I.ÚS 1977/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1977/14 ze dne 27. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslava Valeše a 2) Zoji Alexandrovny Valešové, zastoupených Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Husova 242/9, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 4. 2014, č. j. 25 EXE 56/2014-40, a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému JUDr. Igorem Ivankem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 10, ze dne 28. 3. 2014, č. j. 167 EX 1552/13-13, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. II. 2. Pověřením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 1. 2014, č. j. 25 EXE 56/2014-14, byla nařízena exekuce na majetek prvního stěžovatele a jejím provedením byl pověřen JUDr. Igor Ivanko, soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha 10. 3. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. 3. 2014, č. j. 167 EX 1552/13-13, bylo soudním exekutorem rozhodnuto o tom, že první stěžovatel je povinen uhradit na nákladech exekuce a nákladech oprávněného částku v celkové výši 61.310,70 Kč. 4. Oba stěžovatelé (první stěžovatel jako povinný a druhá stěžovatelka jako jeho bývalá manželka) napadli předmětný příkaz včasnými námitkami. V nich uvedli, že exekutor prozatím žádné plnění nevymohl, a tudíž podle § 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční tarif"), musí být základem pro určení odměny exekutora částka nulová, což platí též pro náhradu hotových výdajů exekutora. Dále namítli, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je nepřezkoumatelný, neboť zde není uvedeno, jakým způsobem dospěl soudní exekutor k tomu, že by jeho odměna měla činit 37.310,- Kč. Kromě výše uvedeného pak stěžovatelé poukázali na to, že ve věci jsou dány důvody pro zastavení exekuce, a proto dle jejich názoru nemůže být základem pro určení výše nákladů exekuce ani výše oprávněným uplatněné pohledávky, a to ani v případě, že by exekutor nějaké plnění skutečně vymohl (což se však nestalo). 5. O námitkách stěžovatelů bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 4. 2014, č. j. 25 EXE 56/2014-40, tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce se potvrzuje. Exekuční soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), nestanoví, ve kterém okamžiku exekuce je exekutor povinen vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce. Exekuční řád naopak dle názoru exekučního soudu připouští i opakované rozhodování o nákladech exekuce a v případech, kdy dojde k jejímu zastavení (jehož se stěžovatelé zároveň domáhali a o němž do doby rozhodnutí o námitkách stěžovatelů proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nebylo rozhodnuto), o nich rozhoduje sám exekutor, případně soud, s možností příslušného opravného prostředku a s přihlédnutím k tomu, z jakého důvodu byla exekuce zastavena. Opodstatněnou neshledal exekuční soud ani námitku nepřezkoumatelnosti napadeného příkazu. K ní uvedl, že předmětný příkaz je řádně zdůvodněný, neboť vyčíslená částka odpovídá výši v exekučním řízení aktuálně vymáhané částky. III. 6. Příkaz k úhradě nákladů exekuce a usnesení exekučního soudu, jímž byl předmětný příkaz potvrzen, stěžovatelé napadli ústavní stížností, v jejímž rámci v zásadě zopakovali svou argumentaci obsaženou již v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Uvedli, že exekutor stanovil výši nákladů exekuce, přestože žádného plnění dosud nevymohl, nadto v situaci, kdy jsou dány důvody pro úplné zastavení exekuce. Přitom poukázali na právní závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09. Namítli též, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je nepřezkoumatelný. Ve vztahu k usnesení exekučního soudu uvedli, že exekuční soud rezignoval na zkoumání jimi uplatněných námitek, s jejich argumentací se nijak nevypořádal a ani nezdůvodnil, z jakého důvodu se odchyluje od konstantní judikatury Ústavního soudu, v důsledku čehož se dopustil svévolné aplikace podústavního práva. IV. 7. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. 8. JUDr. Igor Ivanko, soudní exekutor, ve svém vyjádření ze dne 31. 7. 2014 zrekapituloval dosavadní průběh exekučního řízení. Poukázal na to, že ústavní stížností napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce má charakter předběžného vyčíslení nákladů exekuce, které bude v budoucnu změněno. V případě, že by předmětné exekuční řízení bylo skončeno jeho zastavením, pak by o nákladech exekuce bylo rozhodnuto v usnesení o zastavení exekuce s tím, že právní mocí tohoto rozhodnutí by zanikly účinky všech vydaných příkazů k úhradě nákladů exekuce. Odkaz stěžovatelů na nález ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09, exekutor odmítl jako nepřípadný, neboť v tomto nálezu byla Ústavním soudem řešena jiná skutková situace. Ústavnímu soudu pak navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. 9. Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření ze dne 29. 7. 2014 plně odkázal na obsah exekučního spisu a odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že veškerá dosavadní rozhodnutí o nákladech exekuce mohou být revidována s ohledem na případný úspěch stěžovatelů v řízení o zastavení exekuce, které však dosud probíhá. 10. Na tato vyjádření reagovali stěžovatelé replikou ze dne 25. 9. 2014, v níž zpochybnili závěr exekučního soudu i soudního exekutora, že veškerá dosavadní rozhodnutí o nákladech exekuce mohou být v budoucnu revidována. Uvedli, že jim není znám žádný způsob, jakým by k takové revizi mohlo dojít, když po vydání usnesení exekučního soudu, jímž byl příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrzen, se tento stal pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Dále uvedli, že předmětný příkaz jako samostatný exekuční titul musí být řádně odůvodněn a musí podléhat soudnímu přezkumu. Nesouhlas vyslovili též s názorem, že pokud by exekuční řízení bylo skončeno zastavením exekuce, pak by o nákladech exekuce bylo rozhodnuto v usnesení o zastavení exekuce s tím, že právní mocí tohoto usnesení by zanikly účinky všech vydaných příkazů k úhradě nákladů exekuce, když tento závěr nelze dle názoru stěžovatelů z příslušné právní úpravy dovodit. Závěrem uvedli, že setrvávají na podané ústavní stížnosti. V. 11. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Jak uvedeno shora, jádrem argumentace uplatněné v nyní posuzované ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelů s právními závěry soudního exekutora a exekučního soudu, a sice se závěrem, že exekutor je oprávněn kdykoli v průběhu exekučního řízení rozhodnout o nákladech exekuce, přičemž toto rozhodnutí může být následně revidováno, což platí i pro případ, kdy by exekuční řízení bylo následně skončeno jeho zastavením. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad právního předpisu nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktr