I.ÚS 2484/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2484/24 ze dne 6. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1106/2024-755 ze dne 30. 6. 2024, části I. výroku a proti II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 322/2023-737 ze dne 12. 12. 2023 a proti I. výroku rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 39 C 248/2017-696 ze dne 10. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí o zamítnutí jeho žaloby proti vedlejší účastnici v části, v níž se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, neboť má za to, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. 2. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal náhrady škody na zdraví a náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nezákonným trestním stíháním v letech 2013 až 2016, pravomocně skončeným zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2016. Okresní soud Plzeň-město nejdříve žalobu zamítl, následně však jeho rozsudek krajský soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Svým druhým rozsudkem okresní soud žalobě částečně vyhověl, přičemž po potvrzení tohoto rozsudku krajským soudem zrušil obě rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 2224/2022-583 ze dne 30. 11. 2022 ("rozsudek NS"). 3. Okresní soud v pořadí třetím, v záhlaví označeným rozsudkem, nyní napadeným ústavní stížností, v I. výroku rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatele o zaplacení 91 200 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, neboť své právo uplatnil po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty od pravomocného skončení svého trestního stíhání. (Druhým výrokem, nenapadeným ústavní stížností, uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 971 000 Kč jako náhradu újmy na zdraví.) Okresní soud částečně rekapituloval a doplnil dokazování a vázán právním názorem podle rozsudku NS shledal, že námitka promlčení práva stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy, vznesená vedlejší účastnicí, nebyla rozporná s dobrými mravy. 4. K odvolání stěžovatele krajský soud částí I. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil I. (zamítavý) výrok rozsudku okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu i s jejich právním posouzením. Druhým výrokem krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení před okresním soudem mezi účastníky a III. výrokem uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud konstatoval, že se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tato praxe byla popsána v rozsudku NS, včetně zásadních závěrů judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud připomněl, že krajský soud nezjistil mimořádné okolnosti zvláštního zřetele hodné, svědčící o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a to na základě skutkových zjištění mapujících stěžovatelův zdravotní stav v době plynutí promlčecí lhůty. Nejvyšší soud tak neshledal důvod se od svého dřívějšího závěru odchýlit. V posledku uvedl, že stěžovatelova dovolací argumentace sestávala převážně z kritiky skutkových zjištění krajského soudu, která dovolacímu přezkumu nepodléhají. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádalo s jednotlivými dovolacími námitkami, odlišnými od těch uplatněných v řízení, z něhož vzešel rozsudek NS. Věc nelze považovat za pravomocně rozhodnutou, neboť rozsudek NS uložil okresnímu soudu zabývat se tím, zda byly splněny podmínky pro rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Dovoláním vymezené právní otázky se netýkaly pouze vlivu zdravotního stavu stěžovatele na porušení dobrých mravů námitkou promlčení, ale především toho, zda je v souladu s dobrými mravy námitka promlčení vznesená tím, kdo se sám vůči tomu, kdo má nárok, u něhož již skončila promlčecí lhůta, chová v rozporu s dobrými mravy. Podle stěžovatele např. vedlejší účastnice měla namítnout promlčení také u těch jeho práv, která promlčena nebyla, a též zadržovala odškodnění, o němž musela vědět, že stěžovateli náleží. Nejvyšší soud podle stěžovatele také pominul relevantní judikaturu Ústavního soudu, což má představovat obdobné ústavněprávní pochybení jako v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2588/2021-188 ze dne 23. 9. 2021, zrušeném nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3226/21 ze dne 24. 1. 2023. Stěžovatel také tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/17 ze dne 3. 4. 2018. 8. Dále stěžovatel tvrdí, že jednání vedlejší účastnice dokumentují snahu mu lidsky ublížit, přestože jí bylo známo, že není po psychické stránce zdráv; měla si být vědoma toho, že její zatvrzelý přístup stěžovatele dále zdravotně poškozuje. Nebýt vytrvalosti stěžovatelova podporujícího zázemí, byla by vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy dosáhla zamítnutí žaloby, jak už se prvním rozsudkem okresního soudu (nepravomocně) stalo. Stěžovatel dále poukazuje na to, že vedlejší účastnice běžně lhůty nedodržuje, avšak osoby uplatňující své nároky jsou omezeny šestiměsíční lhůtou, která je speciálním pravidlem k obecné zákonné úpravě. To zakládá nerovnost mezi státem a občany, které má odškodnit. Obecná praxe vedlejší účastnice je podle stěžovatele sama o sobě v rozporu s dobrými mravy, proto by za nemravnou měla být považována každá její námitka promlčení. Úkony stěžovatele v jiných řízeních, mající prokazovat stěžovatelovu aktivitu v době plynutí promlčecí lhůty, se netýkaly bytostně osobně jeho a toho, jak mu bylo ublíženo. Ani v jiném řízení před okresním soudem přitom nezvládal zcela procesní úkony. Okolnosti, které stěžovatele přivedly až k pokusu o sebevraždu, nevzaly soudy dostatečně na zřetel, stejně jako diagnózy psychiatrů, u nichž se stěžovatel léčil. III. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady, např. ve výkladu nebo aplikaci jiných než ústavních předpisů, se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. 10. Ústavní soud předesílá, že si je vědom citlivosti věci a složité pozice stěžovatele a nezpochybňuje jeho zdravotní trápení. Ani to však Ústavnímu soudu neumožňuje pominout své ústavní poslání a pravomoci, pročež musí napadená rozhodnutí nahlížet jen a pouze prismatem stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Posuzovaná věc, jak by se naopak mohlo zdát z ústavní stížnosti, není všeobecným soubojem o hodnocení mravnosti jednání vedlejší účastnice s jednotlivci domáhajícími se náhrady škody po státu. Ústavní soud nemůže bez dalšího řešit hodnotovou otázku vnímání utrpení stěžovatele z jeho pohledu na straně jedné a z pohledu státu na straně druhé. Tato otázka nemohla být předmětem řízení, jak se snad stěžovatel snaží naznačit; Ústavní soud se musí soustředit na fakta případu a ústavněprávní (ne)souladnost jejich zjištění a právního posouzení. Ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů přitom Ústavní soud neshledal. 11. Tvrdí-li stěžovatel, že obecné soudy nezohlednily relevantní nálezy Ústavního soudu, je tato námitka zjevně neopodstatněná. Obecné soudy je rekapitulovaly a řádně odůvodnily, v čem a proč se vztahují ke stěžovatelově věci (srov. např. body 42 až 44 usnesení Nejvyššího soudu). Závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3226/21 pak nejsou k posuzované věci přiléhavé; v nyní napadeném usnesení totiž (na rozdíl od poukazované věci) Nejvyšší soud nepochybil tím, že by nesprávně určil, že stěžovatelovy námitky jsou budovány na odlišném než krajským soudem zjištěném skutkovém stavu. Nejvyšší soud se pouze přidržel svých předchozích právních názorů,