I.ÚS 2003/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2003/24 ze dne 7. 11. 2024 Ochrana poškozeného před překvapivým soudním rozhodnutím ohledně výše nemajetkové újmy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. dubna 2024 č. j. 13 To 40/2024-379, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejšího účastníka řízení takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. dubna 2024 č. j. 13 To 40/2024-379 byla v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy, porušena stěžovatelčina základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. dubna 2024 č. j. 13 To 40/2024-379 se v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy, ruší. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud tímto nálezem zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v části týkající se nároku stěžovatelky, oběti trestného činu, na náhradu nemajetkové újmy. V této části, kterou krajský soud snížil výši stěžovatelce přiznané náhrady nemajetkové újmy, bylo rozhodnutí krajského soudu překvapivé a rozporné s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí, čímž byla porušena stěžovatelčina základní práva. II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v návětí uvedeného rozsudku krajského soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s principem zakotveným v čl. 2 odst. 2 Listiny a s právem na legitimní očekávání plynoucím z čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatelka v trestním řízení proti obviněnému vystupovala jako poškozená. V tomto řízení soudy rozhodovaly také o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy. 4. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 18. prosince 2023 č. j. 1 T 152/2023-348 tak, že obviněného (obžalovaného) uznal vinným z přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku (skutek pod bodem I) a dále ze zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku (skutek pod bodem II). Za uvedené trestné činy a sbíhající se přečin porušování domovní svobody a přečin krádeže ukončený ve stádiu pokusu, za něž byl dřívějším rozsudkem okresního soudu obžalovaný uznán vinným, okresní soud uložil obžalovanému souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a trest propadnutí věci. Dále okresní soud přiznal stěžovatelce jako poškozené trestným činem nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč. Se zbytkem nároku a s nárokem na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (dále též "civilní řízení"). 5. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal obžalovaný i státní zástupkyně. Obžalovaný se odvolal proti výroku o vině ohledně skutku pod bodem II a do výroků na tento výrok obsahově navazujících. Státní zástupkyně podala odvolání do výroku o trestu v neprospěch obžalovaného. Krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Nově rozhodl tak, že obžalovanému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl let; povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy snížil na 150 000 Kč. III. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nepřípustným způsobem překročil rozsah odvolacího přezkumu. Z obsáhlých citací komentářové literatury k § 254 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, dovozuje, že krajský soud nebyl s ohledem na obsah odvolání obžalovaného oprávněn přezkoumávat a měnit výrok o náhradě nemajetkové újmy. Obžalovaný podle stěžovatelky v odvolání v zásadě namítal pouze to, že nebyly prokázány některé aspekty skutku pod bodem II. Stěžovatelka na základě toho tvrdí, že odvolací soud měl kromě výše trestu přezkoumat, zda byly skutečnosti týkající se skutku pod bodem II dostatečně prokázány. Pouze v případě, že by odvolací soud naznal, že prokázání bylo nedostatečné, mohl na základě návaznosti dalších výroků přezkoumat a měnit i tyto výroky. Krajský soud však takové vady neshledal, a přesto přezkoumal a změnil výrok o náhradě nemajetkové újmy. Učinil tak nepochopitelně při zpřísnění trestu a mimo odvoláním napadené výroky a vytýkané vady. Tím krajský soud podle stěžovatelky překročil svou přezkumnou pravomoc a porušil princip legality a zákazu libovůle státní moci zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny. 7. Dále stěžovatelka brojí proti netransparentnímu odůvodnění snížení náhrady nemajetkové újmy ze strany krajského soudu. Krajský soud snížení odůvodnil pouze výčtem jiných případů s podobnou právní kvalifikací a výší přiznané náhrady nemajetkové újmy. Tento postup, zvlášť výběr srovnávaných případů, však podle stěžovatelky působí arbitrárně či dokonce jako vedený snahou najít důvody pro snížení náhrady nemajetkové újmy. V judikatuře lze ostatně najít i srovnatelné případy, kde byla přiznaná náhrada naopak vyšší. IV. Vyjádření účastníků řízení 8. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 9. Krajský soud uvedl, že neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Obžalovaný v odvolání výslovně navrhl, aby odvolací soud zrušil výrok o vině pod bodem II a výroky o uložených trestech, jakož i výroky na rušené výroky navazující, a aby ve věci sám rozhodl. Nadto krajský soud dodal, že k přezkumu výroku o náhradě nemajetkové újmy by musel přistoupit i s ohledem na § 254 odst. 3 trestního řádu, neboť obžalovaný podal odvolání i do výroku o vině za spáchání skutku pod bodem II. Podle obžalovaného tak mělo jeho jednání menší rozsah a závažnost, než tvrdila stěžovatelka. Z pohledu těchto námitek tak považoval krajský soud za nezbytné přezkoumat i přiměřenost finančního odškodnění poškozené za nemajetkovou újmu. Je-li napaden výrok o vině, musí se odvolací soud vždy zabývat i výrokem o trestu a dalšími navazujícími výroky. Ve vztahu k přiznané částce náhrady nemajetkové újmy krajský soud vysvětlil, že postupoval s ohledem na srovnatelné případy zmíněné v materiálu Nejvyššího soudu "Shrnutí rozhodovací činnosti českých soudů na trestním úseku - rozhodování v adhezním řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestnou činností." Závěrem krajský soud Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou. 10. Ústavní soud poslal vyjádření krajského soudu na vědomí stěžovatelce. Krajské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. 11. Odsouzený se prostřednictvím právního zástupce vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V. Věcné posouzení ústavní stížnosti V. A) Překročení rozsahu přezkumu odvolacím soudem 12. Ústavní soud nepřisvědčil námitkám, v nichž stěžovatelka poukazovala na porušení principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání. Nutno předeslat, že výklad podústavního procesního předpisu je primárně věcí obecných soudů. Překročení rozsahu přezkumu prvostupňového rozhodnutí odvolacím soudem v rozporu se zákonným vymezením podle § 254 trestního řádu by však obecně mohlo vést k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu ve spojení s principem legality zakotveným v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že krajský soud v nyní posuzovaném případu nepostupoval v rozporu s § 254 trestního řádu. 13. Obžalovaný se proti rozsudku okresního soudu odvolal podáním ze dne 11. ledna 2024, v němž odvolání směřoval "jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu napadeného rozhodnutí." V podání ze dne 24. ledna 2024, kterým odvolání odůvodnil, pak