I.ÚS 2587/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2587/14 ze dne 23. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudce Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Palackého 389/7, proti usnesení Okresního soudu v Chrudimi č. j. 9 Nc 144/2012-387 ze dne 6. 3. 2014 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č.j. 22 Co 267/2014-492, za účasti vedlejší účastnice V. S. takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byl dne 4. 8. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí o předběžném opatření s tvrzením, že jimi došlo k porušení mnoha jeho ústavně zaručených práv, a to zejména práva na ochranu rodičovské výchovy podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, práva nebýt diskriminován na základě pohlaví ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, a práv vyplývajících z čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. U Okresního soudu v Chrudimi je vedeno se stěžovatelem a s vedlejší účastnicí řízení o úpravě rodičovské zodpovědnosti k jejich nezletilým dětem, D. R. a V., neboť stěžovatel a vedlejší účastnice společně nežijí a o úpravě výchovy a výživy nezletilých dětí se nedohodli. Děti byly v průběhu řízení předběžným opatřením svěřeny do péče matky, o výživném a styku otce s dětmi bylo rozhodnuto rovněž předběžnými opatřeními. Péče o děti probíhá podle citovaných předběžných opatření, mezi rodiči jsou problémy v komunikaci, při předávání a přebírání dětí. Styk otce s dětmi byl upraven tak, že otec se s nezletilým synem stýká vždy jeden víkend od pátku 16.00 do neděle 17.00 a s nezletilou dcerou v pátek téhož víkendu od 16.00 do 19.00 hodin a v neděli od 14.00 do 17.00 hodin a dále s nezletilým synem za tři týdny vždy jeden týden od pátku 16.00 hodin do následující soboty 17.00 hodin a s nezletilou dcerou v pátek od 16.00 do 19.00 hodin a v sobotu následujícího od 14.00 do 17.00 hodin. 3. Dne 27. 2. 2014 podal otec návrh na svěření dětí do střídavé péče předběžným opatřením, který odůvodnil tím, že matka záměrně maří mediační jednání a brání otci v širším podílu na výchově dětí, které jsou nyní školkového věku, a je tedy v jejich zájmu, aby se oba rodiče podíleli stejnou měrou na jejich výchově a péči o ně. Okresní soud v Chrudimi však tvrzení otce neshledal dostatečným důvodem pro změnu výchovného prostředí nezletilých dětí předběžným opatřením ve smyslu § 102 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a to zejména z následujících důvodů: (1) dokazování ve věci péče o nezletilé děti je v takové fázi, že v nejbližší době bude moci být rozhodnuto rozsudkem, přičemž předběžné opatření je procesní institut, který má být využit jen výjimečně, k rozhodnutí o poměrech dětí v situaci, kdy je třeba neodkladné úpravy zatímních poměrů dětí, a nelze jím nahrazovat rozhodnutí ve věci samé; a (2) "pendlování" dětí mezi Stuttgartem a Chrudimí není v dané chvíli možné v důsledku stěžovatelových přestupků v dopravě, které mj. ohrozily jeho nezletilého syna (stěžovatel svého syna vezl na klíně a za jízdy ho neměl řádně připoutaného) a které rovněž vedly k tomu, že stěžovateli bylo odebráno řidičské oprávnění pro dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidičů. Proto Okresní soud v Chrudimi návrh stěžovatele napadeným usnesením zamítl. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočka Pardubice, který se však s právním názorem Okresního soudu ztotožnil a jeho usnesení potvrdil. 4. Proti výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Chrudimi a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích podal stěžovatel ústavní stížnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že rozsah styku s nezletilými určený v předběžném opatření je nedostatečný a v rozporu se zájmy nezletilých. Smyslem a účelem předběžného opatření podle něj rozhodně není nastavit dlouhodobě nerovné podmínky rodičů pro výchovu nezletilých a vyloučit jednoho z rodičů na podstatnou část života dítěte z péče o ně, a tím "zakonzervovat" stávající stav vyhovující matce. Soud podle stěžovatele nevzal v potaz vyšší věk nezletilých a plynutí času; velkou dojezdnou vzdálenost otce, která mu při stávajícím režimu brání plnohodnotnému trávení jeho času s nezletilými; a rovněž průtahy při přijímání meritorního rozsudku, který by trvale upravil rodičovskou zodpovědnost k oběma nezletilým dětem stěžovatele. Z těchto důvodů stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů dokonce za svévolná. 5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. 6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45]. 8. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. 9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. 10. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004; či nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Současně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omez