I.ÚS 232/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 232/24 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Mileny Řehákové, LL.M., MBA, zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou, sídlem Na Děkance 2109/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2992/2023-201 ze dne 31. října 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 426/2022-173 ze dne 20. dubna 2023 a návrhu s ní spojeném na zrušení § 243f odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Q-trend CZ s. r. o., sídlem Zarámí 428, Zlín, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem, sídlem Štefánikova 3326, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. II. Náhrada nákladů řízení se stěžovatelce nepřiznává. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení § 243f odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu. 2. Vedlejší účastnice se žalobou po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 601 000 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka se měla obohatit tím, že bez právního důvodu užívala osobní automobil ve vlastnictví vedlejší účastnice. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozsudkem č. j. 22 C 245/2021-122 ze dne 7. září 2022 žalobě v plném rozsahu vyhověl. Stěžovatelce současně uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Při výpočtu výše nahrazovaných nákladů za právní zastoupení postupoval podle advokátního tarifu, za tarifní hodnotu vzal žalovanou jistinu, sazbu odměny za jeden úkon určil částkou 10 740 Kč, nákladový paušál počítal ve výši 300 Kč za úkon a připočetl daň z přidané hodnoty (DPH). 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Vycházel z téže tarifní hodnoty i sazby odměny a nákladového paušálu za úkon právní služby jako obvodní soud, také přičetl DPH. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost a uložil stěžovatelce nahradit náklady dovolacího řízení (ve výši 13 358 Kč). Nákladový výrok s odkazem na § 243f odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu neodůvodnil. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že jí neumožnil podat repliku k vyjádření vedlejší účastnice k stěžovatelčinu dovolání, dále že odmítl její dovolání pro nepřípustnost, ač k tomu nebyly splněny předpoklady, a konečně, že nákladový výrok nebyl řádně odůvodněn. Jednomu ze závěrů Nejvyššího soudu stěžovatelka vytýká, že byl učiněn v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a věc tak měla být předložena velkému senátu kolegia. 7. Městskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že řádně neprovedl výklad smluv uzavřených mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a nepřistupoval k jednání stěžovatelky a vedlejší účastnice s respektem k principu autonomie vůle. 8. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu spojila návrh na zrušení § 243f odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, podle něhož nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno, bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno. Podle stěžovatelky lze na tuto situaci vztáhnout rozhodovací důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. února 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.). Dále podle stěžovatelky chybí rozumný důvod pro rozdíly mezi Nejvyšším soudem na jedné straně a Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem, které nákladové výroky odůvodňovat musí. Chybí-li odůvodnění, je pro účastníky často neprůhledné jak Nejvyšší soud k rozhodnutí došel, což ztěžuje možnost s rozhodnutím polemizovat v ústavní stížnosti či ve stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, a i pro tyto soudy je pak obtížné rozhodnutí posoudit. Obdobně přednese-li dovolatel argumenty, proč považuje vyjádření jiného účastníka k dovolání za neúčelné, nemusí se s těmito argumenty Nejvyšší soud nijak vypořádat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou. IV. Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky 10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků, která následně zaslal stěžovatelce na vědomí a poskytl jí možnost repliky. 11. Nejvyšší soud ve vyjádření podrobně reagoval na jednotlivé stěžovatelčiny námitky. Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. 12. K námitce, že stěžovatelka neměla možnost seznámit se s vyjádřením vedlejší účastnice k dovolání, Nejvyšší soud uvedl, že ani podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janáček proti České republice ze dne 2. února 2023, stížnost č. 9634/17, ani podle nálezu sp. zn. III. ÚS 1670/23 ze dne 28. listopadu 2023 není právo na kontradiktornost řízení absolutní a jeho rozsah se může lišit s ohledem na konkrétní okolnosti řízení. V posuzované věci byla argumentace obsažená ve vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce známa a není zřejmé, jaké nové argumenty by Nejvyššímu soudu předložila, kdyby měla možnost se s vyjádřením seznámit. 13. K námitce, že byla stěžovatelka odňata svému zákonnému soudci, Nejvyšší soud uvedl, že je přesvědčen, že se neodchýlil od své judikatury představované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1588/2020 ze dne 15. prosince 2020 publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2021 či usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4653/2017 ze dne 29. května 2018 a nebyl tak důvod předkládat věc velkému senátu kolegia. 14. K námitce, že nebyla řádně vypořádána jedna z dovolacích námitek, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka tvrdila, že městský soud se nesprávně odmítl zabývat její argumentací s poukazem na zásady koncentrace řízení a neúplné apelace, šlo o námitku jiné vady řízení, která nemohla sama o sobě založit přípustnost dovolání. K dalším stěžovatelčiným námitkám Nejvyšší soud poskytl vysvětlení, proč je nepovažuje za důvodné, přičemž vždy odkázal na příslušnou část odůvodnění napadeného usnesení. 15. K návrhu na zrušení § 243f odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu Nejvyšší soud uvedl, že ho považuje za nedůvodný. Odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo řízení o něm zastaveno, má být toliko stručné. Účastníkům je navíc zřejmé, jak a proč bylo o nákladech řízení rozhodnuto. Důvody pro odůvodňování nákladového rozhodnutí jsou dále oslabeny tím, že Ústavní soud k problematice nákladů přistupuje zdrženlivě, neboť spor o náklady řízení jen zřídka dosahuje intenzity odůvodňující závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelčin návrh navíc dle Nejvyššího soudu pomíjí, že napadené ustanovení lze vyložit i ústavně konformně tak, že ve výjimečných situacích je třeba, aby bylo nákladové rozhodnutí odůvodněno. Stěžovatelčina situace však takovou výjimkou nebyla. 16. Městský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelčiny výhrady proti svému rozsudku považoval za polemiku, jež postrádá ústavní rozměr. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. 17. Vedlejší účastnice uvedla, že nynější věc je jedním z řady sporů, které se stěžovatelkou a její rodinou vede. Chování stěžovatelky v těchto sporech vedlejší účastnice považuje za obstrukční. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla seznámena s vyjádřením vedlejší účastnice k dovolání, není podle vedlejší účastnice vadou, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu. Stěžovatelka podávala dovolání proti rozhodnutí soudu a nikoliv proti vyjádření vedlejší účastnice. Stěžovatelčiny námitky proti usnesení Nejvyššího soudu jsou podle vedlejší účastnice snahou přimět Ústavní soud zabývat se argumenty, s nimiž již stěžovatelka nebyla úspěšná v řízení před soudy. Konečně nákladový výrok Nejvyššího soudu (jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit 13 358 Kč) podle vedlejší účastnice nemohl způsobit újmu na stěžovatelčiných základních právech, přestože nebyl odůvodněn. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, popřípadě zamítnout. 18. Stěžovatelka v replice odkázala na argumenty obsažené v ústavní stížnosti a setrvala na názoru, že ústavní stížnost je důvo