I.ÚS 2043/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2043/24 ze dne 15. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti a) Anny Marie Juřicové a b) Kamily Osičkové, zastoupených Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2889/2023-590 ze dne 23. 5. 2024 a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 48/2021-537 ze dne 1. 6. 2023, spojené s návrhem na odklad právní moci napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníků řízení a 1. Ing. Michaely Učikové a 2. Blanky Broukalové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a napadená rozhodnutí 1. V řízeních před obecnými soudy se 1. vedlejší účastnice (žalobkyně) domáhala po 2. vedlejší účastnici (žalované) určení obsahu kupní smlouvy. Stěžovatelky se řízení účastnily jako vedlejší účastnice na straně 2. vedlejší účastnice (žalované). Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v pořadí třetím, v záhlaví uvedeným rozsudkem určil obsah smlouvy o prodeji nemovitostí, specifikovaný v I. výroku rozsudku, mezi 1. vedlejší účastnicí jako kupující a 2. vedlejší účastnicí jako prodávající. Podle smlouvy se 2. vedlejší účastnice zavazuje prodat 1. vedlejší účastnici tam specifikované nemovitosti ("nemovitosti") za 2,72 mil. Kč. Krajský soud zjistil, že 1. a 2. vedlejší účastnice uzavřely smlouvu o smlouvě budoucí kupní o prodeji nemovitostí a že nastaly podmínky, za nichž měla 2. vedlejší účastnice povinnost uzavřít s 1. vedlejší účastnicí příslušnou kupní smlouvu. 2. Dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem. Seznal, že rozhodnutí krajského soudu záviselo také na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena: Zda měl soud při uspořádání práv a povinností stran přihlédnout ke zhodnocení nemovitostí stěžovatelkami (vedlejšími účastnicemi na straně žalované). Nejvyšší soud shledal, že je správné rozhodnutí krajského soudu, že při určení obsahu kupní smlouvy nelze přihlédnout k tvrzeným investicím stěžovatelek do nemovitostí. Podle § 1787 odst. 2 občanského zákoníku jsou pro určení obsahu kupní smlouvy v prvé řadě rozhodující okolnosti, které panovaly v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní strany konkrétně sjednaly obsah smlouvy co do předmětu převodu a výše kupní ceny. Druhá vedlejší účastnice nesplnila závazek přijmout na základě výzvy 1. vedlejší účastnice návrh na uzavření smlouvy, vycházející z toho, na čem se s ní dohodla ve smlouvě o smlouvě budoucí. Odmítla-li přijmout návrh podle výzvy ze dne 31. 8. 2018 a v říjnu 2018 stěžovatelkám umožnila nemovitosti opravovat a upravovat, není možné, aby z tohoto jednání vůči 1. vedlejší účastnici těžila. Nejvyšší soud také konstatoval, že poctivé uspořádání práv a povinností stran nemůže zohledňovat dopady plynoucí ze vztahu stěžovatelek a 2. vedlejší účastnice; tedy tvrzené zhodnocení nemovitostí, v jejichž důsledku sjednaná kupní cena neodpovídá současným poměrům. Jinak řečeno, poctivé uspořádání práv a povinností stran při ujednání kupní ceny ve smlouvě o smlouvě budoucí nemůže obsahovat vypořádání případných investic třetích osob uskutečněných poté, co 2. vedlejší účastnice nesplnila závazek uzavřít na výzvu smlouvu. Okolnosti, jichž se dovolává, byly vyvolány jejím nepoctivým jednáním, neboť v době, kdy stěžovatelkám umožnila nemovitosti užívat, dokonce je zhodnotit, již byla povinna přijmout návrh 1. vedlejší účastnice na uzavření kupní smlouvy. Pokud stěžovatelky nemovité věci zhodnotily, nemohou vynaložené náklady jít k tíži 1. vedlejší účastnice jako kupující. II. Procesní předpoklady řízení a argumentace stěžovatelek 3. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím se brání včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelky řádně zastoupené advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jakož i níže) s tvrzením o porušení jejich práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 4. Stěžovatelky zejména namítají, že se 1. vedlejší účastnice na jejich úkor bezdůvodně obohatila. Argumentují, že v pozici držitele by měly právo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle svých slov zhodnotily nemovitosti investicemi ve výši 1,3 mil. Kč, avšak krajský soud se tím odmítl zabývat. Podle stěžovatelek je zásadní, že se možným zhodnocením nemovitostí ve vztahu k uspořádání poměrů stran smlouvy poprvé zabýval až Nejvyšší soud. Ten se v napadeném rozsudku údajně nevypořádal s tím, proč je poctivé uspořádání vztahů mezi účastníky právě takové, které je v neprospěch stěžovatelek. Měl se tím zabývat již krajský soud, který to bez dostatečného odůvodnění odmítl. Nejvyšší soud měl tedy rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Stěžovatelky připomínají, že opakovaně navrhovaly důkazy k prokázání výše investic. 5. V posledku stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud analogií podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil právní moc napadených rozhodnutí. Podle stěžovatelek napadená rozhodnutí neukládají povinnost vynutitelnou exekucí, tudíž žádají odložení právní moci, nikoli vykonatelnosti. Bez odložení právní moci nemůže být do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo stěžovatelky a) k nemovitostem, které na ni 2. vedlejší účastnice měla převést kupní smlouvou ze dne 10. 10. 2018. III. Posouzení oprávněnosti stěžovatelek k podání ústavní stížnosti 6. Ústavní soud se musí nejdříve zabývat tím, zda byla ústavní stížnost podána osobami oprávněnými, resp. zda nebyla podle znění § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu podána "někým zjevně neoprávněným". Stěžovatelky totiž měly v řízeních před obecnými soudy postavení vedlejších účastnice na straně 2. vedlejší účastnice jako žalované. 7. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 778/16 ze dne 14. 6. 2016 (U 7/81 SbNU 957) Ústavní soud v obdobné věci uzavřel, že "vedlejší účastník je osobou odlišnou od účastníka samotného, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je ‚pomoc ve sporu' některému z účastníků řízení. [...] při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, což má ten důsledek, že právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případě stěžovatele nemohlo být porušeno. Předmětem daného občanskoprávního řízení totiž nebylo jakékoliv (hmotné) ‚právo' nebo ‚věc' stěžovatele, tedy ani právo vlastnické podle čl. 11 Listiny, ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny [...]. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ratione materiae (k tomu srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12 nebo II. ÚS 496/14)". Obdobně rozhodl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 667/23 ze dne 24 4. 2023. 8. V usnesení sp. zn. III. ÚS 2841/22 ze dne 22. 11. 2022 Ústavní soud mj. konstatoval: "I vedlejší účastník civilního řízení, tj. stěžovatel, má přitom s ohledem na shora předestřené úvahy právní zájem na tom, aby toto řízení probíhalo v souladu s principy spravedlivého procesu. V tomto postavení je proto též nositelem práva na spravedlivý proces (resp. i dalších práv zakotvených v hlavě páté Listiny)." Citovaná a s nimi souladná rozhodnutí Ústavního soudu v kontextu nynější věci Ústavní soud interpretuje tak, že stěžovatelkám (jako vedlejším účastnicím v řízeních před obecnými soudy) náležejí procesní práva podle hlavy páté Listiny, tedy nutně i ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Současně se však v daných řízeních nerozhodovalo o jejich subjektivních právech a povinnostech. Proto je ústavní stížnost podaná osobami oprávněnými v tom smyslu, že mohou namítat porušení svých procesních práv, rezultujících také z práva na spravedlivý proces, která uplatnily v předchozích řízeních. Tedy pouze toho procesního práva, v jehož rámci stěžovatelky realizovaly pomoc 2. vedlejší účastnici jako žalované, o jejíchž právech a povinnostech (na rozdíl od stěžovatelek) obecné soudy rozhodovaly. Pokud by tedy obecné soudy neústavně pochybily v jiné než procesní otázce týkající se přímo stěžovatelek (jako původních vedlejších účastnic), nemohl by Ústavní soud zasáhnout, neboť v tomto ohledu by byla de facto ústavní stížnost podána za někoho jiného. Ústavní soud by z podstaty věci nemohl konstatovat porušení základních práv jiné osoby než té, která podala ústavní stížnost, a hájí tedy svá práva. V podrobnostech k legitimaci k podání úst