník je státním podnikem, na který je nutno nahlížet jako na veřejnoprávní instituci hospodařící se státními prostředky. V souladu s judikaturou Ústavního soudu tak nelze jeho náklady spojené se zastoupením advokátem považovat za účelné. Přesto soudy vedlejšímu účastníkovi v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky náhradu těchto nákladů přiznaly. 15. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah napadeného usnesení; o nákladech dovolacího řízení rozhodoval podle úspěchu ve věci, rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím dovolacímu přezkumu nepodléhají. 16. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření navrhl zamítnutí ústavn