I.ÚS 2077/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2077/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Slaniny, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 269/2023-29 ze dne 16. května 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Okresní správy sociálního zabezpečení Litoměřice, sídlem Seifertova 2063/3, Litoměřice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včasnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice předepsala stěžovateli k úhradě dlužné pojistné na sociální zabezpečení a penále v celkové výši 7 514 570,50 Kč, a to třemi výkazy nedoplatků a šesti platebními výměry. Stěžovatel dlužné pojistné a penále dobrovolně neuhradil, vedlejší účastnice tak dne 18. dubna 2007 vydala exekuční příkaz na srážky ze mzdy. Stěžovatel opakovaně neúspěšně navrhoval zastavení exekuce, tvrdil svou nemajetnost pro nemajetnost a namítal promlčení celého dluhu. Neuspěl ani s návrhem na zastavení exekuce, který vedlejší účastnice obdržela dne 14. července 2021 a zamítla ho rozhodnutím č. j. 45006/075281/21/220/GM ze dne 2. srpna 2021. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu v Ústí nad Labem ("krajský soud"). Namítal, že exekuce měla být zastavena z moci úřední podle § 181 odst. 2 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,( , neboť v dané věci jde o exekuci podle daňového řádu. Daňový řád nepřevzal institut promlčení z § 70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. prosince 2010, které výslovně počítá s právem dlužníka namítat promlčení. Právo vymáhat dlužné pojistné bylo proto promlčeno podle § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. prosince 2017 ("zákon č. 589/1992 Sb."). Pojem promlčení uvedený v tomto veřejnoprávním ustanovení je podle stěžovatele třeba vykládat jako prekluzi. Vedlejší účastnice je tedy povinna z moci úřední zjišťovat, zda právo vymáhat dlužné pojistné nezaniklo. Právní úprava obsažená v § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. je úplná a § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 2013 ("zákon č. 40/1964 Sb."), podle kterého po dobu vykonávacího (exekučního) řízení promlčecí lhůta neběží, se zde neuplatní. 4. Krajský soud rozsudkem č. j. 15 Af 13/2021-51 ze dne 30. srpna 2023 žalobu zamítl. Poukázal na vývoj právní úpravy § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., podle jehož znění účinného do dne 31. ledna 2008 platilo, že právo vymáhat pojistné se promlčuje za 10 let od právní moci platebního výměru, jímž bylo pojistné vyměřeno. S účinností ode dne 1. ledna 2009 bylo příslušné ustanovení rozšířeno o větu druhou, podle níž platilo, že promlčecí lhůta neběží po dobu řízení u soudu. Podle právní úpravy účinné od 1. února 2018 byla věta druhá ustanovení změněna tak, že promlčecí lhůta neběží po dobu řízení u soudu a po dobu provádění exekuce na peněžitá plnění exekučním správním orgánem. Krajský soud vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu, podle které je lhůta v § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., bez ohledu na změnu právní úpravy ke dni 1. ledna 2009, lhůtou promlčecí, přičemž institut promlčení se v dané věci řídí obecnou úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb. Vydáním exekučního příkazu ze dne 18. dubna 2007 došlo ke stavení běhu promlčecí lhůty, která nezačala opětovně běžet, neboť v exekučním řízení se nadále pokračuje. Ani u jednoho z výkazů nedoplatků a platebních výměrů tak neuplynula desetiletá promlčecí lhůta zakotvená v § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. Vedlejší účastnice proto nepochybila, pokud návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítla. Důvod pro zastavení exekuce podle § 181 odst. 2 písm. e) daňového řádu (zánik práva vymáhat nedoplatek) nebyl naplněn. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Vyšel z toho, že exekuční řízení zahájené exekučním příkazem ze dne 18. dubna 2007 by bylo možné zastavit podle § 181 odst. 2 písm. e) daňového řádu, jestliže by zaniklo právo vymáhat nedoplatek. Zákon č. 589/1992 Sb. však upravuje v § 18 odst. 2 lhůtu pro vymáhání pojistného jako lhůtu promlčecí, což potvrdila judikatura jak Nejvyššího správního soudu, tak Nejvyššího soudu. Konkrétně poukázal na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1103/2010 ze dne 18. července 2012, z něhož vyplývá, že lhůta k vymáhání pojistného na sociální zabezpečení upravená v § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném do dne 31. prosince 2008 je lhůtou promlčecí a na promlčení práva vymáhat pojistné se použije na základě analogie § 112 zákona č. 40/1964 Sb. Bylo-li tedy pojistné na sociální zabezpečení pravomocně přiznáno a pro jeho vymožení byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí, v němž je řádně pokračováno, promlčecí lhůta po tuto dobu neběží. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s Nejvyšším správním soudem, že v posuzované věci nejde o daňový nedoplatek podle § 153 daňového řádu, nýbrž o dluh a penále na pojistném na sociálním zabezpečení, který nelze považovat za daň. Pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je příjmem státního rozpočtu, jde tedy podle stěžovatele o peněžité plnění podřaditelné pod § 2 daňového řádu. Dluh a penále na pojistném na sociálním zabezpečení jsou proto nedoplatkem podle § 153 daňového řádu. Objektivní prekluzivní lhůta pro vymáhání nedoplatku podle § 160 odst. 5 daňového řádu tak platí i pro vymáhání dlužného pojistného na sociálním zabezpečení. Aplikaci této lhůty nemůže § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. vyloučit. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 9. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelem namítaným porušením jeho základního práva na soudní ochranu, a konstatuje, že k jeho porušení napadeným rozhodnutím ani postupem správních orgánů či soudů předcházejícím jeho vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl při posuzování, v jakém procesním režimu probíhá vymáhání dlužného pojistného na sociální zabezpečení a penále. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. 10. Námitkami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud zevrubně zabýval a své závěry v odůvodnění napadeného rozsudku v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Stěžovatel s těmito závěry (podle nichž úprava promlčení práva vymáhat pojistné obsažená v § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. vylučuje aplikaci objektivní prekluzivní lhůty pro placení daně podle § 160 odst. 5 daňového řádu, tedy nejpozději 20 let od svého počátku), nesouhlasí, aniž by proti nim vznášel jakoukoli ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje tytéž námitky, které uvedl již v řízení před správními soudy. V dané věci přitom nejde o to, že by Nejvyšší správní soud neposoudil dlužné pojistné na sociální zabezpečení a penále jako daňový nedoplatek podle § 153 daňového řádu (a proto § 160 odst. 5 tohoto zákona neaplikoval), nýbrž o to, že právní úprava vymáhání pojistného v zákoně č. 589/1992 Sb. je úpravou speciální, její věcná působnost je omezena právě na pojistné na sociální zabezpečení, zatímco lhůta pro placení daní upravená v § 160 daňového řádu se týká nejen daní ve smyslu § 2 odst. 3 písm. a) a b) daňo