I.ÚS 2009/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2009/07 ze dne 28. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obce Loučná nad Desnou, sídlem Loučná nad Desnou 57, zast. JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007, č.j. 29 Odo 1331/2005-153, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.9.2004, č.j. 1 Cmo 49/2004-112, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Komerční banky, a.s., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") vydané ve sporu o úhradu peněžité částky. Uvedla, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9.5.2001, č.j. 5 Cm 322/96-55, uložil Komerční bance, a.s. (dále jen "banka") povinnost zaplatit stěžovatelce částku 100 000,- Kč, kterou si banka dne 25.11.1994 převedla inkasem z účtu stěžovatelky; žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl. Po skutkové stránce bylo nesporné, že starosta stěžovatelky podepsal dne 19.1.1994 prohlášení ručitele, podle kterého obec ručí za závazky Jaromíra Zugara z úvěrové smlouvy. Krajský soud posoudil takto uzavřený ručitelský závazek jako absolutně neplatný podle § 39 obč. zákoníku, neboť byl učiněn v rozporu se zákonem č. 367/1990 Sb., podle kterého mohl ručitelský závazek obce vzniknout pouze se souhlasem obecního zastupitelstva, který však nebyl v řízení prokázán. Banka i stěžovatelka se proti rozsudku odvolali a vrchní soud o odvoláních rozhodl napadeným rozsudkem tak, že žalobu na zaplacení požadované částky zamítl, výrok o zamítnutí úroku z prodlení potvrdil. Po doplnění dokazování vrchní soud dovodil, že obecní zastupitelstvo vyslovilo souhlas s převzetím ručení na svém jednání konaném dne 20.1.1994. Stěžovatelka tento rozsudek napadla dovoláním, v němž vyjádřila nesouhlas s kvalifikací porady zastupitelstva ze dne 20.1.1994, polemizovala s hodnocením určitosti ručitelského závazku a namítala jeho případnou neplatnost pro omyl (ohledně posledních dvou námitek upozorňovala, že je procesně nepřijatelné, aby o nich bylo rozhodnuto v podstatě v jediném stupni, neboť krajský soud se jimi nezabýval, protože dovodil neplatnost ručitelského závazku již pro neudělení souhlasu obecního zastupitelstva). Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání zčásti zamítl, protože shledal dovolací námitky jako nedůvodné, a zčásti odmítl. Podle přesvědčení stěžovatelky došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv. Konkretizuje, že rozsudek Nejvyššího soudu je v rozporu s čl. 101 odst. 1 a 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a ve svých důsledcích i s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť starosta nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce, přičemž podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 721/2000 o takovém úkonu musí napřed kladně rozhodnout zastupitelstvo. Dále tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť jde o rozhodnutí nepředvídatelné (stěžovatelka byla zbavena možnosti právně a skutkově argumentovat k posouzení právní relevance zápisu z porady obecního zastupitelstva z 20.1.1994), i tím, že dovolací soud nenapravil nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který rozhodl o námitkách stěžovatelky (neurčitost a jednání v omylu) v jediném stupni, ač měl věc zrušit a vrátit ji soudu I. stupně k dalšímu řízení a tak dát stěžovatelce možnost reagovat na změněný právní náhled. Na základě těchto tvrzení stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil oba napadené rozsudky. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 101 odst. 1 Ústavy: Obec je samostatně spravována zastupitelstvem. Čl. 101 odst. 4 Ústavy: Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Čl. 11 odst.1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. II. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice. Nejvyšší soud stručně odkázal na závěry obsažené v jeho napadeném rozhodnutí a uvedl, že na nich nemá důvod nic měnit. Dále upozornil, že stěžovatelka konstruuje "nový" skutkový stav věci (ohledně absence předchozího rozhodnutí příslušného orgánu obce) a následně dovozuje neústavnost právních závěrů dovolacího soudu. K výhradám ohledně nesprávného procesního postupu Nejvyšší soud doplnil, že posouzením (ne)existence rozhodnutí obecního zastupitelstva se zabývaly soudy všech stupňů, tudíž nemohlo jít o tzv. překvapivé rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popř. jako nedůvodná zamítnuta. Vrchní soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění rozsudku, připomenul, že jeho závěry vychází z nálezů Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 576/2000 a sp.zn. III.ÚS 721/2000, a uvedl, že jeho postupem nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval. Vedlejší účastnice na řádně doručenou výzvu k vyjádření nereagovala. S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření obecných soudů, která neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovatelce k případné replice. Ze spisu krajského soudu sp.zn. 5 Cm 1332/96 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se vůči vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 100 000,- Kč s příslušenstvím, která byla sražena z jejího účtu, údajně bez právního důvodu. Soud I. stupně zjistil, že požadovanou částku převedla vedlejší účastnice z účtu stěžovatelky, a to na základě ručitelského prohlášení ze dne 19.1.1994. Uvedeného dne podepsal starosta obce prohlášení ručitele, ve kterém deklaroval, že obec přejímá ručení za splacení úvěru ve výši 4 mil. Kč. Soud dospěl k závěru, že deklarované ručení je absolutně neplatným právním úkonem, protože bylo učiněno v rozporu s § 39 obč. zákoníku, neboť ani jeden z účastníků řízení nebyl schopen předložil listinný důkaz, který by doložil, že zastupitelstvo obce schválilo ručení za konkrétní úvěr a ve prospěch konkrétní osoby. Na základě těchto zjištění a právního hodnocení soud žalobě vyhověl (rozsudkem ze dne 9.5.2001, č.j. 5 Cm 322/96-55), zamítl však požadavek na zaplacení úroků, byť by stěžovatelka měla právo na úrok z prodlení, takový nárok však neuplatnila. Proti rozsudku se odvolala vedlejší účastnice (namítala především, že nebyla prokázána nutnost rozhodnutí obecního zastupitelstva) i stěžovatelka (brojila proti výkladu termínu "úrok"). Vrchní soud částečně doplnil dokazování, z něhož zjistil, že dne 20.1.1994 rozhodovalo obecní zastupitelstvo o poskytnutí záruky za podnikatelský záměr. Při právním hodnocení úkonu vyšel vrchní soud z judikatury Ústavního soudu a dospěl k závěru, že obecní zastupitelstvo s převzetím ručení souhlasilo, tvrzení stěžovatelky, že šlo pouze o "poradu" obecního zastupitelstva, hodnotil jako nepravdivé, jako neoprávněné zhodnotil též ostatní námitky stěžovatelky. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které - v části směřující do výroku o úrocích - Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, - ve zbývajícím rozsahu ho odmítl jako nedůvodné.Uvedl, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do platnosti ručitelského prohlášení je v souladu s příslušnými ustanoveními obch. zákoníku, že rozhodnutí respektuje i právní závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu a v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Jak