I.ÚS 2065/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2065/24 ze dne 21. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Družstva CBA CZ, sídlem Průmyslová 3062/5, Šumperk, zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Cimbotou, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 53/2022-612 ze dne 16. dubna 2024, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1373/2023-588 ze dne 27. září 2023 ve výroku doplněném doplňujícím usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1373/2023-653 ze dne 19. června 2024, výroku I rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 75 Co 53/2022-555 ze dne 10. listopadu 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 75 Co 53/2022-562 ze dne 30. ledna 2023 a výroku I rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 207 C 35/2017-503 ze dne 17. září 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku jako účastníků řízení a společnosti ENFIN CZ, a.s., sídlem Masarykovo nám. 162, Uherský Brod, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení těchto práv mělo dojít zjednodušeně řečeno nesprávným posouzením obchodních vztahů a souvisejících práv a povinností stěžovatelky a vedlejší účastnice. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že se vedlejší účastnice domáhala žalobou proti stěžovatelce zaplacení 236 012 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se společností Maloobchodní síť CBA, s. r. o., uzavřela smlouvu o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci, v jejímž čl. 6 se měla stěžovatelka zavázat k vyplácení čtvrtletních odměn. Tyto odměny stěžovatelka vedlejší účastnici skutečně vyplácela a mezi stranami měla vzniknout praxe, kdy odměny byly pravidelně vypláceny stěžovatelkou na základě opravných daňových dokladů. Odměny za první a třetí čtvrtletí roku 2016 však stěžovatelka nevyplatila, ačkoli opravné daňové doklady vystavila. Později vedlejší účastnice doplnila svá tvrzení tak, že mezi ní a stěžovatelkou (jednající panem Romanem Mazákem) došlo k uzavření ústní smlouvy, v níž se stěžovatelka k vyplácení odměn zavázala. 3. Stěžovatelka oproti tomu v řízení před soudy argumentovala tím, že nebyla stranou smlouvy o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci a žádnou ústní smlouvu s vedlejší účastnicí neuzavřela. Zároveň stěžovatelka vznesla vůči pohledávce vedlejší účastnice námitku započtení, a to pohledávkami z titulu bezdůvodného obohacení (ve výši přesahující 1 000 000 Kč) a smluvní pokuty (ve výši 36 206 Kč). Nárok na smluvní pokutu měl vyplývat ze smlouvy o poskytnutí reklamy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, kterou se vedlejší účastnice zavázala poskytnout reklamu na svých prodejnách a podle níž vznikne vedlejší účastnici povinnost zaplatit smluvní pokutu, vypoví-li členství svých prodejen ve skupině stěžovatelky. 4. Okresní soud v Šumperku rozsudkem č. j. 207 C 35/2017-503 ze dne 17. 9. 2021 žalobě vyhověl co do částky 199 806 Kč s příslušenstvím (výrok I, napadený posuzovanou ústavní stížností), co do částky 36 206 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Šlo o v pořadí již druhý rozsudek okresního soudu v této věci poté, co jeho předchozí, taktéž částečně vyhovující rozhodnutí odvolací soud zrušil a zavázal okresní soud k tomu, aby se zabýval tvrzenou ústní smlouvou údajně uzavřenou mezi účastníky. 5. Po doplnění dokazování okresní soud uzavřel, že v lednu 2013 bylo mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou ústně ujednáno, že se vedlejší účastnice (její prodejny) stane součástí maloobchodní sítě CBA a stěžovatelka bude vedlejší účastnici vyplácet čtvrtletní bonusy. Stěžovatelka však nevyplatila bonusy za první a třetí čtvrtletí roku 2016, na které měla vedlejší účastnice nárok. 6. Dále okresní soud shledal, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou byla uzavřena smlouva o poskytnutí reklamy s ujednáním o smluvní pokutě pro případ, že by vedlejší účastnice vypověděla členství nějaké ze svých prodejen v maloobchodní síti CBA. Konečně, mezi vedlejší účastnicí a společností Maloobchodní síť CBA, s. r. o., byla uzavřena smlouva o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci, kterou vedlejší účastnice vypověděla dne 1. 4. 2013, čímž podle okresního soudu porušila svůj závazek utvrzený smluvní pokutou dle smlouvy o poskytnutí reklamy. Započtení smluvní pokuty stěžovatelkou tedy bylo po právu. Naopak nárok z bezdůvodného obohacení je nejistý, nezpůsobilý k započtení. 7. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. 75 Co 53/2022-555 ze dne 10. 11. 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 75 Co 53/2022-562 ze dne 30. 1. 2023 prvostupňový rozsudek ve výroku I potvrdil (výrok I, napadený posuzovanou ústavní stížností), prvostupňový rozsudek ve výroku II změnil tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejší účastnici 36 206 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Měnící výrok krajský soud odůvodnil tím, že ze smlouvy o poskytnutí reklamy nelze dovodit, která konkrétní smluvní povinnost je smluvní pokutou utvrzena; ujednání o smluvní pokutě je tak podle krajského soudu neplatné. 8. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 33 Cdo 1373/2023-588 ze dne 27. 9. 2023 rozsudek krajského soudu č. j. 75 Co 53/2022-555 ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť ujednání o smluvní pokutě nelze podle Nejvyššího soudu považovat za neurčité. Nejvyšší soud se dále v uvedeném rozsudku zabýval dovolacími námitkami proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým sice nepřisvědčil, ve výroku však o dovolání v této části nerozhodl. Usnesením č. j. 33 Cdo 13733/2023-653 ze dne 19. 6. 2024 Nejvyšší soud svůj rozsudek doplnil o výrok, že ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá (tento výrok je napadán posuzovanou ústavní stížností). 9. Krajský soud se v mezidobí nově zabýval tvrzeným nárokem stěžovatelky na smluvní pokutu, přičemž opětovně dospěl k závěru, že není důvodný, a ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 75 Co 53/2022-612 ze dne 16. 4. 2024 rozhodl, že je stěžovatelka povinna zaplatit stěžovatelce 36 206 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Podle krajského soudu nebylo možné za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 výkonem práva odstoupit od smlouvy nebo vypovědět smlouvu založit nárok na zaplacení smluvní pokuty. I kdyby to navíc možné bylo, podle čl. II smlouvy o poskytnutí reklamy byla vedlejší účastnice v případě odstoupení od smlouvy povinna nabídnout stěžovatelce odkup či pronájem prodejen s tím, že pokud nabídnuté prodejny budou stěžovatelkou převzaty nebo odmítnuty, smluvní sankce nebude účtována. Tuto povinnost vedlejší účastnice splnila a učinila tak včas, neboť lhůta k plnění nebyla ve smlouvě stanovena, vedlejší účastnice měla tedy plnit na výzvu stěžovatelky, která ovšem nepřišla. Jestliže zároveň stěžovatelka nabídku vedlejší účastnice odmítla, nárok na vyplacení smluvní pokuty nevznikl a námitka započtení je nedůvodná. 10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nebyla pasivně legitimována, neboť odměny, jejichž proplacení se vedlejší účastnice domáhala, vedlejší účastnici proplácela na základě vlastní dohody se společností Maloobchodní síť CBA, s. r. o. Šlo o plnění za jiného ve smyslu § 534 občanského zákoníku z roku 1964. To, že stěžovatelka sama zjišťovala, zda nárok na odměnu vedlejší účastnici vznikl a v jaké výši, a že odměny poté vyplácela, neznamená, že se stěžovatelka dostala do smluvního vztahu s vedlejší účastnicí. V něm byla nadále společnost Maloobchodní síť CBA, s. r. o. S touto argumentací se přitom soudy podle stěžovatelky dostatečně nevypořádaly. 11. Stěžovatelka dále soudům vytýká, že se podrobněji nezabývaly změnou žalobních tvrzení, ke které vedlejší účastnice v průběhu řízení přistoupila. Vedlejší účastnice totiž až v dubnu 2019 začala tvrdit, že mezi ní a stěžovatelkou byla uzavřena ústní smlouva. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1452/20 ze dne 10. 3. 2021 (N 49/105 SbNU 70) stěžovatelka namítá, že soudy měly řešit, proč vedlejší účastnice k této změně přistoupila, a posoudit, zda nešlo o účelovou změnu ve snaze zlepšit své procesní postavení. 12. Stěžovatelka přitom popírá, že by k uzavření ústní smlouvy došlo. Ústní smlouva, jak ji popisovala vedlejší účastnice, navíc nemůže podle stěžovatelky být platná, neboť není jasné a určitelné, mezi kým a kdy byla uzavřena a co bylo jejím obsahem (k tomu stěžovatelka odkazuje na rozsudky Nejvy