I.ÚS 253/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 253/24 ze dne 21. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti J. G., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Jiřím Mulákem, Ph.D., advokátem se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 943/2023 ze dne 21. 12. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 20 Nt 1043/2023-17 ze dne 30. 11. 2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Proti stěžovateli bylo dne 28. 11. 2023 zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatel je jedním ze tří spoluobviněných, přičemž je mu kladeno za vinu, že, stručně řečeno, zprostředkovával dovoz omamných látek (kokainu) z Jižní Ameriky do Evropy. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 vzal napadeným usnesením stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Nejprve konstatoval, že po zhodnocení spisu nasvědčují doposud zjištěné skutečnosti tomu, že stěžovatel skutečně spáchal čin, který je mu kladen za vinu. Poté se již obvodní soud obšírněji věnoval jednotlivým vazebním důvodům. 3. Co se týče tzv. vazby útěkové podle § 67 písm. a) trestního řádu, uvedl obvodní soud, že tento vazební důvod je dán kombinací hrozby vysokého trestu a současně možnostmi stěžovatele, především finančními. Koluzní vazbu podle § 67 písm. b) trestního řádu odůvodnil tak, že charakter trestné činnosti je vysoce konspirativní a je do něj zapojeno velké množství osob, které mohou být potenciálně vyslechnuty, jejichž ovlivňování se nabízí. K vazbě předstižné ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu soud uvedl, že obava z opakování trestné činnosti je dána především vysokým životním standardem, na který je stěžovatel zvyklý a který, jak plyne z finančních šetření, zjevně vyžaduje právě příjmy z předmětné nelegální činnosti. 4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze druhým napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Městský soud uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry obvodního soudu, na které také v plném rozsahu odkázal. Nad rámec toho se vyjádřil ke konkrétním námitkám stěžovatele. Z hlediska naplnění důvodů vazby útěkové zdůraznil městský soud, že stěžovatel v rámci zaměstnání často cestuje do zahraničí, kde je schopen si vytvořit potřebné zázemí, a to i s ohledem na dostatek finančních prostředků, které má k dispozici. Ke koluzní vazbě doplnil městský soud nad rámec obvodního soudu skutečnost, že z komunikace (kterou mají orgány činné v trestním řízení k dispozici) již byla patrna snaha ze strany stěžovatele ovlivňovat svědky na pokyn spoluobviněného. Ohledně vazby předstižné již městský soud převážně parafrázoval závěry obvodního soudu, že obava z opakování trestné činnosti je dána vzhledem k vysokému životnímu standardu, na který je stěžovatel zvyklý. 5. Proti oběma usnesením podává stěžovatel ústavní stížnost. V ní namítá porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 2, čl. 5 odst. 1 a 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel tvrdí, že soudy nezohlednily ustanovení § 73c písm. a) trestního řádu, podle kterého je povinností soudů posoudit jako předběžnou otázku při rozhodování o vazbě také opodstatněnost zahájení trestního stíhání. Stěžovatel si je vědom, že v tomto řízení, respektive v této ústavní stížnosti není oprávněn brojit proti usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak přesto se k němu vyjadřuje, jelikož podle něj nezákonné zahájení trestního stíhání nemůže sloužit jako podklad či bianco šek k vzetí do vazby. Stěžovatel odkazuje i na to, že sám soudce obvodního soudu při vazebním zasedání konstatoval, že usnesení o zahájení trestního stíhání je "poněkud úsporné". Tuto část argumentace stěžovatele lze tedy shrnout tak, že podle něj rozhodnutí o vazbě fakticky jen kopíruje usnesení o zahájení trestního stíhání. 6. K samotným důvodům vazby stěžovatel uvádí, že jsou "kompilátem spekulativních závěrů, nikoli produktem vlastního zkoumání trestního spisu". Městský soud se údajně "neobtěžoval zohlednit argumenty stěžovatele", které předestřel ve stížnosti proti napadenému usnesení obvodního soudu. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy rozhodly o vazbě stěžovatele de facto jen z důvodu hrozby vysokého trestu, přičemž ostatní argumenty soudů představují podle stěžovatele jen snahu doplnit tento argument o subjektivní důvody na straně stěžovatele. Za kompletně zavádějící pak stěžovatel považuje konstatování městského soudu, že by se mohl uchýlit ke své partnerce na Slovensko, jelikož ta podle stěžovatele žije v Praze. Stěžovatel argumentuje, že uvedl mnohé skutečnosti svědčící o jeho zájmu setrvat v ČR a nevyhýbat se trestnímu řízení, které však soudy ignorovaly. Konečně stěžovatel považuje za diskriminační ten fakt, že předstižná vazba je determinována spekulacemi o životním standardu jedince. 7. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť ta má závažné negativní sociální a psychologické důsledky (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Avšak vzhledem ke svému postavení (čl. 83 Ústavy) se Ústavní soud v zásadě nezabývá přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů. Je primárně věcí obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí však je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, anebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kritérii plynoucími z ústavního pořádku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13). Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného. 8. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud po přezkoumání věci nezjistil žádné takové ústavněprávní pochybení. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 9. Ohledně výhrad stěžovatele k usnesení o zahájení trestního stíhání konstatuje Ústavní soud, že toto rozhodnutí není předmětem zde posuzované ústavní stížnosti, jak si toho je vědom ostatně i sám stěžovatel. Je sice pravdou, jak také uvádí stěžovatel, že v odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby musí být, kromě obecných náležitostí (§ 134 trestního řádu), výslovně uvedeny skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán. Současně však není pravdivé tvrzení stěžovatele, že se soudy v napadených rozhodnutích tomuto aspektu věci nevěnovaly. 10. Obvodní soud v bodě 7 odůvodnění nejprve shrnul, že "(...) po zhodnocení spisového materiálu a průběhu vazebního zasedání nepochybuje o tom, že trestní stíhání bylo řádně zahájeno a je vedeno důvodně". Následně soud nejenže popsal, v čem měla trestná činnost stěžovatele spočívat, ale také uvedl, z čeho tyto závěry čerpá, přičemž se opřel zejména o výstupy z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí, které byly ve věci prováděny na základě příkazů vydaných obvodním soudem a Městským státním zastupitelstvím v Praze. 11. Část ústavní stížnosti pod bodem IV., věnující se splnění povinnosti soudu ve smyslu § 73c trestního řádu, je tedy sice přesvědčivě formulovaná, avšak při konfrontaci s reálným obsahem napadených rozhodnutí neopodstatněná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu je zcela zjevné, že se soud věnoval důvodnosti zahájení trestního stíhání, prostudoval spis a vycházel z důkazů zajištěných dlouhodobým prověřováním policejního orgánu. Takový postup je zcela ústavně souladný. 12. Stěžovatel argumentuje tím, že sám soudce obvodního soudu uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání je "poněkud úsporné". Tím však stěžovatel de facto vyvrací svůj vlastní argument o tom, že soud rozhodující o vazbě, nemá vycházet pouze z usnesení o zahájení trestního stíhání. Je totiž evidentní, že obvodní soud v napadeném rozhodnutí pouze nepřevzal usnesení o zahájení trestního stíhání a nevystavěl na něm "slepě" rozhodnutí o vazbě. Naopak, sám kriticky hodnotil obsah spisu a v něm obsažené důkazy. Jednoduše řečeno, Ústavní soud by se v tomto řízení mohl věnovat namítané "úspornosti" usnesení o zahájení trestního stíhání jen, pokud by soud rozhodující o vazbě nedostatečně své rozhodnutí odůvodnil a usnesení policejního orgánu toliko stroze převzal (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2698/22). To ale není tento případ.