I.ÚS 2552/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025 Náhrada nákladů řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.; vztah stanoviska pléna Ústavního soudu k předchozím nálezům   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Pavla Frydrýna, zastoupeného Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1454/2023-188 ze dne 9. 7. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 418/2022-123 ze dne 22. 2. 2023 a proti části II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 65 C 308/2020-58 ze dne 16. 8. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a napadená rozhodnutí 1. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal proti Ministerstvu dopravy ("ministerstvo") zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy ("magistrát"), na něž navazovalo řízení o správní žalobě před Městským soudem v Praze. Obvodní soud uložil ministerstvu v záhlaví označeným rozsudkem zaplatit stěžovateli 18 181 Kč s příslušenstvím (I. výrok), v částce 131 819 Kč žalobu zamítl (II. výrok) a uložil ministerstvu nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 26 684 Kč (III. výrok). 2. K odvolání stěžovatele i ministerstva městský soud rozsudek obvodního soudu v částečně vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá, a dospěl k závěru, že v předmětném správním řízení byl nerespektováním povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (I. výrok). Zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu městský soud potvrdil (II. výrok). Dále uložil ministerstvu povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před obvodním soudem ve výši 22 570 Kč, oproti 26 684 Kč podle rozhodnutí obvodního soudu (III. výrok). Městský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť měl za to, že poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl v zásadě stejný (IV. výrok). Stěžovatel byl neúspěšný co do požadované částky přiměřeného zadostiučinění, zatímco ministerstvo bylo neúspěšné v základu nároku. 3. Dovolání stěžovatele i ministerstva Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (u II. výroku rozsudku obvodního soudu pouze v rozsahu 100 000 Kč) pro tvrzené porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rozsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že mu měly obecné soudy přiznat finanční kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení. Ač nebyl se správní žalobou proti rozhodnutí o přestupku úspěšný, měl být vzhledem k celkové délce řízení odškodněn za příliš dlouhé udržování v nejistotě. Dále soudy údajně provedly nezákonné důkazy, a to přípisy společnosti UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., kterými se banka vyjadřovala k vlastnictví finančních prostředků na úschovním účtu advokáta - zástupce stěžovatele. Tyto důkazy podle stěžovatele nerespektují povinnost mlčenlivosti advokáta a banky. 5. Stěžovatel také namítá, že městský soud pochybil, snížil-li částku, kterou je ministerstvo povinno mu nahradit na nákladech řízení před obvodním soudem. Považuje za diskriminační úvahu městského soudu o tom, že obvodní soud neměl přiznat odměnu za úkon právní služby - uplatnění nároku u ministerstva, čímž městský soud snížil stěžovateli přiznané náklady řízení z 26 684 Kč na 22 570 Kč. Stěžovatel namítá, že mu měla být v plné výši přiznána také náhrada nákladů odvolacího řízení, a pokud tak městský soud neučinil, porušil tím závaznou judikaturu Ústavního soudu. Podle této judikatury (viz níže) by se měl pro určení kritéria úspěchu ve věci upřednostnit úspěch co do základu nároku nad (částečným) neúspěchem co do jeho požadované výše, přičemž na řízení před obvodním a městským soudem je potřeba nahlížet jako na jeden celek. Argumenty co do nákladových výroků městského soudu stěžovatel analogicky vztahuje také k výroku o nákladech řízení napadeného usnesení Nejvyššího soudu. 6. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti předně poukázal na odůvodnění svého usnesení a uvedl, že stěžovatel nepředkládá téměř žádnou ústavněprávní argumentaci, kterou by konkrétně zpochybňoval důvody odmítnutí svého dovolání. Nejvyšší soud nepopírá klíčovou roli významu předmětu řízení pro poškozeného. Právě toto kritérium však bylo stěžejní pro závěr, že stěžovateli délkou řízení vznikla nemajetková újma. Nicméně jako přiměřená forma zadostiučinění bylo shledáno konstatování porušení práva. Nejvyšší soud se rozhodl nevyjadřovat k námitkám stěžovatele vůči rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť v tomto rozsahu nebylo dovolání ze zákona přípustné. 7. Městský soud se vyjádřil, že nezasáhl do stěžovatelových ústavně zaručených práv, a odkázal na závěry napadeného rozhodnutí. 8. Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a rozsudku městského soudu. 9. Ministerstvo se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, tudíž se v souladu s jemu daným poučením svého postavení vedlejšího účastníka řízení konkludentně vzdalo. 10. Stěžovatel svého práva podat repliku k vyjádřením nevyužil. Soudce zpravodaj jej následně upozornil na v mezidobí vydané stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 ("stanovisko"), zejména jeho bod 34, a poskytl mu možnost se k němu vyjádřit. Stěžovatel uvedl, že se podle jeho názoru stanovisko na věc neuplatní. V typu řízení, jako je případ stěžovatele, se výše nákladů nemá jakkoli posuzovat jako bagatelní. Náklady řízení ve věcech odpovědnosti státu za škodu mají být neoddělitelnou součástí základního práva na náhradu škody vůči státu a s ním spojené realizace práva na spravedlivý proces. Jinak řečeno náklady řízení ve věcech odpovědnosti státu za škodu jsou podle stěžovatele prozářeny ústavněprávním rozměrem bez ohledu na jejich výši. 11. Podle stěžovatele "nelze náklady řízení přiznávané v těchto řízeních chápat odděleně a aplikovat na ně leckdy pochybné instituty tzv. bagatelnosti a případně dovozovat, že nedosahují ústavněprávní roviny či podmiňovat přezkum takových nákladů Ústavním soudem nutností vyhledávat nějaké mimořádnosti či excesivní okolnosti". Proto obdobné ústavní stížnosti jako ta stěžovatelova údajně nikdy nemohou být zjevně neopodstatněné. V opačném případě by údajně došlo k faktickému vyprázdnění práva na odškodnění státem. Stěžovatel shrnul, že "v případě nesprávné aplikace obecných předpisů týkajících se nákladů řízení ve věcech řízení o odpovědnosti státu za škodu dochází vždy k porušení [...] základních práv." 12. Stěžovatel dále argumentuje, že na věc nutno nahlížet také prismatem práva na právní pomoc. Podstupuje-li občan při uplatnění nároku na satisfakci nákladné soudní řízení, je nutnou podmínkou zastoupení právním profesionálem, čímž ale poškozenému vznikají další náklady. Tyto náklady jsou nedílnou součástí soudní pře se státem, tedy nikoli běžného občanskoprávního sporu. Podle stěžovatele se na řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. pro jejich specifičnost nemůže vztahovat bod 34 stanoviska. 13. Stěžovatel připomenul, že ústavněprávní rámec jeho nároku je dán předchozí rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz níže) a že v některých vyhovujících nálezech rozhodoval také soudce zpravodaj nynější věci. Stěžovatel namítá, že Ústavní soud ve svých nálezech již dal najevo, že v daných řízeních převažuje kvalitativní hledisko nad bagatelní výší nároků. Proto je podle stěžovatele "nutno se ptát, zda Ústavní soud zná svou vlastní judikaturu a zda se Ústavní soud cítí být vázán svou vlastní judikaturou?". Podle stěžovatele "Ústavní soud naznačuje, že se chce pustit na cestu jím obecně kritizovanou. Pro tento postup máme rčení ‚káže vodu, avšak sám pije víno' a nelze se než podivit nad tímto přístupem soudu primárně zaměřeného na ochranu základních principů práva, kdy asi není sporu o tom, že princip právní jistoty je naprostý základ zdravé demokratické společnosti založené na rovnosti v právech (sic!)." III. Procesní předpoklady řízení 14. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 15. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republik