I.ÚS 203/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 203/05 ze dne 25. 3. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/5, 460 01 Liberec 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6 Ads 56/2003-65, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 25. 6. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002-21, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 10. 2002, č. 410 608 001, a o spojeném návrhu na zrušení ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve slovech "nejvýše však tři roky nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení", takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. České správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ) rozhodnutím ze dne 17. 10. 2002, č. X, upravila Ing. V. S. (dále jen "stěžovatel") od 8. 9. 2002 starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), na výši celkem 6 629,- Kč. ČSSZ v odůvodnění mimo jiné uvedla, že stěžovateli dodatečně započetla nově prokázaný vyměřovací základ (výdělky). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 25. 6. 2003, č. j. 58 Ca 168/2002-21, zamítl opravný prostředek stěžovatele proti citovanému rozhodnutí ČSSZ (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.). KS v prvé řadě poukázal na to, že stěžovatel nezpochybnil správnost výpočtu výměry důchodu z údajů uvedených v osobním listu důchodového pojištění; jako jediný žalobní důvod uvedl to, že ČSSZ rozhodla o jeho nároku na starobní důchod, přestože věděla, že některé doby pojištění jsou sporné a vedou se o nich soudní řízení. KS - který poukázal na to, že se ČSSZ při řízení o nároku na starobní důchod řídí zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen "zákon č. 582/1991 Sb."), a subsidiárně též zákonem č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen "SŘ") - dospěl k závěru, že ČSSZ neporušila žádné zákonné ustanovení, jestliže stanovila dobu pojištění na základě v řízení prokázaných skutečností, bez vyčkání na ukončení soudních sporů ohledně dalších dob pojištění. Oba citované zákony zavazují správní orgán "přihlédnout a vycházet" z rozhodnutí jiného orgánu, které může mít vliv na předmět řízení, vždy se však jedná o již vydané podkladové rozhodnutí či rozhodnutí o předběžné otázce. Správní orgán je po zahájení řízení povinen v řízení plynule pokračovat a rozhodnout bez zbytečných průtahů; pouze v případě závažných důvodů jej zákon opravňuje či zavazuje řízení přerušit. Zákon č. 582/1991 Sb. upravuje možnost přerušení řízení v ustanovení § 83a, které se týká řízení o dávce podmíněné nepříznivým zdravotním stavem a upravuje zcela jinou procesní situaci. SŘ stanovil důvody přerušení řízení v § 29; podle tohoto ustanovení správní orgán přeruší řízení, jestliže bylo zahájeno řízení o předběžné otázce dle § 40 SŘ, za kterou považuje otázku, bez jejíhož objasnění nemůže správní orgán vydat rozhodnutí a přitom sám není k posouzení příslušný. Stěžovatel v opravném prostředku odkázal na spory o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a na spory o určení odměny za využití zlepšovacích návrhů a vynálezu a o náhradu škody v této souvislosti. KS zdůraznil, že tyto otázky nepovažoval za předběžné otázky ve smyslu § 29 a § 40 SŘ, neboť jejich výsledek ještě bezprostředně neurčuje další dobu pojištění, poněvadž i v případě rozhodnutí, že pracovní poměr byl zaměstnavatelem neplatně rozvázán, následují další právní úkony k definitivnímu stanovení doby zaměstnání, tedy i pojištění. KS uzavřel, že ČSSZ mohla o nároku stěžovatele na starobní důchod rozhodnout s tím, že § 56 odst. 1 písm. b) a písm. d) zákona č. 155/1995 Sb. umožňuje v případě nových skutečností dodatečnou úpravu výměry důchodů. Na základě těchto závěrů neprováděl KS dokazování obsahem spisů neskončených soudních sporů stěžovatele, neboť jejich obsah by na výsledek řízení nemohl mít vliv. KS pro úplnost doplnil, že přerušením řízení, pro které nejsou zákonné podmínky či pouhým nepokračováním v řízení by se ČSSZ dopustila nedůvodných průtahů v řízení. KS navíc dodal, že ve věcech důchodového pojištění je kladen důraz na rychlost a hospodárnost řízení, neboť stěžovatelé jsou na výroku rozhodnutí často existenčně závislí a prodlužování řízení působí finanční nejistotu žadatelů o důchod. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") rozsudkem ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6 Ads 56/2003-65, zamítl kasační stížnost stěžovatele (výroková část I.), nepřiznal ČSSZ právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část II.) a ustanovenému právnímu zástupci stěžovatele přiznal odměnu v částce 650,- kč (výroková část III.). NSS se zabýval stěžovatelovým tvrzením, že KS nepřihlédl k jím navrhovaným důkazům o vedených soudních sporech a že nepřerušení řízení může stěžovatele (v případě jeho úspěchu v jím vedených sporech) poškodit na jeho právech. NSS se proto podrobně (Poznámka: když vycházel z ustanovení §§ 15, 16, 5 odst. 2 a 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.) zabýval posouzením otázky, zda skutečnosti, jež měly být navrženými důkazy prokázány, mohly mít vliv na výsledek sporu, zda je jako takové bylo možno považovat za otázky předběžné pro účely správního řízení a zda tedy KS neprovedením těchto důkazů pochybil. NSS v prvé řadě poukázal na to, že příjem z výdělečné činnosti je vyměřovacím základem pro placení pojistného v tom měsíci, za který byl zaúčtován. U žádného ze stěžovatelem vedených (a namítaných) sporů však doposud zúčtován nebyl, a může se tak stát pouze v případě úspěchu stěžovatele v jim vedených sporech. NSS uvedl, že stěžovatel může doznat újmy na svých nárocích a že aplikace § 11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. a § 5 a § 6 zákona č. 589/1992 Sb. dopadá na stěžovatele s tvrdostí, kterou zákonodárce zřejmě nezamýšlel. Ve správním soudnictví je však možné poskytnout pojištěnci ochranu pouze před nezákonností rozhodnutí správního orgánu, nikoliv před tvrdostí zákona a z toho vyplývající stěžovatelem pociťovanou nespravedlností. NSS vyslovil současně názor, že nápravy nelze dosáhnout ani předložením věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení předmětného ustanovení pro jeho rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Čl. 30 odst. 1 Listiny stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti v práci, jakož i při ztrátě živitele; v odst. 3 pak v podrobnostech odkazuje na zákon (tedy na zákon č. 155/1995 Sb.). Ustanovení § 11 odst. 2 citovaného zákona "právo na hmotné zabezpečení ve stáří nenarušuje, pouze v něm nelze nalézt řešení situace, kdy do práva pojištěnce bylo zasaženo jiným protiprávním úkonem. Tuto situaci zákon nepředvídá, což však nestačí k dovození závěru o jeho nesouladu s Ústavou či Listinou". NSS konečně jako obiter dictum dodal, že vzhledem k takovýmto nepředvídaným případům je zde ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o provádění sociálního zabezpečení, které dává ministru práce a sociálního zabezpečení oprávnění odstraňovat tvrdosti zákona. Přestože na odstranění tvrdosti zákona není právní nárok, jeví se při současné právní úpravě tento postup jako jediná možnost dosažení nápravy. Za situace, kdy sporná řízení stěžovatele dosud neskončila, a nelze tak v tomto okamžiku dovodit, že stěžovatel byl na svých právech poškozen, nelze ovšem v jeho případě (pozn.: zřejmě je míněno "v současné době") hovořit ani o tvrdosti v aplikaci zákona. NSS proto konstatoval, že s ohledem na uvedené závěry je zřejmé, že výsledky soudních řízení vedených stěžovatelem nemohou rozhodnutí ČSSZ ke dni 17. 10. 2002 a výpočet starobního důchodu stěžovatele k uvedenému datu věcně nijak ovlivnit. Proto nelze výsledky těchto sporů považovat za rozhodnutí o předběžných otázkách, jejichž vyřešení by byl správní orgán nucen vyčkat a za tím účelem přerušit řízení. NSS tedy uzavřel s tím, že KS nepochybil, nepovažoval-li otázky řešené ve stěžovatelem vedených sporech za předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 40 SŘ, a nepřihlédl-li ke stěžovatelem navrhovaným důkazům o vedených soudních sporech. V případě stěžovatelem tvrzených neskončených soudních sporů o určení odměny za využití předmětu zlepšovacích návrhů a vynálezu poukázal NSS na to, že je nutno vyjít z § 5 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění, s výjimkou nezapočitatelných