I.ÚS 2134/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2134/24 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Josefem Spolkem, advokátem, sídlem Březinova 524/31, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 619/2024-389 ze dne 29. dubna 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 384/2022-278 ze dne 22. února 2023 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 219/2019-245 ze dne 20. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Stěžovatel se domáhal zaplacení částky 627 050 Kč (205 500 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za omezení osobní svobody vazbou, 100 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, 220 000 Kč jako náhrady ušlého výdělku v důsledku vazby a 101 550 Kč jako náhrady nákladů na obhajobu) v souvislosti s jeho trestním stíháním zahájeným dne 8. srpna 2017 pro podezření ze spáchání přečinu výtržnictví, pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví (později překvalifikovaného na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy) a přečinu porušování domovní svobody, které skončilo částečným odsouzením (za trestný čin výtržnictví) a částečným zastavením. Co do částky 40 460 Kč vzal žalobce žalobu částečně zpět, neboť uvedená částka byla žalobci vyplacena na základě rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu v trestním řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem řízení co do částky 40 460 Kč zastavil (výrok I), zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 586 590 Kč (výrok II), a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok III). 4. Z rozhodnutí vydaných v trestním řízení obvodní soud zjistil, že trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody bylo vedeno pro skutek spočívající v tom, že stěžovatel se neoprávněně zdržoval v bytě své babičky bez jejího souhlasu. Trestní stíhání pro tento skutek bylo zastaveno dne 27. října 2017, neboť poškozená dne 10. října 2017 vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním stěžovatele. 5. Třetí stíhaný skutek spočíval v tom, že stěžovatel svou babičku fyzicky napadl tak, že ji srazil na pohovku a dusil ji polštářem. Toto jednání stíhané původně jako pokus těžkého ublížení na zdraví bylo dne 25. září 2017 překvalifikováno na pokus vraždy. Proto považoval policejní orgán zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním pro tento skutek za bezpředmětné, neboť při dané kvalifikaci nebylo souhlasu poškozené s trestním stíháním třeba. Městský soud v Praze ("městský soud") usnesením sp. zn. 2 T 3/2018 ze dne 29. května 2018 stěžovatelovu věc postoupil Úřadu městské části Praha 1, neboť shledal, že nejde o trestný čin, ale mohlo by jít o přestupek. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") usnesením sp. zn. 7 To 94/2018 ze dne 1. listopadu 2018 zrušil usnesení městského soudu a sám znovu rozhodl tak, že trestní stíhání stěžovatele se zastavuje. Vrchní soud uvedl, že v jednání stěžovatele spatřuje dokonaný přečin porušování domovní svobody a pokus přečinu ublížení na zdraví. Ke stíhání pro oba přečiny bylo tak třeba souhlasu poškozené a při jeho absenci bylo třeba trestní stíhání zastavit. 6. Důvod zastavení trestního stíhání obvodní soud podřadil pod § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ("OdpŠk"). K vazbě vykonané stěžovatelem obvodní soud doplnil, že byla stěžovateli v plném rozsahu započtena do výkonu trestu, proto i pokud by nebyla dána výluka z odpovědnosti státu, nevznikla by stěžovateli žádná újma. 7. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Městský soud se ztotožnil s hodnocením, že odpovědnost státu byla vyloučena § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk. Pro nadbytečnost se již pak nezabýval posouzením úvahy obvodního soudu o započtení výkonu vazby do výkonu trestu. 8. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem stěžovatelovo dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku obvodního soudu o zamítnutí žaloby do částky 525 500 Kč zamítl (výrok I), ve zbývajícím rozsahu stěžovatelovo dovolání odmítl (výrok II) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud měl dovolání za přípustné pro posouzení otázky, zda zastavení trestního stíhání z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu vylučuje právo na náhradu újmy podle § 12 OdpŠk za situace, kdy v průběhu řízení došlo ke změně právní kvalifikace spáchaného skutku, neboť tato otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Nejvyšší soud ovšem dovolání zamítl, neboť měl hodnocení soudů za věcně správné. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl dílem jako objektivně nepřípustné a dílem pro vady. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy dostatečně neposoudily vztah mezi zastavením trestního stíhání a vznikem stěžovatelovy újmy. Soudy vyšly z toho, že trestní stíhání bylo zastaveno proto, že byl vzat zpět souhlas poškozené s trestním stíháním. Stěžovatel ovšem za stěžejní pokládá, že kvůli nesprávné kvalifikaci jeho jednání byl držen ve vazbě déle, než činí nejvyšší přípustná doba vazby. Kdyby orgány činné v trestním řízení jeho jednání kvalifikovaly správně, muselo by k jeho propuštění z vazby dojít bezprostředně potom, co poškozená vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním. Podle stěžovatele je nesprávný argument obecných soudů, že měl využít možnost trvat na pokračování řízení podle § 11 odst. 4 trestního řádu, neboť obecně nelze nikoho nutit, aby absolvoval další řízení. Nadto, bez ohledu na případný výsledek takového řízení, je podle stěžovatele zřejmé, že v jeho věci byla překročena nejvyšší přípustná doba trvání vazby. 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. 11. Ústavní stížnost byla podána včas, a to i ve vztahu k nákladovým výrokům obvodního soudu i městského soudu, proti kterým dovolání není objektivně ze zákona [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu] přípustné a lhůta pro podání ústavní stížnosti, byla-li by stížnost podána pouze proti takovým výrokům, by běžela od doručení rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího. Avšak v situaci, kdy stěžovatel dovoláním napadl výrok o věci samé, byla by ústavní stížnost podaná proti nákladovým výrokům souběžně s takovým dovoláním hodnocena jako předčasná. Při vyhovění dovolání by totiž rozhodnutím Nejvyššího soudu mohly být zrušeny či odklizeny i nákladové výroky jako výroky související. Navíc v konkrétní věci městský soud stěžovatele chybně poučil, že proti jeho rozsudku (jako celku) je možno podat dovolání, a na posuzování včasnosti by se pak částečně vztahovala i judikatura Ústavního soudu, podle které se pak včasnost ústavní stížnosti posuzuje od doručení rozhodnutí o objektivně nepřípustném dovolání [nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. ledna 2012 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení sp. zn. III. ÚS 2345/16 ze dne 28. března 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 12. Nejvyšší soud odmítl dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku obvodního soudu co do částky 61 090 Kč jako vadné, neboť stěžovatel řádně nevymezil žádný dovolací důvod. Podle judikatury Ústavního soudu je třeba na vadně podané dovolání hledět tak, že tento opravný prostředek nebyl řádně vyčerpán, což má za následek nepřípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím, jež podání dovolání předcházela [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost přípustná. 13. Podle judikatury Ústavního soudu lze rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání přezkoumat jen ze dvou hledisek. Předně Ústavní soud posuzuje, zda Nejvyš