I.ÚS 2525/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2525/24 ze dne 3. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2024 č. j. 53 Co 154/2024-57 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. března 2024 č. j. 45 C 171/2023-29, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 96 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu odpovědnosti státu za škodu, způsobenou průtahy v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6, vedeném pod sp. zn. 11 C 560/2019, v němž se stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup služebních orgánů při vyřizování jeho stížnosti podané podle zákona o vojácích z povolání. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele zamítl. Shrnul nejprve průběh soudního řízení, v němž mělo dojít k tvrzeným průtahům, a které podle obvodního soudu trvalo 3 roky a 1 měsíc. Následně dospěl k závěru, že v řízení se vyskytl pouze ojedinělý průtah spočívající v části řízení před Nejvyšším soudem, který rozhodl 10 měsíců po předložení věci. Obvodní soud však poukázal na specifičnost role Nejvyššího soudu a také na to, že ve zbylých částech řízení k průtahům nedocházelo. Řízení vykazovalo zvýšenou procesní náročnost, soudy se musely vypořádat s námitkou promlčení v kontextu dvojí změny žaloby ze strany stěžovatele. V řízení tak podle obvodního soudu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. 3. Stěžovatel proti rozsudku obvodního soudu podal odvolání v rozsahu částky 50 000 Kč s příslušenstvím. Vytkl obvodnímu soudu, že do délky posuzovaného řízení nezapočítal i dobu od předběžného uplatnění nároku u vedlejší účastnice. Poukazoval na to, že soudy zbytečně nařídily 3 jednání a prováděly dokazování, ačkoli v důsledku vznesené námitky promlčení měly rozhodnout dříve. Především ale zdůraznil, že sama vedlejší účastnice v rámci předběžného projednání nároku uznala nesprávný úřední postup, za který stěžovateli poskytla satisfakci ve formě konstatování porušení práva. Podle stěžovatele měly být soudy tímto stanoviskem vedlejší účastnice vázány. 4. Městský soud odvolání stěžovatele zamítl. Uvedl, že obvodní soud do celkové délky skutečně měl zahrnout i dobu předběžného projednání nároku (v tomto případě 6 měsíců), což znamená, že délku posuzovaného řízení je třeba stanovit na 3 roky a 7 měsíců. Ani tuto celkovou délku však městský soud v kontextu posuzované věci nepovažoval za nepřiměřenou natolik, aby zakládala nesprávný úřední postup. Důvodnost námitky promlčení nebylo možné posoudit ihned, ale v návaznosti na změny žaloby a další procesní okolnosti. Městský soud se také neztotožnil s tím, že by byl vázán konstatováním vedlejší účastnice v rámci předběžného projednání nároku stěžovatele. Nespornými lze totiž učinit pouze otázky skutkové, nikoli právní. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud chybně stanovil počátek odškodňovacího řízení, čímž zatížil řízení vadou, kterou nebyl městský soud oprávněn sám zhojit. Tím, že městský soud sám rozhodl, jaká je posuzovaná délka řízení, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož rozhodl o jiném předmětu řízení než obvodní soud. Městský soud rovněž porušil právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, pokud učinil závěr, že délka kompenzačního řízení 3 roky a 7 měsíců není nepřiměřená. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je podle stěžovatele zřetelná snaha bagatelizovat pochybení státu a zároveň zveličovat průtahy způsobené stěžovatelem. 6. Za nejzávažnější pochybení obecných soudů stěžovatel považuje skutečnost, že dospěly k závěru o neexistenci nesprávného úředního postupu navzdory tomu, že sama vedlejší účastnice v rámci předběžného projednání průtahy uznala. Soud by podle stěžovatele měl být tímto závěrem vázán, nebo alespoň zevrubně vysvětlit, proč se od právního názoru ministerstva odchyluje. Postup, při kterém soud rozhodne v rozporu se stanoviskem ministerstva, není souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. Spornou byla v daném řízení pouze otázka adekvátní formy a výše zadostiučinění; stěžovatel legitimně očekával, že se soud bude zabývat právě jen tím. Výsledkem soudního řízení tak je, že i konstatování porušení práva, poskytnuté ministerstvem před podáním žaloby, mu bylo fakticky odebráno. 7. Ústavní soud nejprve předesílá, že podle jeho ustálené praxe platí, že pokud je žalované plnění bagatelní, zakládá to bez dalšího důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové mimořádné okolnosti, které ji naopak v ústavní rovině významnou činí (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20 nebo III. ÚS 3725/13). Předmětem sporu ve zde posuzované věci je částka ve výši 50 000 Kč, která bagatelní je [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Byť stěžovatel nejprve podal žalobu na zaplacení částky 96 000 Kč, následně podal odvolání jen v rozsahu částky 50 000 Kč, čímž předmět řízení zúžil jako nepřípustný pro přezkum Nejvyšším soudem právě z důvodu bagatelnosti. 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že posuzovanou věc neprovázejí žádné zcela mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly výjimečný zásah. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. 9. Část argumentace stěžovatele představuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku existence průtahů v řízení. Není však na Ústavním soudu, aby tyto úvahy přehodnocoval či nahrazoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 197/15). Ústavní soud se seznámil s průběhem posuzovaného řízení, tak jak jej shrnul obvodní soud v prvním napadeném rozhodnutí, a konstatuje, že závěr obecných soudů o neexistenci průtahů není nijak nepřiměřený, resp. není protiústavní. Obecné soudy se zabývaly všemi relevantními kritérii podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jak také ukládá judikatura Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2058/20). Důležité je, že obecné soudy žádné z těchto kritérií nepřehlédly a při jejich hodnocení nepostupovaly zjevně excesivně; konkrétní posouzení je právě na obecných soudech. 10. Druhou, a dle vlastních slov stěžovatele také nejvýznamnější rovinu argumentace představuje nesouhlas s tím, že se obecné soudy "odklonily" od stanoviska vedlejší účastnice, kterým v rámci předběžného projednání nároku konstatovala průtahy v řízení. Ani v tom však Ústavní soud neshledal protiústavnost napadených rozhodnutí. Městský soud se s argumentací stěžovatele v tomto smyslu především ústavně souladně vypořádal. V bodě 16 napadeného rozhodnutí poukázal na to, proč argumentace stěžovatele neobstojí, a že soud není vázán uznáním nároku v rámci předběžného projednání. 11. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je údajně důvodnost podané žaloby třeba posuzovat s přihlédnutím k tomu, jestli žalovaný poskytl či neposkytl zadostiučinění v jakékoli formě. Žádnou takovou judikaturu však stěžovatel neuvedl a jeho odkaz byl zcela obecný. Jediný rozsudek uvedený stěžovatelem v jiném kontextu, a to sp. zn. 30 Cdo 1944/2016, pak není se závěrem obecných soudů v napadených rozhodnutích nijak rozporný. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že stanovisko příslušného orgánu vydané v rámci předběžného projednání nároku může být platným uznáním práva ve smyslu § 110 odst. 1 věty druhé starého občanského zákoníku, obsahuje-li výslovné uvedení důvodu uznaného práva, jakož i přesné uvedení výše zadostiučinění, které se orgán zavazuje uspokojit. Situace posuzovaná Nejvyšším soudem se však týkala přetržení promlčecí doby nároku na peněžité zadostiučinění v případě, kdy účastníku řízení byla již poskytnuta konkrétní částka odškodnění. Situace stěžovatele proto s tímto rozsudkem není srovnatelná, jelikož stěžovateli žádné finanční odškodnění poskytnuto nebylo. Není tedy pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že by jeho situace byla srovnatelná s tím, kdy ministerstvo přizná odškodnění v určité výši (ať už před podáním žaloby či po něm), ale soud mu jej následně odebere. 12. Není ani pravdou, že by soudy nevysvětlily, proč se od závěru ministerstva o existenci nesprávného úředního postupu odchylují; vždyť vysvětlení tohoto aspektu věci je samotnou podstatou napadených rozhodnutí, aniž by bylo povinností soudu vypořádat se výslovně se stanoviskem ministerstva, které svou povahou ani není rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1944/2016). Není také pravdou, že