I.ÚS 2021/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2021/14 ze dne 5. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele E. Y., právně zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem Na Příkopě 22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 412/2014-28 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2013 č. j. 13 To 332/2013-572, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřuje již v samotném průběhu a trvání trestního řízení, v jehož rámci po vydání zprošťujících rozsudků Okresního soudu Praha-západ (dále jen "nalézací soud") státní zástupce opakovaně podával nedůvodná a vágní odvolání, která Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") nepodrobil pečlivému zkoumání a rozhodoval podle stěžovatele tak, že na nalézací soud opakovaně vyvíjel tlak, aby rozhodl o odsouzení stěžovatele a další spoluobviněné osoby (dále jen "vedlejší účastník"). Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel taktéž spatřuje v délce řízení, které bylo vzhledem k opakovaným odvoláním ze strany státního zástupce oddáleno o čtyři roky. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje a reinterpretuje průběh řízení a skutkový stav a tvrdí, že na základě provedených důkazů není možné bez pochybností uzavřít, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Naopak provedené důkazy podle něj svědčí o tom, že nespáchal trestný čin, pro který byl pravomocně odsouzen, jelikož nepřímé důkazy, o které obecné soudy opřely závěr o vině stěžovatele, a to ani jednotlivě ani v jejich souhrnu, nemohou prokázat jeho zavinění ve formě úmyslu spáchat trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona. Odsouzení stěžovatel hodnotí jako záměr někoho potrestat za jednání dvou neztotožněných pachatelů a poukazuje na negativní dopady, které pro něj napadená rozhodnutí mají, a to riziko zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, které mu bylo jako cizinci uděleno. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem nalézacího soudu ze dne 2. 7. 2013 č. j. 14 T 140/2009-533 byli stěžovatel a vedlejší účastník uznáni vinnými ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na dobu tří let. 4. Dne 29. 10. 2013 Krajský soud v Praze jako odvolací soud odvolání stěžovatele i státní zástupkyně proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 2. 7. 2013 napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 5. Dne 8. 4. 2014 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 10. 2013, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, usnesením č. j. 4 Tdo 412/2014-28 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. 6. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti je zapotřebí zmínit, že nalézací soud před vydáním posledního rozhodnutí rozhodoval již několikrát, a to tak, že stěžovatele třikrát po sobě rozsudky z 21. 12. 2009, 24. 6. 2010 a 20. 1. 2011 zprostil obžaloby, přičemž tyto rozsudky k odvolání státního zástupce zrušil odvolací soud pro porušení povinnosti hodnotit důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Pro nesprávné hodnocení důkazů odvolací soud dne 10. 7. 2012 zrušil i další rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 12. 2011, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání, a zároveň rozhodl, že ve věci rozhodne jiný senát. Již v jiném složení senátu rozhodl nalézací soud dne 12. 12. 2012 tak, že stěžovatele zprostil obžaloby. I tento rozsudek byl odvolacím soudem dne 21. 5. 2013 zrušen pro pochybení při hodnocení důkazů. Následně došlo k vydání výše citovaného odsuzujícího rozsudku, který byl následně potvrzen odvolacím i dovolacím soudem. II. 7. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. 8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a v rozhodnutí v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. K namítaným nedostatkům při dokazování Ústavní soud zvláště připomíná, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu (čl. 82 Ústavy), kterých úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, a proto může posoudit toliko soulad stěžovatelem namítaného postupu obecných soudů, kterým dospěl k skutkovým zjištěním, s ústavními principy spravedlivého procesu. 11. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje především v tom, že se státní zástupce a odvolací soud ode dne 21. 12. 2009, po tom, co byly vykonány veškeré důkazy a slyšené všechny argumenty, a kdy byl vyhlášen první zprošťující rozsudek, setrvačně odmítali zprošťující rozsudky vydávané oběma senáty nalézacího soudu po provedeném hlavním líčení a opakovaně usilovali o dosažení odsouzení stěžovatele nalézacím soudem. Pravomocným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že se nevyrovnaly s jeho obhajobou, nesprávně ustanovily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily neobjektivně v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dle stěžovatele provedené důkazy nemohou spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázat zavinění ve formě úmyslu, které je nezbytné pro jeho odsouzení pro trestný čin vydírání. 12. K otázce ústavní konformity postupu odvolacího soudu při zrušení zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu a vrácení věci nalézacímu soudu k dalšímu řízení se Ústavní soud obšírně vyjádřil v nálezu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14, kde konstatoval, že "[v] trestním řízení je možné nepravomocné zprošťující rozhodnutí soudu prvního stupně zvrátit i v neprospěch obviněného, a to rozhodnutím soudu druhé instance na základě podaného odvolání ze strany orgánu veřejné žaloby. V České republice ustanovení § 258 odst. 1 trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu zrušit i zprošťující rozsudek pro skutkové vady, a to jednak tehdy, když jsou skutková zjištění nejasná nebo neúplná, nebo se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí [§ 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu], a taktéž tehdy, vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další, čímž by ale odvolací soud nahrazoval roli soudu prvního stupně [písm. c)]. ... V situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Je nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obžalovaného. Zasáhnout může pouze tehdy, když závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát. ... Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a