I.ÚS 255/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 255/24 ze dne 24. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Hovorkové, zastoupené Mgr. Michalem Janíkem, advokátem, sídlem Pivovarská 15, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 27 Cdo 1281/2023-407, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2023 č. j. 4 Cmo 34/2022-371 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2021 č. j. 73 Cm 129/2020-294, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytového družstva občanů X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") domáhala nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu jednotky vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytový prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník není podle § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů povinen uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o převodu. Není totiž splněna podmínka členství stěžovatelky ve vedlejším účastníkovi (družstvu) a právní předchůdce stěžovatelky (tehdejší člen družstva) nepožádal o převod bytu do svého vlastnictví v době do 30. 6. 1995. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu potvrdil. Shodně s krajským soudem konstatoval, že stěžovatelka není členem družstva, neboť došlo k vydržení členského podílu v družstvu. V otázce délky vydržecí doby se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že vydržecí doba je tříletá, neboť podíl v bytovém družstvu lze považovat za věc movitou. Podmínky pro vydržení byly naplněny. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka podle něj přehlédla, že krajský soud nevyhověl stěžovatelce nejen pro to, že stěžovatelka nebyla členem družstva. Podle soudů nebyla naplněna ani další podmínka k převodu bytu, a to podání žádosti o převod bytu v zákonné lhůtě. Rozhodnutí tedy spočívá na posouzení dvou právních otázek. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak vyhovění návrhu na zahájení řízení, není dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.") přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Stěžovatelka závěr soudu o nenaplnění podmínky podání výzvy k převodu bytu v zákonem stanovené lhůtě nijak nerozporovala. Přezkum právních otázek vznesených stěžovatelkou tedy nemůže ovlivnit výsledek sporu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů silně excesivně, což vedlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu. Krajský soud dospěl k závěru, že došlo k vydržení vlastnického práva k družstevnímu podílu právního předchůdce stěžovatelky bez požadované opory v provedeném dokazování a v zásadním rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů. To platí zejména ve vztahu k naplnění jedné z podmínek vydržení, resp. dobré víry oprávněného držitele, kterou je realizace individuálních práv a povinností vyplývajících z družstevního podílu. 6. Obecné soudy neprovedly stěžovatelkou navrhovaný důkaz týkající se žádosti o převod jednotek v zákonné lhůtě. Zákon o vlastnictví bytů umožňoval podle stěžovatelky dohodnout se ohledně lhůty jinak, přičemž soudy tuto možnost nereflektovaly. Stěžovatelka navrhla jako důkaz vnitřní předpis družstva, který prodlužuje zákonnou lhůtu. Soud se však s jeho neprovedením nijak nevypořádal. 7. Tento vnitřní předpis byl zásadní i pro posouzení, jak je možné nahlížet na podíl v družstvu (zda jako na věc movitou nebo nemovitou) s ohledem na délku vydržecí doby. Obecné soudy bagatelizovaly názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2000/18. 8. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že se v dovolání vyjádřila i k nesprávnosti posouzení otázky včasné žádosti členů družstva o bezúplatný převod družstevních bytů do jejich vlastnictví. Není rozhodné, že tak učinila ve stručné formě. Dovolání tedy mělo být přípustné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 11. Těžiště ústavní stížnosti v posuzované věci představuje polemika stěžovatelky se skutkovými závěry krajského soudu a na ně navazujícími právními závěry. Ústavní soud si ověřil, že soudy k úvaze o naplnění dobré víry stěžovatelky (jako jedné z podmínek pro vydržení podílu v družstvu) provedly rozsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. To i ve vztahu k stěžovatelkou výslovně zmiňované problematice realizace individuálních práv a povinností vyplývajících z družstevního podílu. Stěžovatelkou uváděná neplatná podnájemní smlouva je pro věc právně bezvýznamná, jak to ostatně uvedly i obecné soudy. Ty se navíc podrobně věnovaly všem argumentům, které stěžovatelka předložila. 12. Stěžovatelka dále namítá, že se soudy nevypořádaly s jejím návrhem na provedení důkazu vnitřním předpisem družstva, který prodlužuje lhůtu k převodům zakotvenou v § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů. Krajský soud se k úpravě § 23 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů v rozhodnutí podrobně vyjádřil. Doplnil, že lhůta pro uplatnění práva na uzavření smlouvy o převodu byla postupně prodloužena až do 31. 12. 2020. Smyslem však bylo pouze prodloužení lhůty pro uplatnění práva na převod bytu osobám, kterým toto právo vzniklo za splnění všech podmínek podle § 23 odst. 2 (tedy včetně učinění výzvy k převodu nejpozději do 30. 6. 1995). Soudy přitom zdůraznily, že stěžovatelka netvrdila, že by podmínka žádosti byla naplněna. V postupu krajského soudu, který pro nadbytečnost neprovedl další označené důkazy, neboť směřovaly k prokazování skutečností právně bezvýznamných, popřípadě nebyly způsobilé skutečnosti, k jejichž prokázání byly navrženy, prokázat, tedy nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelky. 13. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že by soudy bagatelizovaly názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2000/18. Krajský soud i vrchní soud se k otázce délky vydržecí doby k vydržení podílu v bytovém družstvu podrobně vyjádřily. Stěžovatelce dostatečným způsobem vysvětlily, proč na členský podíl hledí jako na věc movitou. Jejich argumenty není třeba opakovat. Stěžovatelkou zmiňovaný nález se zabýval dobrou vírou držitele. Úvaha Ústavního soudu vyjádřená mimo nosné důvody jeho nálezu se pak týkala toho, že se soudy v rozhodnutích vůbec nezabývaly alternativou k vydržení práva členského podílu v bytovém družstvu jako vydržení práva k v