I.ÚS 1992/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1992/14 ze dne 10. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Česko-německá horská nemocnice Krkonoše, s. r. o., se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, č. j. 30 Co 186/2013-383, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 89 odst. 2 a v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v projednávané věci byla předmětem řízení otázka, zda zdravotní výkony provedené stěžovatelkou pojištěncům žalované Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále také jen "žalovaná" nebo "VZP ČR"), které žalovaná odmítla stěžovatelce uhradit, byly úkony nutné a neodkladné péče ve smyslu § 17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."). Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že Městský soud v Praze ustanovil v odvolacím řízení k posouzení této odborné otázky znalcem Fakultní nemocnici v Olomouci, jejíž kolektiv znalců byl sestaven výlučně z lékařů v oboru kardiologie, byť se v dané věci nejednalo pouze o pacienty, kteří trpěli kardiologickými chorobami. Stěžovatelka taktéž namítá, že z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze není zřejmé, z jakého důvodu soud neakceptoval návrh na výslech zpracovatelů znaleckých posudků, které byly ve vzájemném rozporu, popřípadě z jakých důvodů neuznal za vhodné vyhovět návrhu na pořízení dalšího nezávislého posudku, který by rozpory mezi znaleckými posudky odstranil. Postup soudu, který se bez dalšího přiklonil k jednomu z posudků a druhý bez dalšího odmítl, přičemž ignoroval, že zpracovatelé posudku, ke kterému se přiklonil, nemají příslušnou kvalifikaci k posouzení příslušných chorob, lze dle stěžovatelky označit za svévoli a porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Podáním ze dne 16. 6. 2014 doplnila stěžovatelka ústavní stížnost v tom smyslu, že odvolací soud pochybil také v tom, že přiznal žalované náklady odvolacího řízení ve výši 28 982 Kč. Stěžovatelka namítá, že žalovaná je veřejnoprávní institucí, která zaměstnává celou řadu osob s právnickým vzděláním. V dané věci se přitom jedná o běžnou agendu, kterou žalovaná ve své každodenní činnosti řeší. Za této situace bylo přiznání práva na náhradu nákladů řízení ze strany Městského soudu v Praze v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, který kritizuje případy, kdy právo na náhradu nákladů řízení je přiznáváno veřejnoprávním institucím. 3. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Městskému soudu v Praze, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že řádně a dostatečně odůvodnil, proč ve věci provedl důkaz znaleckým posudkem Fakultní nemocnice Olomouc, a proč nebylo vycházeno z posudků provedených soudem prvního stupně. Jak již uvedl v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, návrh na vypracování dalšího znaleckého posudku neshledal odvolací soud potřebným, neboť neměl pochyby o správnosti posudku Fakultní nemocnice Olomouc. Ve svém rozhodnutí se odvolací soud vypořádal taktéž s námitkou stěžovatelky o nedostatečné kvalifikaci zpracovatelů posudku stejně tak jako s jejím návrhem na výslech zpracovatelů obou znaleckých posudků. Městský soud v Praze neshledává důvodnou ani námitku stěžovatelky, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, neboť nemá za to, že by v daném případě okolnosti právního zastoupení žalované Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky mohly vést k závěru, že by její náklady spočívající v nákladech právního zastoupení nebylo možno považovat za účelně vynaložené. Městský soud v Praze považuje předmětný spor po stránce procesní i hmotněprávní za mimořádně složitý, čemuž nasvědčují i tři znalecké posudky ve věci vypracované, rozsah a povaha posuzovaných skutečností a právních závěrů, stejně jako povaha námitek uplatňovaných stěžovatelkou. Zastoupení žalované advokátem má odvolací soud za potřebné a ospravedlnitelné k zajištění její kvalifikované obrany v řízení. 4. Ve své replice stěžovatelka setrvává na názoru, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu soud návrh na revizní znalecký posudek odmítl, a přiklonil se pouze k závěrům znaleckého posudku Fakultní nemocnice Olomouc, jehož zpracovatelé neměli k posouzení věci specializovanou způsobilost. Pokud jde o pojem nutné a neodkladné péče, nepovažuje stěžovatelka za ústavně konformní výklad, podle kterého v okamžiku, kdy pacient přestane být ohrožen na životě, má být ukončena jeho hospitalizace v nesmluvním zdravotnickém zařízení a pacient má být přeložen do smluvní nemocnice. Stěžovatelka dodává, že žalovaná nedala stěžovatelce ani žádné instrukce, do kterého smluvního zdravotnického zařízení by měli být tito její pojištěnci překládáni. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že se spor týkal typického předmětu činnosti žalované, proto by měla tato veřejnoprávní instituce využít svých vlastních zaměstnanců pro ochranu svých právních zájmů a pokud využívá služeb advokátní kanceláře, neměly by být tyto náklady v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu přiznány. 5. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 23 C 129/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující pro projednávanou věc relevantní skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 4. 2012, č. j. 23 C 129/2003-268, v řízení o žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala proti žalované zaplacení částky 233 785,20 Kč jakožto úhrady nutné a neodkladné péče ve smyslu § 17 zákona č. 48/1997 Sb., řízení ohledně částky 8 749,40 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 88 421,54 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a v části, v níž se stěžovatelka domáhala úhrady další částky 136 614,26 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítnul (výrok IV.) Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, na základě kterého Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem IV. tak, že je žalovaná povinna zaplatit stěžovatelce částku 28 156,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 12 754,60 Kč od 15. 3. 2000 do zaplacení, z částky 4 060 Kč od 5. 4. 2000 do zaplacení, z částky 10 068 Kč od 17. 4. 2000 do zaplacení a z částky 1 275,20 Kč od 19. 4. 2000 do zaplacení, jinak v tomto výroku ohledně částky 108 457,46 Kč se zbývajícím úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo. 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". 8. Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že mezi stěžovatelkou a žalovanou nebylo sporu o tom, že byly s