I.ÚS 2333/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2333/24 ze dne 7. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) H. T., 2) B. T., 3) H. T., 4) V. T. a 5) V. Č., všech zastoupených Mgr. Martinem Matuševským, advokátem, sídlem Husovo nám. 82/10, Beroun, proti výrokům II, III a IV rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3061/2023-244 ze dne 17. 5. 2024, části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 86/2023-218 ze dne 24. 5. 2023, jímž byly potvrzeny zamítavé výroky I, II, III, IV a V soudu prvního stupně, proti zamítavému výroku I co do částky 727 153,40 Kč s příslušenstvím a zamítavým výrokům II, III, IV a V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 29 C 212/2020-192 ze dne 8. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 1. Stěžovatel 1) se v červenci 2017 jako spolujezdec účastnil dopravní nehody na dálnici v Německu, v jejímž důsledku utrpěl vážné ublížení na zdraví, zejména devastující poranění (dominantní) pravé horní končetiny, která mu musela být chirurgicky odstraněna. Následně po vedlejší účastnici požadoval pojistné plnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 3 587 117 Kč a odčinění dalších nemajetkových újem ve výši 200 000 Kč. Vedlejší účastnice stěžovateli 1) vyplatila 2 287 559 Kč za ztížení společenského uplatnění a 100 000 Kč za další nemajetkové újmy. Stěžovatelé 2) až 4) [manželka, otec a matka stěžovatele 1)] po vedlejší účastnici požadovali náhradu nemajetkové újmy (duševních útrap) ve výši 270 000 Kč a stěžovatelka 5) [sestra stěžovatele 1)] ve výši 170 000 Kč - jim vedlejší účastnice nevyplatila nic. 2. Stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 ("nalézací soud") proti vedlejší účastnici domáhali zbývající části požadovaného pojistného plnění, celkem 2 379 558 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu v celém rozsahu, konkrétně v části, kterou se stěžovatel 1) domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 1 399 558 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, kterou se stěžovatelé 2) až 4) domáhali po vedlejší účastnici zaplacení 270 000 Kč s příslušenstvím (výroky II až IV), a v části, kterou se stěžovatelka 5) domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 170 000 Kč s příslušenstvím (výrok V); dále rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výroky VI a VII). 3. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovateli 1) další náhrada za ztížení společenského uplatnění nepřísluší, neboť mu byla vyplacena vyšší náhrada, než jaká vyplynula z revizního znaleckého posudku (podle něhož by mu náleželo 2 257 171 Kč), který vycházel z hodnot formulovaných v tzv. Metodice Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví ("Metodika"). Jako základní částku nalézací soud určil 1 770 435 Kč, kterou vypočetl z průměrné mzdy za rok 2019 a která byla navýšena o 20 % z důvodu věku stěžovatele 1). Náhradu za další nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč považoval nalézací soud za dostačující. U ostatních stěžovatelů nalézací soud dospěl k závěru, že zdravotní stav stěžovatele 1) po nehodě nebyl natolik závažný, aby zakládal nárok na náhradu za duševní útrapy ve smyslu § 2959 občanského zákoníku, jehož aplikace přichází v úvahu pouze v případech, které jsou svou závažností srovnatelné s usmrcením. 4. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 1) 62 434,60 Kč s příslušenstvím, a ve zbývající části tohoto výroku a ve výrocích II, III a IV jej potvrdil (výrok I); dále rozhodl o nákladech nalézacího i odvolacího řízení (výroky II až IV). Odvolací soud vysvětlil, že zdravotní stav stěžovatele 1) se ustálil v roce 2019, takže bylo třeba při výpočtu základní částky vyjít z průměrné mzdy za rok 2018, nikoli 2019. Základní částka tak činí 1 740 736 Kč, kterou odvolací soud rovněž navýšil o 20 % z důvodu věku stěžovatele 1). Dále zohlednil nadstandardní míru zapojení stěžovatele 1) do sportovních a společenských aktivit, zejména to, že stěžovatel 1) nemůže nadále působit jako umělecký kovář, a proto zvýšil základní částku o dalších 15 %. Ve zbývající části se odvolací soud ztotožnil s nalézacím soudem, že náhrada 100 000 Kč za další nemajetkové újmy je dostačující a že stěžovatelům 2) až 5) právo na náhradu ve smyslu § 2959 občanského zákoníku nepřísluší. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu, tak, že se rozsudek nalézacího soudu mění a vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli 610 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dovolání stěžovatele 1) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 627 153,40 Kč zamítl (výrok II), dovolání stěžovatele 1) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 100 000 Kč odmítl (výrok III), dovolání stěžovatelů 2) až 5) odmítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI). 6. Podle Nejvyššího soudu měl odvolací soud základní částku dále modifikovat o mimořádnou okolnost hodnou zvláštního zřetele, a to obavu stěžovatele 1) ze ztráty života či vážného poškození zdraví, kterou pociťoval okamžitě po nehodě, kdy byl vystaven mimořádně stresové situaci. Základní částku je proto třeba navýšit o 30 % a původní navýšení 15 % za nadstandardní počet aktivit je třeba z důvodu ztráty dominantní horní končetiny, která je pro životní styl stěžovatele 1) rozhodující, o dalších 5 %. Ohledně požadované další nemajetkové újmy stěžovatele 1) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že část tíživých okolností již byla zohledněna při zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a část je důvodem pro případné zvýšení náhrady za bolest, která nebyla předmětem tohoto řízení. Ve vztahu ke stěžovatelům 2) až 5) Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu vyložil, že stěžovatel 1) byl na životě ohrožen krátce po dopravní nehodě, ale tento stav nepříznivě vnímal především on sám, nikoliv osoby blízké, a proto jim nelze požadovanou náhradu přiznat. II. Argumentace stěžovatelů 7. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele 1) podle čl. 36 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a ústavně zaručená práva stěžovatelů 2) až 5) podle čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. 8. Stěžovatel 1) nejprve popisuje nehodu a duševní útrapy, které při ní a po ní zažíval - mimo jiné líčí, jak se auto několikrát ve vzduchu přetočilo; jak mu vyletěla pravá ruka z auta, která se téměř odtrhla a zůstala viset jen na kusu kůže; jak si zastavil krvácení vlastním roztrhaným trikem; jak s rukou visící jen na kusu kůže vyrazil dveře auta a přelézal v noci a mokru plot u dálnice; popisuje pocity marnosti a beznaději spojené s obavou o ztrátu vlastního života a následně ze ztráty končetiny. 9. Stěžovatel 1) namítá, že soudy při stanovení výše náhrady rigidně a nekriticky vycházely z Metodiky, která podle něj nevystihuje skutečný rozsah ztráty životních příležitostí a diskriminuje poškozené např. podle věku. Vypracování znaleckého posudku nebylo potřeba, neboť si úvahu ohledně vlivu ztráty dominantní horní končetiny na život stěžovatele 1) mohly soudy učinit samy. Procentuální vyjádření ztráty životních příležitostí v rozsahu 14,75 % považuje vzhledem k zásadnímu dopadu na jeho život za nepřiměřeně nízké. Dále namítá, že soudy nepřípustně zaměnily jednotlivé složky nároků a použily nesprávná modifikační kritéria; konkrétně Nejvyšší soud zohlednil prožitá traumata v rámci stanovení náhrady za ztížení společenského uplatnění, avšak měl tak učinit v rámci jiných nároků, zejména nároku na odčinění duševních útrap. 10. Stěžovatelé 2) až 5) považují za protiústavní, že jim nebyla přiznána žádná náhrada vyvažující jejich utrpení ve smyslu § 2959 občanského zákoníku. Soudy podle nich bagatelizovaly jejich psychické utrpení, přestože šlo o velmi těžké a trvalé zranění jejich blízkého (včetně ztráty schopnosti se o sebe starat a podstatného omezení v běžném životě). Namítají, že se soudy zaměřily pouze na posuzování poškození zdraví stěžovatele 1) a nezabývaly se intenzitou dopadu zranění do života celé rodiny, který byl zcela zásadní; zejména pro přizpůsobení nové realitě (schopný řemeslný kovář nebyl schopen zašroubovat ani šroubek do zdi). III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla oprávněnými osob