I.ÚS 2305/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2305/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti digital cave s. r. o., sídlem Anglická 336/21, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D, LL.M., advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 30/2023-101 ze dne 17. června 2024, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 51 Af 2/2022-74 ze dne 7. prosince 2022, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 4274/22/5000-10611-712244 ze dne 16. února 2022 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihočeský kraj č. j. 1972542/20/2200-31471-303578 a 1972660/20/2200-31471-303578 ze dne 10. září 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 5 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ministerstvo průmyslu a obchodu poskytlo stěžovatelce (respektive její právní předchůdkyni) v roce 2010 dotace na vybudování technologického datového centra v Písku. Následně si ve dvou výběrových řízeních vybrala subdodavatele. V prvním byl vybrán generální dodavatel celého řešení datového centra, součástí dodávky (stavebních prací) bylo i dodání interiérového nábytku pro datové centrum. V druhém výběrovém řízení byl vybrán dodavatel pro komplexní dodávku ICT technologií (aktivních prvků) pro celé datové centrum. Finanční úřad pro Jihočeský kraj ("správce daně") při daňové kontrole stěžovatelky zjistil neoprávněné použití poskytnutých peněžních prostředků podle § 3 písm. e) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, v platném znění, a tím porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Správce daně napadenými rozhodnutími (platebními výměry) uložil stěžovatelce odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 17,6 miliónů Kč do Národního fondu a ve výši 3,1 miliónu Kč do státního rozpočtu. Stěžovatelčino odvolání proti platebním výměrům Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím zamítlo. 3. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se závěry, že v zadávacím řízení na dodávku aktivních prvků vyvstaly zjevné pochybnosti o transparentnosti zadávacího řízení, že stěžovatelce nebyla dodána část aktivních prvků a že jí nebylo v plném rozsahu dodáno interiérové vybavení. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. I podle něj řádně zjištěné objektivní skutečnosti (obsazení výběrové komise, personální propojení osob mezi subdodavatelem vítězného uchazeče a stěžovatelkou, navýšení ceny v rámci subdodavatelského řetězce) společně vyvolávají dostatečnou pochybnost o transparentnosti výběrového řízení. Závěr, že aktivní prvky nebyly dodány v plném rozsahu (resp. že byla stěžovatelce fakturována částka odpovídající dodávce aktivních prvků v plném rozsahu, která však nebyla s ohledem na změnu smlouvy o dílo a vydání opravných dokladů realizována), má také oporu v dokumentech ve správním spise. Nekompletnost dodaného interiérového vybavení plyne ze znaleckého posudku. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní orgány a soudy postavily závěr o nedodržení podmínek dotace na domnělém řetězci jednotlivých skutečností dokazujících ve svém souhrnu pouze pochybnosti o transparentnosti zadávacího řízení a že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu se nezabývaly přiměřeností výše vyměřeného odvodu. Tu považuje stěžovatelka za likvidační. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že bylo prokázáno pochybení ohledně obsazení výběrové komise jednateli subdodavatele vítězného uchazeče, personálního propojení stěžovatelky a subdodavatele vítězného uchazeče či nadhodnocení ceny v rámci subdodavatelského řetězce. Výběrová komise rozhoduje prostou většinou, proto i kdyby byli dva její členové podjatí, nemohlo to podle stěžovatelky ohrozit transparentní výběr dodavatele, neboť proti zbylým třem členům nebyla zmíněna žádná výhrada. Určité personální propojení osob v subdodavatelském řetězci (v dané věci mezi stěžovatelkou a subdodavatelem vítězného uchazeče) pak může teoreticky být v rámci malého trhu specializovaných služeb nevyhnutelné, podstatné je, že byla dodržena Pravidla pro výběr dodavatele. Závěr o nadhodnocení ceny aktivních prvků podle stěžovatelky správní orgány a soudy založily na pochybném dokazování, např. z prohlášení pana Cihelky dovodily skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s jejich obsahem. I při posuzování rozsahu dodaných aktivních prvků a rozsahu dodaného interiérového vybavení správní orgány a soudy pochybily při dokazování, a to především při hodnocení svědeckých výpovědí. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Stěžovatelka namítá řadu pochybení správních orgánů a soudů, avšak opakovanou polemikou věcně nezpochybnila jejich přesvědčivý stěžejní závěr, že ačkoli nabídka vítěze formálně splňovala podmínky stanovené v zadávací dokumentaci, přesto vyvstala celá řada pochybností o transparentnosti výběrového řízení (popsaných podrobně v bodech 24 až 26 rozsudku krajského soudu), ohledně kterých Odvolací finanční ředitelství uneslo důkazní břemeno a prokázalo netransparentnost a nehospodárnost výběrového řízení (bod 30 rozsudku krajského soudu). 9. Stěžovatelka proti tomu vznáší námitky, kterými se však již správní soudy zabývaly. Krajský soud v bodě 28 rozsudku odmítl argumentaci stěžovatelky případnou podjatostí pouhých dvou členů komise. Složení komise z členů zapojených do veřejné zakázky (dva z pěti členů byli jednateli stěžovatelky a současně subdodavatele vítěze výběrového řízení), třebaže jejich počet nepřevyšuje většinu, bezpochyby představuje narušení transparentnosti výběrového řízení. K závěru o nadhodnocení ceny dodávky aktivních prvků, krajský soud srozumitelně vysvětlil, že jejich postupným několikerým přeprodejem mezi personálně propojenými subjekty se z původní ceny 19,3 miliónu Kč cena zvýšila na 41,3 miliónu Kč, tedy na více než dvojnásobek. 10. K stěžovatelkou namítaným nedostatkům dokazování k rozsahu dodaných aktivních prvků a interiérového vybavení (hodnocení svědeckých výpovědí) Ústavní soud poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které mu s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu) nepřísluší do volného uvážení obecného soudu zasahovat, zjišťuje pouze, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. 11. Ze zásady volného hodnocení důkazů taktéž vyplývá, že soud (a v tomto případě i správní orgán) rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadn