I.ÚS 1967/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1967/24 ze dne 9. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti společnosti CHOVSERVIS a. s., sídlem Zemědělská 897/5, Hradec Králové, zastoupené advokátem JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., sídlem Malé náměstí 124/15, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2052/2023-828 ze dne 23. dubna 2024, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 278/2020-762 ze dne 15. prosince 2022 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 25/2006-514 ze dne 13. května 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Martina Párala, jako vedlejšího účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že soudy nevyhověly její žalobě na odstranění cizí stavby nacházející se na pozemku vlastněném stěžovatelkou. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 16 C 25/2006 se podává, že stěžovatelka se u okresního soudu domáhala odstranění stavby vedlejšího účastníka nacházející se na jejím pozemku. Vedlejší účastník s právním předchůdcem stěžovatelky uzavřeli dne 20. 11. 1992 kupní smlouvu, kterou měl vedlejší účastník nabýt stavbu do svého vlastnictví (pro svou nízkou kvalitu nebyla tato smlouva podkladem pro zápis do evidence nemovitostí, a tak byla v roce 1996 vypracována smlouva nová). Účastníci byli dohodnuti i na následném převodu pozemku, na kterém se stavba nachází; k převodu pozemku ihned spolu se stavbou nemohlo dojít kvůli probíhající privatizaci. Účastníci proto prozatím dne 17. 12. 1992 uzavřeli k pozemku smlouvu označenou jako nájemní, a to na dobu určitou do 31. 12. 1999 (toho dne pak uzavřeli novou smlouvu označenou jako nájemní, a to do 31. 12. 2005). Mezi účastníky byla uzavřena i smlouva o smlouvě budoucí, kterou se stěžovatelka zavázala pozemek na vedlejšího účastníka v budoucnosti převést. K převodu pozemku však nikdy nedošlo. 3. Okresní soud nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že výkon vlastnického práva stěžovatelky je v rozporu s dobrými mravy. Podle okresního soudu byly naplněny kumulativní podmínky pro výjimečné odepření ochrany vlastnictví, neboť jde o postup mimořádný, výkon práva na ochranu vlastnictví by vážně poškodil vedlejšího účastníka, stěžovatelce věc nepřináší odpovídající prospěch a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť závažného zájmu vedlejšího účastníka. 4. Při učinění těchto závěrů okresní soud přihlédl zejména k tomu, že právní předchůdce stěžovatelky vedlejšího účastníka opakovaně ujišťoval, že po vyřešení privatizačních problémů mu pozemek pod stavbou prodá. Kvůli těmto slibům vedlejší účastník nikdy nepodal žalobu ze smlouvy o smlouvě budoucí, stěžovatelku nicméně k uzavření smlouvy vyzýval, ovšem bezúspěšně. Vedlejší účastník by podle okresního soudu stavbu nikdy nekoupil, pokud by měl za to, že po uplynutí nájemní doby ji bude muset odstranit. Dále okresní soud poukázal na to, že podle znaleckého posudku měla stavba ke dni 22. 7. 2016 hodnotu 5 680 000 Kč, nelze ji rozebrat a znovu složit a náklady na její odstranění by přesahovaly 1 000 000 Kč. Stavbu vedlejší účastník používá jako sídlo podnikání od roku 1992, jeho firma je ve svém oboru stabilní, realizuje činnosti pro soukromé osoby i veřejné instituce, účastní se charitativních projektů a je úspěšná v realizaci veřejných zakázek. Na jiném místě vedlejší účastník sídlo ani provozovnu nikdy neměl, a pokud by soud žalobě vyhověl, při cenách nemovitostí by nalezení nových prostor znamenalo vysoké náklady. Konečně, stěžovatelka vlastní ve svém areálu více než 35 000 m2 pozemků, přičemž pozemek zastavený spornou stavbou má výměru 446 m2. Ponechání stavby stěžovatelčino podnikání zásadně neohrožuje ani neomezuje. 5. Krajský soud v Hradci Králové následně prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl. K dovolání vedlejšího účastníka nicméně Nejvyšší sodu rozsudkem č. j. 22 Cdo 2616/2021-644 ze dne 16. 2. 2022 rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud označil úvahu odvolacího soudu, podle něhož k výrazným pochybením v celém procesu došlo zejména na straně vedlejšího účastníka, který si dostatečně nestřežil svá práva (tím, že nepodal žalobu a také si neověřil, že kupuje stavbu ze stavebně právního hlediska dočasnou), za zjevně nepřiměřenou. Nejvyšší soud dále shledal nedostatky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a poukázal i na to, že v souladu s judikaturou mohou nastat situace, kdy uzavření nájemní smlouvy nebude ve skutečnosti představovat dohodu o dočasném užívání pozemku za úplatu, nýbrž půjde výlučně o způsob sjednání úplaty za užívání pozemku bez vlivu na právní důvod jeho užívání. Je-li vůlí smluvních stran pouze sjednat úplatu k již existujícímu právu neomezeného užívání pozemku, k zániku původního práva trvalého charakteru nedojde bez ohledu na to, že strany zvolí neodpovídající smluvní typ či smlouvu nesprávně označí. Zda tomu tak bylo v této věci, závisí na tom, jaká skutková zjištění ohledně vůle stran soudy učiní. 6. Krajský soud po doplnění dokazování napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť dospěl k závěru, že tzv. nájemní smlouvy byly jen dohodami o úplatě bez změny charakteru užívacího práva; vedlejší účastník má tudíž nadále právo trvale užívat pozemek stěžovatelky v důsledku nabytí stavby, která se na pozemku nachází. Nejde proto o stavbu z tohoto hlediska neoprávněnou, stěžovatelka nemá právo na její odstranění a vzájemné vztahy se vypořádají podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Krajský soud dále jako samostatný důvod zamítnutí žaloby v souladu se soudem prvního stupně shledal zneužití práva stěžovatelkou. K rozhodnutí okresního soudu odvolací soud doplnil, že prodej stavby iniciovala stěžovatelka (její právní předchůdce), pro kterou bylo výhodnější tehdy již 12 let nepovolenou stavbu prodat než ji na své náklady odstranit a která vedlejšímu účastníkovi nikdy neřekla, že mu pozemek neprodá. Vedlejší účastník kupoval stavbu za cenu tehdy odpovídající rodinnému domu, a pokud by věděl, že ji bude muset odstranit, nikdy by ji nekoupil, resp. nikdy by neuzavřel nájemní smlouvy. Vzhledem k umístění stavby lze situaci řešit nájmem cesty k budově či odprodejem. Vedlejší účastník nabízel stěžovatelce několik řešení, na kterých by stěžovatelka netratila a kterými by se celý problém definitivně vyřešil, na nic z toho však stěžovatelka nepřistoupila. 7. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Podle Nejvyššího soudu obstojí výklad tzv. nájemních smluv provedený odvolacím soudem i jeho závěr o zneužití práva. Ve věci pak nedošlo ani k závažným a mimořádným pochybením při zjišťování skutkového stavu. 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svých procesních práv. Poukazuje na to, že odvolací soud považoval za nevěrohodnou svědkyni Štěpánkovou, aniž by na to stěžovatelku upozornil a dal jí prostor navrhnout další důkazy. Podobně odvolací soud postupoval ohledně předložených kopií zápisů ze zasedání představenstva a dozorčí rady stěžovatelky, jimž "nepřikládal podstatný význam", neboť šlo o kopie a vedlejší účastník podle soudu sporoval jejich pravost a správnost. Stěžovatelka však namítá, že vedlejší účastník pravost ani správnost nesporoval a stěžovatelka nikdy nebyla vyzvána k tomu, aby předložila originály, nemohla tak rozumně předpokládat, že na ni přešlo důkazní břemeno ohledně prokazování pravosti či správnosti těchto důkazů. 9. Dále stěžovatelka poukazuje na extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, ze kterých podle jejího názoru jednoznačně plyne, že v roce 1996, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy (ačkoli odvolací soud podle stěžovatelky chybně vychází z toho, že k převodu došlo smlouvou z roku 1992), vedlejší účastník věděl o dočasném charakteru stavby a že stěžovatelka neměla po ukončení nájemního vztahu v úmyslu stavbu vedlejšímu účastníkovi prodat. 10. V právním posouzení ze strany soudů pak stěžovatelka spatřuje porušení autonomie vůle, neboť nájemní smlouvy přetvořily na smlouvy opravňující vedlejšího účastníka k trvalému užívání pozemku stěžovatelky. Odvolací soud sám poukazoval na těžkosti s dokazováním skutečností, k nimž došlo před 30 lety, přesto na základě takového dokazování popřel jednoznačnou textaci uzavřených smluv. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (č. j. 22 Cdo 3757/2019-231 ze dne 20. 2. 2020) učiněné v souvisejícím sporu stejných účastník