I.ÚS 1973/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1973/24 ze dne 30. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti T. P., zastoupené advokátem JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2977/2022-401 ze dne 24. dubna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 466/2017-381 ze dne 26. května 2022, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3821/2018-330 ze dne 14. října 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 21 C 69/2015-228 ze dne 18. září 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1, a města X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na vzdělání podle čl. 33 Listiny a čl. 2 Protokolu č. 1 Úmluvy. Soudy totiž neshledaly diskriminační jednání České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (vedlejší účastnice, dále jen "stát") v tom, že část platu asistenta pedagoga na základní škole, kterou stěžovatelka navštěvovala, byla hrazena z prostředků Rady rodičů (tehdejší příspěvkové organizace), do které za tímto účelem její rodiče přispívali. 2. Již na tomto místě se jeví vhodným zdůraznit, že soudy rozhodovaly podle právní úpravy účinné do 31. 8. 2016, s ohledem na následné legislativní změny tak nejsou závěry tohoto usnesení na nové případy přenositelné. 3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 21 C 69/2015 se podává, že stěžovatelce byla před nástupem školní docházky (ve školním roce 2012/2013) diagnostikována porucha autistického spektra; byla tedy žákyni se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 školského zákona (zde i v následujícím textu citován ve znění účinném do 31. 8. 2016) a bylo jí doporučeno podpůrné opatření v podobě asistenta pedagoga. Ke zřízení místa asistenta pedagoga na základní škole, zřizované vedlejším účastníkem - městem X, udělil Krajský úřad Středočeského kraje souhlas, podle školy však zajistil financování pouze části úvazku. Škola se proto dohodla s rodiči, že plat asistenta pedagoga bude doplácen z prostředků Rady rodičů, do níž budou rodiče přispívat. Během tří let přispěli celkem 112 000 Kč, počínaje školním rokem 2015/2016 již nepřispívali, asistent pedagoga ve třídě, kam stěžovatelka docházela, nicméně nadále působil. 4. Stěžovatelka v tom spatřovala diskriminaci a žalobou u obvodního soudu se vůči vedlejším účastníkům domáhala uložení povinnosti odstranit její následky (vrátit, tedy zaplatit 112 000 Kč) a nahradit nemajetkovou újmu (217 000 Kč). Ve vztahu k nemajetkové újmě řízení před soudy stále probíhá (momentálně je přerušeno do skončení tohoto řízení před Ústavním soudem), ústavní stížnost se týká primárně závěrů soudů ohledně nároku na odstranění následků diskriminace. 5. Obvodní soud napadeným rozsudkem č. j. 21 C 69/2015-228 ze dne 18. 9. 2017 žalobu zamítl a s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 4/2013-52 ze dne 31. 10. 2013 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 365/14 ze dne 18. 3. 2014 konstatoval, že stěžovatelka diskriminována nebyla. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 29 Co 466/2017-265 ze dne 15. 3. 2018 potvrdil zamítnutí žaloby v části směřující proti krajskému úřadu a městu X (výrok I), v části žaloby směřující proti státu prvostupňový rozsudek změnil a uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce 112 000 Kč (výrok II). Vyšel ze zpráv veřejného ochránce práv týkajících se přímo stěžovatelky i podobně dotčených žáků a konstatoval přímou diskriminaci ze strany státu. Nárok stěžovatelky podle odvolacího soudu nelze odmítnout s odkazem na nedostatky školského zákona, neboť antidiskriminační zákon je předpisem téže síly a jeho ustanovení byla neposkytnutím finančních prostředků na asistenta pedagoga porušena. 6. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatelky proti výroku I rozsudku odvolacího soudu a k dovolání státu zrušil jeho výrok II. Nejvyšší soud provedl test diskriminace, který vyšel ve druhém kroku (zda bylo se žáky třídy, kterou stěžovatelka navštěvovala, zacházeno odlišně na základě zakázaného důvodu) záporně, neboť stát neměl žádný zákonný nástroj k ovlivnění financování konkrétního asistenta pedagoga. Kompetence byla zákonem svěřena řediteli školy a stát pouze prováděl administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků. 7. Uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 99/21 ze dne 14. 12. 2021 zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou (ve vztahu k nárokům vůči městu a krajskému úřadu) odmítl. 8. Poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, městský soud napadeným rozsudkem prvostupňové zamítavé rozhodnutí ve vztahu mezi stěžovatelkou a státem ohledně částky 112 000 Kč potvrdil. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že "ředitel školy rovněž nabídl rodičům možnost dofinancování platu asistenta pedagoga ze strany soukromé nadace, ti to však odmítli", což má být v rozporu s provedeným dokazováním. Již v odvolání stěžovatelka vysvětlovala, že dofinancování prostřednictvím nadace nikdy nabídnuto nebylo, přičemž odvolací soud k tomu konstatoval, že tato námitka není pro rozhodnutí relevantní. Postup Nejvyššího soudu tak stěžovatelka shledává rozporným s principy kontradiktorního řízení. Až do dovolacího řízení šlo podle stěžovatelky o skutkovou nuanci, Nejvyšší soud z ní však učinil základní skutečnost, na níž stojí rozhodnutí o žalobě. Uvedené skutkové zjištění pak stěžovatelka považuje za "extrémně kruté" a "popírající elementární cit pro spravedlnost;" finanční spoluúčast rodičů stěžovatelky rozhodně nebyla dobrovolná, nýbrž činěná pod tlakem okolností a ve snaze zajistit stěžovatelce potřebné vzdělání. 10. Stěžovatelka dále uvádí, že uvedená skutková nuance nemění nic na podstatě věci, a sice na protiústavně vybrané finanční částce za účelem krytí základního práva na vzdělání, jehož bezplatnost je zaručena Listinou. Diskriminaci stěžovatelky potvrdil i veřejný ochránce práv, přičemž z předchozího usnesení Ústavního soudu v této věci má vyplývat odpovědnost státu jakožto garanta základních práv. Šlo o systémový nedostatek, jak dokládá i nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1068/22 ze dne 15. 11. 2023, který řešil v mnoha ohledech podobný případ. 11. Stěžovatelka kromě práva na bezplatné základní vzdělání namítá také porušení práva na inkluzivní vzdělávání, kterým se zabýval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudcích ve věci Cam proti Turecku č. 51500/08 ze dne 23. února 2016 a G. L. proti Itálii č. 59751/15 ze dne 10. 9. 2020, podle nichž z Úmluvy vyplývá pozitivní závazek státu přijmout přiměřená opatření umožňující osobám se zdravotním postižením realizovat jejich právo na vzdělání v hlavním proudu vzdělávací soustavy. 12. Ve světle těchto východisek nemůže podle stěžovatelky obstát závěr Nejvyššího soudu, podle kterého nedošlo k odepření práva na vzdělání ani k svévolnému či neodůvodněnému odlišnému zacházení se stěžovatelkou. Listina v čl. 33 odst. 2 garantuje bezplatné základní vzdělání, a je-li realizace podpůrného opatření podmíněna tím, že rodiče zajistí, byť jen zčásti, jeho financování, dochází tím k porušení tohoto práva. 13. Stěžovatelka považuje za stěžejní, že zákonná úprava do 31. 8. 2016 nepodmiňovala zřízení funkce asistenta pedagoga krytím finančních nákladů a současně neexistovala povinnost právnické osoby zajišťující činnost školy, v níž se stěžovatelka vzdělávala, funkci asistenta pedagoga opravdu zřídit, případně zřídit v rozsahu odpovídajícím potřebám stěžovatelky. Stěžovatelka nepřehlíží, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1068/22 dovodil, že za určitých okolností může existovat povinnost školy finanční prostředky na asistenta pedagoga nějak zajistit, to však nemůže zvrátit závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 99/21. 14. Stěžovatelka konečně brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, jímž vyhověl dovolání státu, ačkoli podle jejího názoru nesplňovalo obsahové náležitosti, a mělo tak být odmítnuto pro vady. V dovolání prý není uvedena žádná právní otázka a při vymezení přípustnosti se stát údajně omezil na pouhé zopakování slov záko