I.ÚS 2122/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2122/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti P. K., P. K., J. Č., F. K. a H. K., zastoupených advokátem Mgr. Tomášem Maxou, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 361/2024-332 ze dne 15. května 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva, aby jejich věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti a aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít nedostatečným zohledněním specifických okolností věci při stanovení výše náhrady podle § 2959 občanského zákoníku. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé jsou příbuznými P. K., který zemřel při automobilové nehodě způsobené řidičem protijedoucího vozidla, jenž byl pod vlivem alkoholu. V řízení před soudy se domáhali po vedlejší účastnici (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) mimo jiné náhrady útrap ve smyslu § 2959 občanského zákoníku, jelikož jim mimosoudně přiznaná náhrada nepřišla dostatečná. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 28 C 75/2018-188 ze dne 31. 5. 2021 žalobě ve vztahu ke všem žalobcům částečně vyhověl. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 2021-290 ze dne 2. 3. 2022 pak prvostupňové rozhodnutí (jde-li o náhradu útrap) změnil ve vztahu k první stěžovatelce, které náhradu zvýšil. 4. Oba soudy vycházely z toho, že zemřelý nebyl připoután, a stanovily tak jeho spoluzavinění na 40 %. Dále vzaly v potaz, že vztahy mezi žalobci a zemřelým se v zásadě nevymykaly běžnému standardu, že škůdce způsobil dopravní nehodu bezohlednou jízdou pod vlivem alkoholu a z místa nehody utekl, zároveň ale byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. 5. Ve vztahu k první stěžovatelce, manželce zemřelého, obvodní soud přihlédl mimo jiné k jejímu psychickému stavu po nehodě a k tomu, že zemřelý udržoval mimomanželský poměr (s řidičkou automobilu, v němž zahynul), o kterém měla stěžovatelka povědomí. Městský soud pak ke zvýšení přiznané náhrady přistoupil s ohledem na potřebu akcentovat finanční závislost první stěžovatelky na zemřelém. Za odpovídající náhradu útrap proto považoval 600 000 Kč, přičemž 60 % z této částky činí 360 000 Kč, od nichž je potřeba odečíst plnění druhé vedlejší účastnice ve výši 250 000 Kč. Celkem tedy bylo první stěžovatelce v řízení přiznáno jako náhrada útrap 110 000 Kč. 6. U druhého stěžovatele, syna zemřelého, který měl v té době 11 let, soudy považovaly za odpovídající částku 700 000 Kč, přičemž 60 % z této částky činí 420 000 Kč, od nichž je potřeba odečíst plnění druhé vedlejší účastnice ve výši 350 000 Kč. Celkem tedy bylo druhému stěžovateli v řízení přiznáno jako náhrada útrap 70 000 Kč. Soudy přihlédly zejména k věku druhého stěžovatele, jeho ekonomické závislosti na zemřelém a také zhoršenému psychickému stavu. 7. Třetí stěžovatel je biologickým synem první stěžovatelky a se zemřelým žil ve společné domácnosti od svých tří let. Soudy na něj proto pohlížely jako na osobu spadající do okruhu nejbližších osob. V době nehody byl dospělý, se zemřelým již ve společné domácnosti nežil a nebyl na něm finančně závislý. Za odpovídající tak soudy považovaly náhradu ve výši 513 720 Kč, přičemž 60 % z této částky činí 308 232 Kč, od nichž je potřeba odečíst plnění druhé vedlejší účastnice ve výši 250 000 Kč. Celkem tedy bylo třetímu stěžovateli v řízení přiznáno jako náhrada útrap 58 232 Kč. 8. Čtvrtý stěžovatel je otcem zemřelého, který měl se zemřelým standardní hezký vztah. Soudy proto za odpovídající výši náhrady útrap považovaly 513 720 Kč, přičemž 60 % z této částky činí 308 232 Kč, od nichž je potřeba odečíst plnění druhé vedlejší účastnice ve výši 250 000 Kč. Celkem tedy bylo čtvrtému stěžovateli v řízení přiznáno jako náhrada útrap 58 232 Kč. 9. U páté stěžovatelky, sestry zemřelého, soudy považovaly za odpovídající náhradu 462 348 Kč, neboť nešlo o příbuzné v řadě přímé, stěžovatelka nežila se zemřelým ve společné domácnosti a nebyla na něm finančně ani jinak závislá; jejich vztahy byly nicméně nadstandardní. Z uvedené částky 60 % činí 277 408,80 Kč, od nichž je potřeba odečíst plnění druhé vedlejší účastnice ve výši 250 000 Kč. Celkem tedy bylo páté stěžovatelce v řízení přiznáno jako náhrada útrap 27 408,80 Kč 10. Proti rozsudku městského soudu stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nepovažoval za nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu ohledně míry spoluzavinění zemřelého ani výši přiznané náhrady, přičemž odvolací soud podle Nejvyššího soudu vzal při jejím stanovení v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu. 11. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že nebyla zohledněna veškerá relevantní kritéria pro stanovení výše náhrady. Zejména podle stěžovatelů soudy nevzaly v potaz okolnosti, za nichž k nehodě došlo - byla způsobena opilým řidičem, který utekl, a dokonce se vrátil do podniku, v němž byl před nehodou, a naléhal na obsluhu, aby zatajila, že požil alkohol. Čelem se škůdce k nehodě nepostavil ani během trestního řízení, jeho obhajobu tehdy Krajský soud v Praze podle stěžovatelů označil za nekorektní. Soudy sice uvedly, že k těmto okolnostem přihlédly, na výši odškodnění se to však neprojevilo. 12. V této souvislosti stěžovatelé poznamenávají, že soudy naopak zdůrazňovaly spoluzavinění zemřelého, které v rozporu s obecně vnímanou ideou spravedlnosti stanovily ve výši 40 %. Podle stěžovatelů je tento rozpor o to zřejmější, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu může i míra spoluzavinění spolujezdce dosáhnout nanejvýš 50 %, a to i v případech, kdy k nepřipoutání přistoupí další okolnosti jako jízda s opilým řidičem, absence řidičského oprávnění či zjevně technicky nezpůsobilé vozidlo. K ničemu takovému v posuzované věci nedošlo, přesto má být spoluzavinění zemřelého čtyřicetiprocentní. Podle stěžovatelů navíc ani znalci jednoznačně nekonstatovali, že by v případě připoutání zemřelý přežil. 13. Soudy podle stěžovatelů dostatečně nepřihlédly ani k okolnostem na straně poškozených. Jejich vztahy se zemřelým totiž byly nadstandardní. Dojem soudů, že dobré vztahy jsou standardem, je údajně ovlivněn osobní zkušeností soudců, kteří pocházejí z harmonických rodin, což ale v dnešní době není běžné. Stěžovatelé poukazují na silné vztahy mezi druhým stěžovatelem a zemřelým, jakož i na to, že soudy sice konstatovaly, že třetí stěžovatel měl se zemřelým mimořádně blízký vztah, ve výši náhrady to ale nepromítly. Stejně tak nepromítly ani věk zemřelého. Výše přiznaných náhrad navíc podle stěžovatelů neodpovídá částkám, které byly přiznány ve srovnatelných případech. 14. Napadené rozhodnutí má dokládat tendenci paušalizovat peněžitou náhradu pozůstalým v tak citlivých věcech, jako je posuzování jejich vzájemného vztahu. Ve značném množství případů soudy označí vztahy za standardní, čímž se vyhnou použití tohoto modifikačního kritéria, což je podle stěžovatelů v rozporu s ústavně zaručenými právy i nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2578/19 ze dne 31. 3. 2020 (N 57/99 SbNU 165). 15. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Při posouzení věci Nejvyšší soud nepostupoval mechanicky podle šablon, ale hodnotil konkrétní okolnosti případu. Mírou spoluzavinění újmy se Nejvyšší soud k námitce stěžovatelů zabýval a na svých závěrech setrvává, přičemž stěžovatelé směšují míru spoluzavinění s kritériem pro stanovení výše náhrady spočívajícím v okolnostech na straně škůdce, neboť odkazují na jeho chování po způsobení dopravní nehody. Toto jednání bylo odsouzeníhodné a bylo také soudy vzato v úvahu při stanovení náhrady stejně jako to, že škůdce byl za své jednání odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, což je pro druhotné oběti také jistou satisfakcí. Výši náhrady Nejvyšší soud posuzoval v souladu s judikaturou, jejíž závěry Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí aproboval. Nejvyšší soud dále nesouhlasí s tím, že by dobré vztahy v rodině bylo nutno hodnotit jako nadstandardní, neboť smyslem § 2959 občanského zákoníku je odčinit duševní strádání, což předpokládá dobré vztahy mezi zemřelým a druhotnou obětí. Jinak by nebylo co odčiňovat. 16. K odkazům stěžovatelů na ně