I.ÚS 1961/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1961/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 903/2024-356, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2023 č. j. 91 Co 117/2023-319 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. prosince 2022 č. j. 14 C 137/2021-270, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhala náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Nesprávnost (protiústavnost) postupu orgánů veřejné moci přitom konstatoval Ústavní soud v dřívějším nálezu ve věci stěžovatelky. Ústavní stížností nyní napadá stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů, které dospěly k závěru, že jí nárok na náhradu škody vůči státu nevznikl. Podle stěžovatelky tak soudy upřely původnímu nálezu Ústavního soudu jakýkoliv materiální efekt a fakticky vyprázdnily její ústavně zaručené právo na kompenzaci v návaznosti na odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 2. Stěžovatelce byly dne 11. listopadu 2016 v rámci tehdy probíhajícího trestního řízení zajištěny peněžní prostředky na bankovních účtech. Trestní řízení bylo vedeno Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti a zločinu neoprávněného podnikání. Trestné činnosti se mělo v souvislosti s obchodováním s minerálními oleji dopouštět několik osob různé národnosti, mezi nimi i statutární orgán stěžovatelky. Byť proti tehdejšímu zajištění peněžních prostředků českými orgány stěžovatelka brojila, obecný soud posoudil její opravný prostředek jako nedůvodný a Ústavní soud následně její stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí odmítl jako zjevně neopodstatněnou (viz usnesení ze dne 9. května 2017 sp. zn. II. ÚS 894/17). 3. O totožném skutku vede trestní řízení i polská prokuratura. Po zhodnocení, že se nestal trestný čin ke škodě České republiky, české orgány činné v trestním řízení proto postoupily věc k trestnímu řízení polským orgánům. Před tím však polská prokuratura vydala rozhodnutí o zařazení zajištěných peněžních prostředků mezi "věcné důkazy", které potřebuje k vedení trestního stíhání, a požádala české státní zastupitelství o jejich zaslání na účet polské prokuratury. České státní zastupitelství této žádosti vyhovělo a dalo pokyn příslušným bankám a ty následně peněžní prostředky na účty polské prokuratury skutečně poslaly. Ústavní soud nálezem ze dne 12. května 2020 sp. zn. IV. ÚS 1355/18 (N 88/100 SbNU 63) konstatoval, že tímto postupem českých orgánů činných v trestním řízení byla porušena základní práva stěžovatelky, jelikož žádná právní norma takový postup neumožňovala, a jednalo se tak o svévoli. Zároveň uložil státnímu zastupitelství, aby se "pokusilo" obnovit stav před porušením základních práv žádostí o vrácení peněžních prostředků z Polské republiky. 4. Stěžovatelka následně uplatnila u vedlejší účastnice nárok na náhradu škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Škodu vyčíslila ve výši peněžních prostředků, které se ocitaly na zajištěných účtech, tj. 1 323 306,15 PLN, 26 383,84 EUR a 62 722,76 Kč s příslušenstvím. Jelikož vedlejší účastnice (Česká republika) v rámci předběžného uplatnění stěžovatelce nic dobrovolně neuhradila, uplatnila stěžovatelka svůj nárok žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Rozhodnutí obvodního soudu o této žalobě (jakož i navazující rozhodnutí) jsou přitom napadána nyní projednávanou ústavní stížností. 5. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl jako předčasnou. Přestože dospěl k tomu, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebyl naplněn jiný předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody. Ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že trestní řízení vedené v Polské republice nadále probíhá, peněžní prostředky jsou polskou prokuraturou zajištěny jako věcné důkazy. Výsledek trestního řízení nelze podle obvodního soudu předjímat a je možné, že budou zajištěné prostředky stěžovatelce v budoucnu vráceny. 6. Závěr o zamítnutí žaloby potvrdil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací. Městský soud se zcela ztotožnil s hodnocením a závěry obvodního soudu, že ke vzniku škody na straně stěžovatelky nedošlo. I když se peněžní prostředky dostaly nesprávným úředním postupem mimo rozhodovací pravomoc českých orgánů, nadále se nacházejí na účtech polské prokuratury a představují (podle polského práva) věcný důkaz, který byl tímto způsobem zajištěn. Podle městského soudu tedy zatím nedošlo ke zmenšení majetku stěžovatelky (vzniku škody), jelikož jí peněžní prostředky nebyly odňaty, ale jen omezeno nakládání s nimi. 7. Stěžovatelka následně podala dovolání proti rozsudku městského soudu, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Podle Nejvyššího soudu vymezená právní otázka, zda protiprávní poukázání finančních prostředků českým orgánem činným v trestním řízení prostřednictvím bankovní instituce do cizí země a mimo kontrolu českých orgánů představuje zmenšení majetku (a škodu) na straně stěžovatelky, nezaložila přípustnost dovolání. Při jejím řešení se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, k čemuž Nejvyšší soud odkázal na prakticky totožnou věc týkající se společnosti ovládané stejnou osobou jako stěžovatelka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2023, sp. zn. 30 Cdo 1613/2023) a několik dalších rozhodnutí, ve kterých se zabýval otázkou vzniku škody. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení 8. Stěžovatelka napadá rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Nejvyšší soud odmítnutím jejího dovolání pro nepřípustnost porušil její právo na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zprostředkovaně došlo k zásahu do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zejména namítá, že obecné soudy vyprázdnily její ústavně zaručené právo na kompenzaci v návaznosti na odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a že dosud nedošlo k žádné účinné reparaci protiústavního stavu, jak jej dříve deklaroval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1355/18. 9. Podle stěžovatelky obecné soudy zamítnutí jejího nároku odůvodnily pouze hypotetickou možností vrácení finančních prostředků polskou prokuraturou, která je však fakticky nereálná, protože se polská prokuratura opakovaně k této možnosti vyjádřila negativně. Obecné soudy po stěžovatelce de facto požadovaly, aby prokázala, že je vyloučena možnost vrácení peněžních prostředků polskou prokuraturou v budoucnu. Tím nicméně uvalily na stěžovatelku nesplnitelně důkazní břemeno a učinily tak ústavně zakotvené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem iluzorním. 10. Stěžovatelka konečně namítá, že obecné soudy vůbec neřešily otázku přiměřenosti dalšího trvání zajištění, přestože ve své argumentaci vycházely z toho, že pokud by nedošlo k vydání peněžních prostředků do Polské republiky, peněžní prostředky by na území České republiky byly i nadále zajištěny. V Polské republice ani po uplynutí téměř sedmi let od zajištění peněžních prostředků nebyla proti statutárnímu orgánu stěžovatelky podána obžaloba, další trvání hypotetického zajištění peněžních prostředků tak není s ohledem na průběh trestního řízení v Polsku ústavně konformní. V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu je dle stěžovatelky odkazovaná judikatura na posuzovanou věc nepřiléhavá. 11. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že považuje své usnesení za ústavně konformní. Zdůraznil, že odpovědnost státu za škodu vzniká podle § 13 odst. 2 za současného splnění tří předpokladů: nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, všechny předpoklady přitom musí být splněny současně. Podle Nejvyššího soudu se však dosud majetek stěžovatelky nezmenšil. Vznik škody nelze dovozovat jen z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1355/18, jak činí stěžovatelka. Nejvyšší soud upozorňuje, že ze skutkových zjištění nalézacích soudů nevyp