I.ÚS 216/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 216/07 ze dne 29. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů D. H., Ing. V. O. a Ing. K. Z., všech zastoupených JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2632/2005-75 ze dne 18. října 2006, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 116/2005-56 ze dne 26. května 2005 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 133/2004-40 ze dne 24. listopadu 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2632/2005-75 ze dne 18. října 2006, jímž bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 116/2005-56 ze dne 26. května 2005, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 24 C 133/2004-40 ze dne 24. listopadu 2004. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jejich žaloba o zaplacení částky 85.488.518,- Kč prvnímu žalobci, částky 9.896.454,- Kč druhému žalobci a částky 84.225.141,- Kč třetímu žalobci, vždy s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byly porušeny čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení práva na spravedlivý proces a práva na pokojné užívání majetku spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatelé byli akcionáři obchodní společnosti Průmyslový zápočtový ústav, a.s. V roce 1995 byla v této společnosti provedena kontrola finančními orgány a jejím výsledkem bylo uložení povinnosti doplatit na dani z přidané hodnoty částku 34.650.506,- Kč. V důsledku toho rozhodli její akcionáři (stěžovatelé) o ukončení činnosti a o vstupu společnosti do likvidace. Současně však obchodní společnost podala proti rozhodnutí finančních orgánů správní žalobu, v jejímž důsledku Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem sp. zn. 30 Ca 75/96 ze dne 12. září 1997 rozhodnutí finančních orgánů zrušil jako nezákonná. Společnost uplatnila vůči státu nárok na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb. Žalobě bylo vyhověno a státu byla uložena povinnost škodu nahradit. Vynuceným vstupem do likvidace však nevznikla škoda pouze společnosti, ale i jejím akcionářům (stěžovatelům). Její výše se rovná rozdílu mezi tržní hodnotou akcií, kterou by akcie měly, pokud by společnost dále vykonávala svou činnost, a výší likvidačního zůstatku, který připadl na každého z akcionářů po skončení likvidace. Stěžovatelé proto podali vůči státu žalobu o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutí, avšak napadenými rozhodnutími byla jejich žaloba zamítnuta. Stěžovatelé považují za nesprávný závěr obecných soudů, že čl. 36 odst. 3 Listiny nezakládá přímé hmotněprávní nároky. Obecné soudy zcela přehlížejí, že ústavní normy představují přímo aplikovatelné objektivní právo, pokud samy nestanoví jinak. Protože čl. 36 odst. 3 zakládající právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím není vypočten v čl. 41 odst. 1 Listiny, lze se tohoto práva domáhat přímo na základě Listiny. Zákon ve smyslu čl. 36 odst. 4 stanoví pouze podmínky, za nichž je možno toto právo uplatnit, nemůže však toto právo pro určité skupiny osob vyloučit. Rozhodnutím obecných soudů byla ve vztahu ke stěžovatelům dotčena samotná povaha tohoto práva, resp. byli z možnosti toto právo uplatnit přímo vyloučeni. Stěžovatelé pro zdůraznění svého práva poukazují na řadu nálezů Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 124/03, sp. zn. I. ÚS 125/99, sp. zn. I. ÚS 245/98, sp. zn. III. ÚS 165/02) a na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se náhrady škody za znehodnocení akcií. Všechny soudní instance ve svých rozhodnutích vyšly ze závěru, že pokud stěžovatelé nebyli účastníky řízení, z nichž nesprávná rozhodnutí vzešla, nemohou se tyto subjekty - stěžovatelé náhrady škody domáhat. Touto interpretací a nesprávným právním posouzením dané věci obecnými soudy došlo prý k naprosto restriktivnímu výkladu čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelé namítají rovněž porušení práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jehož součástí je i poskytnutí spravedlivého vyrovnání v případě zabavení majetku, což rovněž dokládají řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelé konečně - nad rámec této věci - upozorňují na to, že mohlo být porušeno i jejich základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38; po vydání rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/06 je totiž zjevné, že jejich právní věc řešil u Nejvyššího soudu JUDr. Jaroslav Bureš, který však podle tohoto rozhodnutí Ústavního soudu nebyl jmenován do své funkce soudce platně. Domnívají se, že pokud Ústavní soud vyslovil právní názor, že rozhodnutí, na jejichž vydání se podílel tento soudce, mají i nadále zůstat v platnosti, pak tento závěr může dopadnout jen na ty případy, kdy již neexistují žádné prostředky nápravy a zároveň na ty případy, kdy účastníci řízení proti takovému postupu nic nenamítají. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. II. Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k žádnému zásahu do práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny dojít nemohlo. Proto navrhl odmítnutí, popř. zamítnutí ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že náhrada škody, způsobené nezákonným rozhodnutím, byla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu akciové společnosti, jejímiž jsou stěžovatelé akcionáři. Akcionáři sami nemají podle zákona č. 58/1969 Sb. ani podle zákona č. 82/1998 Sb. na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nárok. Poukázal na to, že shodný právní názor, že čl. 36 Listiny nezakládá přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu, vyslovil Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích např. sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005 ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005 ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005 ze dne 26. 9. 2007. Vyjádření obecných soudů byla zaslána stěžovatelům k případné replice. K vyjádření Městského soudu v Praze znovu poukázali na to, že tento soud zcela opominul smysl čl. 36 odst. 3 Listiny, včetně čl. 41 odst. 1 Listiny. Pokud jde o vyjádření Nejvyššího soudu, stěžovatelé zdůraznili, že Listina právo na náhradu škody vůči státu neomezuje tak, jak činí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí. Podle jejich názoru toto právo nemůže omezit ani zákon. Poukazují na to, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové byl nepochybně porušen zákon a je - podle jejich názoru - mimo jakoukoliv pochybnost, že přímo v důsledku tohoto porušení zákona došlo ke znehodnocení ceny akcií stěžovatelů. Poukázali i na některá další rozhodnutí Ústavního soudu. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 24 C 133/2004 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelé jako žalobci domáhali zaplacení výše uvedených částek jako náhrady škody, která jim vznikla znehodnocením akcií jako rozdíl mezi skutečnou hodnotou akcií společnosti Průmyslový zápočtový ústav, a. s., před nezákonným zásahem státu (nezákonné rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové č. j. FŘ/III/2751/95 ze dne 7. 2. 1996 a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Hradci Králové č. j. FÚ/II/5364/95/Po ze dne 20. 7. 1995) a skutečnou hodnotou akcií po nezákonném zásahu státu. Společnost Průmyslový zápočtový ústav, a.s., jejímiž akcionáři stěžovatelé byli, vstoupila v důsledku nezákonného zásahu veřejné moci do likvidace. Náhrada škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu byla této společnosti přiznána ve výši 70 milionů Kč s 10% úrokem od 1. 3. 1999 do zaplacení. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 24 C 133/2004-40 ze dne 24. listopadu 2004 žalobu zamítl. Uvedl, že základním předpokladem toho, aby o nároku stěžovatelů mohlo být kladně rozhodnuto, je jejich aktivní legitimace jako žalobců. Podle ustanovení § 2 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení poškozeni. Stěžovatelé však prý tuto podmínku nesplňovali, protože účastníkem řízení byl Průmyslový a zápočtový ústav, a. s., v likvidaci a nikoliv stěžovatelé sami. K námitce stěžovatelů, že citované ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny soud prvního stupně uvedl, že podle tohoto článku má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti stanoví zákon. V projednávaném