I.ÚS 240/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 240/24 ze dne 6. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti A. P., zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou se sídlem Na Děkance 2109/1a, Praha 2, proti výroku I (v části potvrzující výroky VII až XXIII, XXV až XXIX a XXXI), výroku II (v části týkající se úpravy styku otce s nezletilou) a výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 10. 2023 č. j. 59 Co 27/2023-965 a výrokům IV až VI (v části týkající se úpravy běžného a prázdninového styku a vyslovení předběžné vykonatelnosti) a výrokům VII až XXIX, XXXI a XXXIV rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 2022 č. j. 0 P 44/2015-659, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení a R. K., a nezletilé A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Napadenými rozhodnutími obecné soudy rozhodovaly ve věci nezletilé vedlejší účastnice (dcery stěžovatelky a vedlejšího účastníka) o úpravě péče a výživného, o úpravě styku a o výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy ve věci rozhodly. Ústavní stížností se proto domáhala zrušení některých výroků jejich rozhodnutí s tvrzením o porušení svých práv, resp. práv nezletilé zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud stěžovatelce nevyhověl, protože neshledal porušení participačních práv nezletilé ani vady v řízení před obecnými soudy. Oba soudy - a zejména odvolací soud - svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily, přestože zvolily řešení v rozporu s vyřčeným přáním nezletilé a s představou stěžovatelky o uspořádání péče o nezletilou. 2. Okresní soud ve Zlíně (nalézací soud) ohledně stanovení péče a styku s nezletilou zamítl návrh otce (vedlejšího účastníka) na úpravu péče a zavedl mu běžný styk s nezletilou v lichém kalendářním týdnu v úterý od 15.00 hodin do 18.30 hodin a od pátku od 13.00 hodin do následujícího pondělí v sudém kalendářním týdnu do 8.00 hodin a dále v sudém kalendářním týdnu od čtvrtku od 13.00 hodin do pátku do 8.00 hodin. Stěžovatelce v této souvislosti uložil, aby nezletilou na styk s otcem řádně připravila jak po stránce fyzické, tak po stránce psychické, styk nezletilé s otcem umožnila a s otcem v potřebném rozsahu spolupracovala. Dále stěžovatelce uložil pokuty za 24 neuskutečněných styků nezletilé s otcem, vždy ve výši 1 000 Kč. 3. V napadeném rozsudku nalézací soud zrekapituloval, že nezletilá byla po rozchodu rodičů v roce 2014 svěřena do péče stěžovatelky, v září 2021 začala odmítat styk s otcem a docházelo k asistovaným kontaktům. Z provedeného dokazování vzešlo, že nezletilá je fixována na matku a stresována celou situací. Svěření do péče otce nebo střídavou péči nalézací soud vyloučil, neboť by to nepřispělo k ustálení a uklidnění situace, ba naopak by mohlo vést k pravděpodobným negativním následkům na psychice nezletilé. Současně však nalézací soud neshledal závažné důvody, pro které by nezletilá odmítala styk s otcem zahrnující přespání, naopak asistované styky snášela dobře a těšila se na ně. Nic nenasvědčuje tomu, že by přístup otce k nezletilé byl necitlivý. Nezletilá naopak vyrůstá v prostředí, které není otci pozitivně nakloněno a nelze vyloučit, že dojde k rozvoji syndromu zavrženého rodiče. Osobnostní nastavení stěžovatelky se přenáší na nezletilou, která k ní výrazně inklinuje a přebírá intuitivně její názory a postoje. I přes nedoporučení znalce k postupnému rozšiřování styku s otcem nalézací soud rozhodl oproti návrhu stěžovatelky o širším styku s otcem, který je schopen o ni pečovat a zabezpečit veškeré její potřeby. Stěžovatelka je povinna (a v minulosti byla schopna) jednak nezletilou namotivovat k tomu, aby se s otcem stýkala, jednak s otcem spolupracovat. Protože zaprvé matka v některých případech nedostatečně motivovala nezletilou ke styku s otcem, zadruhé nebyly zjištěny závažné skutečnosti, proč k němu nemělo dojít, a zatřetí se ukázalo, že stanovisko nezletilé nebylo projevem jejího skutečného přání, nařídil nalézací soud na návrh otce i výkon rozhodnutí. 4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudek nalézacího soudu změnil ohledně stanovení styku: otec je podle něj oprávněn se stýkat s nezletilou v sobotu v lichém kalendářním týdnu od 14.00 hodin do 18.00 hodin a ve čtvrtek v sudém kalendářním týdnu od 16.00 hodin do 18.00 hodin. Odvolací soud po doplněném dokazování se zaměřením na aktuální poměry vyšel z toho, že nezletilá kontakt s otcem odmítá a je zatěžována vleklým stresem z konfliktu rodičů řešeným psychologicky i psychiatricky. Ztotožnil se s nalézacím soudem v tom, že nezletilá je ve věku, kdy zabezpečení péče jedním rodičem nemá své opodstatnění, a je na místě, aby se i druhý rodič na péči podílel. Odlišně od nalézacího soudu ale reflektoval následný vývoj vztahu nezletilé s otcem ve světle závěrů znaleckého posuzování i výpovědí znalců. Psychosomatické obtíže nezletilé mají původ v jejích úzkostných stavech z rodičovského konfliktu, ze kterého nezletilá nevidí úniku, a proto se přimkla k matce v prostředí, kde cítí zázemí. Třebaže matka vztah nezletilé k otci nepodporuje, nevede ji k němu a nechává rozhodnutí ohledně styku nepřípustně na samotné nezletilé a tím ji psychicky zatěžuje, odvolací soud dal na vyjádření znalce, odborných pedagogických pracovníků a psychiatra, aby k obnově vztahů nezletilé s otcem docházelo pozvolna. Odvolací soud stejně jako soud nalézací dospěl k závěru, že odmítavý postoj nezletilé ke styku s otcem nebyl projevem jejího skutečného přání, neboť přebírala postoje matky k otci. Proto potvrdil i (s výjimkou jedné) pokuty za opakovaně neuskutečněné styky. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala své argumenty z opatrovnického řízení a vznesla čtyři okruhy námitek. Zaprvé obecným soudům vytýká, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu k participačním právům dítěte nepřihlédly k přání nezletilé ani k jejím zásadním zdravotním problémům fyzického i psychického rázu. Navíc nezletilé ani dostatečně nevysvětlily, proč rozhodly v rozporu s tímto přáním. Zadruhé podle stěžovatelky obecné soudy dostatečně nezohlednily posudky znalců a vyjádření kolizního opatrovníka nezletilé: ani oni důrazně nedoporučovali tak široký styk otce s nezletilou kvůli zbytečnému psychickému přetěžování a stresování nezletilé. Naopak neprovedly některé stěžovatelkou navrhované důkazy. Zatřetí obecné soudy ignorovaly možné důvody odmítání nezletilé styku s otcem přes noc spočívající v potenciálních negativních prožitcích v intimní oblasti. Začtvrté pak stěžovatelka nesouhlasí s uloženými pokutami. Podle judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatelka odkazuje, není možné uložit pokutu za nerealizovaný styk, který by mohl poškozovat zdraví a rozvoj dítěte nebo by byl proti vyslovenému přání nezletilé. Obecné soudy podle stěžovatelky navíc nezohlednily, že se uzavíraly nové dohody o úpravě styku, které nedodržoval naopak otec. 6. Ve dvou doplněních ústavní stížnosti stěžovatelka znovu zdůraznila, že nezletilá je ve velmi špatném psychickém i fyzickém rozpoložení. To doložila několika aktuálními lékařskými zprávami. 7. Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včasnou, přípustnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podala ji oprávněná stěžovatelka, která je řádně zastoupena advokátkou, poté, co vyčerpala zákonné prostředky ochrany práv, které měla k dispozici. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 8. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. 9. Je třeba zdůraznit, že role Ústavního soudu nespočívá v ochraně běžné zákonnosti, ve zjišťování skutkového stavu ani v hodnocení důkazů. To je úkolem obecných soudů, které jsou lépe povolány k tomu posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a specifikům. Jsou to obecné soudy, které se všemi zúčastněnými osobami v rodinném sporu jednají, získávají bezprostřední dojmy o všech podstatných okolnostech a jsou pak schopny si o nich učinit věrohodnější úsudek (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 926/24, body 10 až 11). Na rozdíl od Ústavního soudu, který má v tomto směru pochopitelný informační deficit, jsou pak obecné soudy dobře vybaveny a ostatně i povinny najít takový model péče o dítě, který bude respektovat jeho nejlepší zájem zaručený čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a současně nebude nepřiměřeně omezovat právo žádného z rodičů zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud se při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem soustředí právě na to, zda byl nejlepší