I.ÚS 2439/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2439/14 ze dne 12. 8. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 1 To 31/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byla dne 21. 7. 2014 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 1 To 31/2014. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č.j. 57 T 3/2013-1703, ze dne 4. 6. 2013, bylo rozhodnuto tak, že podle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), stěžovatel má nárok na obhajobu bezplatnou. Proti výše uvedenému usnesení podala státní zástupkyně stížnost v neprospěch stěžovatele. Usnesením Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 To 95/2013-2320, ze dne 23. 1. 2014, bylo rozhodnuto tak, že se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, č.j. 57 T 3/2013-1703, ze dne 4. 6. 2013, podle § 149 odst. l písm. b) trestního řádu zrušuje a Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se ukládá, aby o věci znovu jednal a rozhodl, když dle stížnostního soudu krajský soud nedostatečně prověřil tvrzení stěžovatele o jeho naprosté neschopnosti hradit náklady obhajoby a čestné prohlášení stěžovatele se v konfrontaci se skutečnostmi, jež zjistila státní zástupkyně, jevilo jako nepravdivé. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl dne 1. 4. 2014, č.j. 57 T 3/2013-2550, tak, že podle § 33 odst. 2 trestního řádu má stěžovatel nárok na obhajobu bezplatnou. Vrchní soud v Praze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 1 To 31/2014, ke stížnosti státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozhodl tak, že podle § 149 odst. l písm. a) trestního řádu se napadené usnesení v celém rozsahu zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že podle § 33 odst. 2 trestního řádu nemá stěžovatel nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel brojí ústavní stížností. II. Stěžovatel se domnívá, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 1 To 31/2014, byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že nepřiznáním nároku na bezplatnou obhajobu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, především právo na právní pomoc, jelikož stěžovatel je toho názoru, že dostatečně prokázal, že není schopen hradit náklady obhajoby. Během řízení bylo dle stěžovatele prokázáno, že nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek a nemá finanční prostředky, kterými by hradil obhajobu. Stěžovatel tak zásadně nesouhlasí s tvrzením Vrchního soudu v Praze, že by mohl náklady obhajoby splácet postupně v menších měsíčních splátkách. Stěžovatel uvádí, že jeho roční příjem za rok 2013 činil celkem 14.740,- Kč, což je 1.228,- Kč měsíčně, a měl by přitom platit náklady obhajoby nyní ve výši cca 231.109,- Kč (když lze předpokládat, že tyto nadále porostou), což vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nyní vykonává trest odnětí svobody do roku 2015, a v dané věci, pro kterou navrhoval přiznání obhajoby bezplatné, byl soudem prvního stupně uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 13 let, se stěžovateli jeví jako zcela nepředstavitelné a především jako upření práva na spravedlivý proces, především práva na právní pomoc. Stěžovatel namítá, že nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu mu znemožňuje právní zastoupení před odvolacím soudem, a to z důvodu neschopnosti zaplatit obhájci smluvní odměnu. Stěžovatel tak má za to, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí hrozí, že bude z finančních důvodů ukončena jeho obhajoba stávajícím obhájcem, a to byť stěžovatel dle svého přesvědčení jednoznačně prokázal svou nemajetnost takového charakteru, že není schopen hradit náklady obhajoby, a má mít tudíž právo na přiznání obhajoby bezplatné. Dle názoru stěžovatele by mu v důsledku shora uvedeného porušení práva na spravedlivý proces musel být ustanoven jiný obhájce, čímž by sice zůstalo zachováno jeho právo na obhájce, ale nikoliv na obhájce dle jeho vlastního výběru, když s prací předchozího ustanoveného obhájce byl výrazně nespokojen a proto si zvolil stávajícího obhájce. III. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení a postup obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. IV. Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecného soudu podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Úkolem Ústavního soudu je však toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud ve své judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Do pravomoci ostatních soudů je totiž Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízeným a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterému ústavní stížnost směřuje, nevykazuje znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí. V. Ústavní soud se problematikou nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu (nebo obhajobu za sníženou odměnu) v minulosti ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2661/11 ze dne 29. 2. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 3723/12 ze dne 11. 4. 2013, a mnohá další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy platí, že obviněný má právo se obhajovat osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Případy práva na bezplatnou pomoc tak definuje nikoli Listina, nýbrž až zákon, na který čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje, což je konkrétně § 33 odst. 2 až 5 trestního řádu v rovině práva podústavního, jehož výklad náleží v mezích ústavních kautel trestního řízení zásadně obecným soudům (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1936/13 ze dne 3. 10. 2013). Podle ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen náklady za poskytnutí právní pomoci uhradit. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude obviněnému poskytnuta bezplatně. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu o