I.ÚS 2486/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2486/14 ze dne 22. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Poláka, zastoupeného JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem, se sídlem Hokejová 4, Praha 10, proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 5 NZN 416/2014-17 ze dne 4. 6. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené sdělení Nejvyššího státního zastupitelství a navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel podal trestní oznámení, ve kterém namítal spáchání trestného činu zaměstnanci několika bank, včetně České národní banky, v důsledku kterých měl utrpět škodu ve výši 4,5 mil. Kč. Toto oznámení bylo odloženo policejním orgánem dne 31. 12. 2013. Městské státní zastupitelství v Praze následnou žádost stěžovatele o přezkoumání postupu policejního orgánu odmítlo dne 5. 2. 2014 jako nedůvodnou, neboť v postupu policejního orgánu, který si opatřil veškeré dostupné listinné materiály, neshledalo žádné pochybení. Stěžovatel následně podal žádost o výkon dohledu nad postupem městského státního zastupitelství. Tato žádost byla odmítnuta Vrchním státním zastupitelstvím v Praze přípisem ze dne 25. 3. 2014. I tento přípis stěžovatel napadl podnětem k výkonu dohledu adresovaným Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Napadeným sdělením Nejvyšší státní zastupitelství formou dopisu stěžovateli oznámilo, že jeho podnět shledává nedůvodným. Rozsah svého přezkumu stanovilo následovně: "...dohled nad postupem bezprostředně nižšího státního zastupitelství, který sám byl dohledem, je svým obsahem i rozsahem nutně omezený a neplnohodnotný, protože se striktně zaměřuje zejména na vlastní postup při výkonu dohledu ze strany toho vyššího státního zastupitelství, jež předchozí dohled vykonávalo. Vyšší státní zastupitelství může v této souvislosti hodnotit pouze úroveň a účinnost vykonaného dohledu. Postup nižšího státního zastupitelství je proto oprávněno přezkoumat výlučně z hlediska, zda byl podnět k výkonu dohledu vyřízen v přiměřené lhůtě, zda se státní zástupce bezprostředně nižšího státního zastupitelství zabýval všemi podstatnými námitkami, měl k dispozici nezbytný spisový materiál a zda podatele vyrozuměl o výsledku přezkoumání předchozího podnětu. Do merita věci dohled nad dohledem fakticky směřovat nemůže. Je to logický důsledek toho, že i když je možný dohled i nad činností, která sama je dohledem, právní úprava nepřipouští plnohodnotný dohled přes dva či tři stupně (tj. např. Nejvyšší státní zastupitelství nemůže v rámci dohledu přezkoumávat postup krajského a okresního státního zastupitelství)." Ústavní soud si vyžádal příslušné spisy policejního orgánu č. j. KRPA-258280-39/TČ-2013-000091 a ORII-15982/TČ-2011-001291 a spis Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 4 KZN 287/2012, z nichž zjistil následující. Dne 7. 11. 2012 stěžovatel podal trestní oznámení vůči úředníkům České národní banky (dále jen ČNB) a zástupci svého obchodníka s cennými papíry, na jehož doporučení v roce 2006 investoval své prostředky do nákupu zahraničních cenných papírů. Podle tohoto oznámení stěžovatel v roce 2006 uzavřel se svým obchodníkem s cennými papíry smlouvu o obstarání koupě zahraničních cenných papírů, podle které mu obchodník měl nakoupit cenné papíry obchodované na regulovaném trhu. Namísto toho, však měl být stěžovatel podveden a byly mu nakoupeny cenné papíry, které na regulovaném trhu obchodovány nebyly a neodpovídaly ani požadavkům na cenné papíry, se kterými souhlasil v dané komisionářské smlouvě. Na postup obchodníka si stěžovatel stěžoval u ČNB, která se však dle jeho názoru podněty zabývala nedostatečně a vyhodnotila je mylně, čímž mělo dojít ke spáchání trestného činu zneužití postavení úřední osoby guvernérem ČNB a dalšími zaměstnanci ČNB. V reakci na trestní oznámení, ke kterému byly přiloženy stovky stran dokumentů, se policejní orgán obrátil se žádostí o zaslání materiálů a vyjádření na ČNB. Ta dodala relevantní dokumenty a odpověděla, že po šetření provedeném na základě podání stěžovatele nezjistila žádné pochybení obchodníka s cennými papíry, které by odůvodňovalo zahájení správního řízení proti tomuto obchodníkovi. Poukázala na to, že případem se opakovaně a podrobně zabývala a nelze tedy v žádném případě hovořit o její nečinnosti. Dne 31. 12. 2013 policejní orgán trestní oznámení stěžovatele odložil, neboť nezjistil žádné skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. V rozsáhlém odůvodnění uvedl, že stěžovatel si musel být vědom, jaké dluhopisy nakupuje a měl k tomu i všechny potřebné informace. V odůvodnění policejní orgán odkazoval také na stejné závěry Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, ke kterým dospěly v civilním řízení stěžovatele proti obchodníkovi s cennými papíry o určení vlastnictví k cenným papírům. Co se týče činnosti ČNB, tak policejní orgán dospěl k závěru, že ČNB se podněty stěžovatele řádně zabývala a to opakovaně a prostřednictvím několika svých sekcí. II. Argumentace stěžovatele Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí obecně proti tomu, jak orgány činné v trestním řízení naložily s jeho trestním oznámením. Konkrétně však napadá pouze vyjádření a názory Nejvyššího státního zastupitelství prezentované v napadeném sdělení, se kterými nesouhlasí a považuje je za porušující jeho právo na spravedlivý proces. III. Hodnocení Ústavního soudu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že postupem Nejvyššího státního zastupitelství ani jiných orgánů činných v trestním řízení nemohlo být vůbec dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, tak ve fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2 trestního řádu. V tomto stadiu trestního řízení tedy dosud není dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle § 43 odst. 3 trestního řádu. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu § 43 odst. 1 věta první trestního řádu. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první Úmluvy (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 9 a odkazy tam uvedené). Skutkovými okolnostmi popsanými stěžovatelem v ústavní stížnosti, podle kterých mu měla být trestným činem způsobena škoda na majetku, by však mohlo být dotčeno jeho právo na ochranu majetku (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014). Ústavní soud tedy musí ústavní stížnost prozkoumat z tohoto pohledu. A. Část stížnosti směřující proti přípisu Nejvyššího státního zastupitelství Ústavní soud se předně domnívá, že není a priori na závadu, že stěžovatel napadá "pouhé" sdělení Nejvyššího státního zastupitelství. Zákon o Ústavním soudu v § 72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud však již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím, resp. opatřením, v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí", příp. "opatření" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je nutno považovat skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem, zde sdělením, autoritativně zasáhl do právní sféry stěžovatele. V nyní posuzované věci však napadené sdělení nebylo vůbec způsobilé zasáhnout do práva stěžovatele na ochranu jeho majetku. Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. IV. ÚS 708/10 ze dne 5. 5. 2010 vyrozumění o vypořádání podnětu o výkonu dohledu nad nižším státním zastupitelstvím do právní sféry stěžovatelů nijak nezasahují, neboť jimi jsou pouze informováni o průběhu a způsobu řešení svého podnětu; nejde tudíž o úkony, jimiž by byla orgánem veřejné moci zakládána, měněna, rušena či závazně určována práva a povinnosti stěžovatelů. K projednání návrhů napadajících taková