I.ÚS 1980/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1980/14 ze dne 9. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jindřišky Glaserové a 2) Františka Glasera, oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Pražákova 1008/69, Brno, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 9 Cmo 348/2011-520, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, č. j. 29 Cdo 322/2014-620, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 10. 6. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť mají za to, že postupem porušujícím čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní přiložených, je nicméně patrno, že stěžovatelé svojí argumentací napadají rovněž v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítají i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejich podání. 3. Stěžovatelé následně ve svém podání ze dne 13. 10. 2014, doplněném o podání ze dne 22. 10. 2014, rovněž navrhli odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 4. Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem k odvolání žalobce (Ing. I. Mikeš, insolvenční správce úpadce Ing. Z. Červinky) podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku o věci samé změnil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2011, č. j. 23 Cm 76/2003-421, kterým krajský soud zamítl jeho žalobu, jíž se po žalovaném, RSDr. F. Glaserovi, domáhal zaplacení částky 15.000.000 Kč, která představuje první splátku kupní ceny za akcie společnosti KAVEX - GRANIT HOLDING, a. s., jako veřejně neobchodovatelných akcií na jméno v celkové nominální hodnotě 6.480.000 Kč, nabytých žalobcem od žalovaného na základě kupní smlouvy o prodeji cenných papírů ze dne 26. 10. 2001 (dále jen "Kupní smlouva") za kupní cenu sjednanou dohodou ve výši 40.000.000 Kč. Dále pak vrchní soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), resp. o povinnosti stěžovatelů společně a nerozdílně zaplatit soudní poplatky v celkové výši 1.200.000 Kč. 5. Vzhledem ke skutečnosti, že původně žalovaný dne 19. 10. 2005 zemřel, bylo následně ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. v řízení pokračováno s jeho dědici, tedy stěžovateli. 6. Předmětem sporu se staly okolnosti uzavření Kupní smlouvy, kdy žalobce především namítal její relativní a následně i absolutní neplatnost vzhledem k jejímu čl. II. písm. a), c) a d), neboť byl prodávajícím ubezpečen o dobrém stavu společnosti, že společnost není předlužena a že účetní evidence odpovídá celkovému stavu, a to navzdory skutečnosti, že již dne 26. 6. 2001 byl na danou společnost prohlášen konkurs a podle znaleckého posudku rozdíl v deklarované a reálné hodnotě čistého obchodního majetku společnosti činil minus 67.998.000 Kč. Žalobce proto považoval smlouvu za neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 40a a § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"). Následně také od Kupní smlouvy, s poukazem na ustanovení § 13 zákona č. 519/1992 Sb., o cenných papírech, a ustanovení § 428 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obchodní zákoník"), odstoupil dopisem ze dne 2. 9. 2003 z důvodu porušení smlouvy podstatným způsobem s tím, že předmětné akcie na něj nebyly převedeny rubopisem, jak vyžaduje ustanovení § 18 odst. 1 cit. zákona o cenných papírech. 7. Vrchní soud se v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností sice ztotožnil se skutkovými zjištěními krajského soudu, nicméně při hodnocení důvodnosti podané žaloby dospěl k opačnému právnímu závěru. Vrchní soud totiž dovodil, že nedostatek rubopisu na převáděných akciích, o němž prodávající věděl a nesplnil tak svou povinnost vyplývající z ustanovení § 18 odst. 1 cit. zákona o cenných papírech, "je směrodatný pro závěr, že kupující má nárok na odstoupení od smlouvy pro její podstatné porušení [ust. § 436 odst. 1 lit. d) obch. zákoníku], když kupující se bez tohoto úkonu nemohl stát vlastníkem akcií" (str. 8 rozsudku vrchního soudu). Ke stěžejní námitce stěžovatelů, že právo odstoupit od Kupní smlouvy v době, kdy bylo učiněno, tj. 2. 9. 2003, žalobci nenáleželo vzhledem k ustanovení § 436 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku, když znalecký posudek o stavu společnosti byl vyhotoven již v červnu 2002, vrchní soud odkázal na shora citované ustanovení § 428 odst. 3 obchodního zákoníku, kdy v důsledku aplikace tohoto ustanovení "se účinky ustanovení § 428 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku na daný případ neuplatní, neboť prodávající o neprovedení rubopisu na akciích nesporně musel vědět." Odstoupení od Kupní smlouvy dle dopisu ze dne 2. 9. 2003 shledal proto vrchní soud jako důvodné a včasné, čímž smlouva zanikla a kupujícímu již nepříslušelo žádat o dodatečné provedení rubopisu na předmětných akciích. Tím také dle vrchního soudu odpadl důvod pro to, aby je měl nadále ve svém držení, a proto je povinen tyto akcie vrátit stěžovatelům. 8. Dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) jako nepřípustné, neboť je neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., ani podle ustanovení § 238a o. s. ř., když dovolacími námitkami stěžovatelů zpochybňovaný právní názor vrchního soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006; rozsudek ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005; či rozsudek ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, všechny dostupné na www.nsoud.cz). 9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že vrchní soud svým postupem, kdy na základě shodných skutkových zjištění dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru, než krajský soud, zasáhl do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Postup vrchního soudu považují za "mimořádný exces" a "vybočení ze zásad předvídatelnosti soudního rozhodnutí", když nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem měla za následek porušení jejich základních práv. Stěžovatelé konkrétně polemizují především s právním závěrem vrchního soudu, opírajícím se o aplikaci ustanovení § 428 odst. 3 obchodního zákoníku, který však na daný případ dle jejich názoru nedopadá, a proto se ani nemohou ztotožnit se způsobem, jakým se vrchní soud vypořádal s jejich stěžejní námitkou ohledně nedůvodného a opožděného odstoupení od Kupní smlouvy. 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné prá