I.ÚS 2613/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2613/24 ze dne 11. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Jiřího K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného advokátkou JUDr. Janou Teplou, sídlem Zahradní 46, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 382/2024-156 ze dne 28. května 2024, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 Rodo 5/2023-115 ze dne 19. prosince 2023 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 4 Rod 7/2022-93 ze dne 20. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Okresního státního zastupitelství v Kolíně, Romana K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného advokátkou JUDr. Janou Teplou, sídlem Zahradní 46, Kolín, Jany K. (jedná se o pseudonym), a Městského úřadu v X jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to uložením opatření v řízení podle zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), aniž by údajně bylo prokázáno, že se stěžovatel jakožto osoba mladší patnácti let dopustil činu jinak trestného. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 4 Rod 7/2022, Okresní státní zastupitelství v Kolíně podalo návrh na uložení opatření stěžovateli jako nezletilému, neboť se měl dopustit činu jinak trestného (a věc musela být odložena pro nedostatek věku pachatele). Podle návrhu se měl stěžovatel dopustit činů jinak trestných znásilnění a znásilnění ve stadiu pokusu, k čemuž mělo dojít tak, že se stěžovatel sešel na hřbitově s dvěma dívkami (s každou zvlášť), přičemž jednu měl nutit k orálnímu sexu a druhou k němu nakonec i přinutil. 3. Okresní soud usnesením č. j. 4 Rod 7/2022-62 ze dne 3. 5. 2023 návrh zamítl, neboť nebylo prokázáno, že se činy jinak trestné staly. Krajský soud v Praze k odvolání státního zástupce usnesením č. j. 13 Rodo 4/2023-78 ze dne 18. 7. 2023 prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud okresnímu soudu zejména vytkl, že k hodnocení důkazů přistoupil nedůsledně, přičemž pokud proti sobě stojí dvě odlišné skutkové verze - verze stěžovatele a verze poškozených - musí soud důkazy hodnotit o to pečlivěji a neuchylovat se "k možným pravděpodobnostem vycházejícím ze specifického chování a jednání teenagerů v pubertálním věku, které a priori pokládá za normální, ani k žádným dalším možným spekulacím". 4. Okresní soud následně napadeným rozsudkem stěžovateli uložil dohled probačního úředníka, byť čin jinak trestný shledal jen ve vztahu k jedné z dívek. Soud poukázal na to, že tato poškozená vypovídala po celou dobu konzistentně a v její výpovědi nebyly shledány rozpory či snaha stěžovateli ublížit, neboť celou věc ani neřešila s příslušnými orgány, učiteli nebo rodiči, nýbrž si ji nechala pro sebe a svěřila se jen s pár detaily svým kamarádům. Naopak stěžovatelova výpověď, podle které si s dívkami jen povídal, působila nevěrohodně. Ve vztahu k druhé dívce šlo podle soudu o jednání v daném věku přirozené, přičemž je potřeba vnímat celou situaci komplexně včetně věku zúčastněných, "jinak bychom dospěli k absurdnímu závěru, že by jakákoli sexuální narážka či kontakt mohl být posuzován jako trestný čin (resp. čin jinak trestný)". 5. Krajský soud k odvolání opatrovnice stěžovatele prvostupňové rozhodnutí napadeným usnesením potvrdil. Podle krajského soudu okresní soud hodnotil důkazy pečlivě a právem založil své závěry na výpovědi poškozené, jejíž výpověď je podporována i ve věci vytěženými svědky. Krajský soud neshledal důvod doplňovat dokazování znaleckým posudkem k věrohodnosti poškozené, neboť věrohodnost výpovědi není otázkou znaleckou, ale právní, kterou posuzuje soud. Dovolání opatrovnice stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že o vytýkaném jednání neexistuje žádný přímý důkaz, pouze dvě proti sobě stojící výpovědi stěžovatele a poškozené, spáchání činu jinak trestného tak nebylo dostatečně prokázáno. Podle stěžovatele navíc došlo k zásahu do nezávislosti soudu prvního stupně, který nejdříve návrh na uložení opatření zamítl a posléze veden názorem odvolacího soudu za nezměněné důkazní situace rozhodl zcela odlišně tak, že se stěžovatel činu jinak trestného dopustil. Stěžovatelova práva byla údajně porušena i tím, že soudy neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, ačkoli existují vážné pochybnosti o věrohodnosti klíčové svědkyně (poškozené), jejíž výpověď je nepřesvědčivá, navíc měla psychické problémy a také třídní učitelka označila její chování za problematické. 7. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že krajský soud a Nejvyšší soud se odvolaly na záznamy o podaných vysvětleních spolužáků stěžovatele, která byla učiněna před policejním orgánem, ačkoli okresní soud k jejich tvrzení nepřihlížel a označil je za přehnaná a často rozporná. Žádný ze spolužáků přitom nebyl soudem vyslechnut. Stěžovatel si je vědom, že se řízení vede podle občanského soudního řádu, v trestním řízení by nicméně úřední záznamy byly zcela nepoužitelné, na jednání tyto záznamy ostatně ani nebyly čteny. 8. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout. K návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem se soudy vyjádřily, nejde tak o opomenutý důkaz. Má-li pak být výpověď poškozené nevěrohodná v kontextu celé řady důkazů, které objektivně vyznívají v její prospěch, Nejvyšší soud se pozastavuje nad tím, "jakou věrohodností působí obhajoba stěžovatele, který svoji vinu nejprve popřel, následně uváděl, že se s dívkami pouze bavil a k žádným intimnostem přitom nedošlo atd.". 9. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele nesdílí, a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. 10. Okresní soud ve vyjádření konstatoval, že soudy všech stupňů se s veškerou argumentací stěžovatele již vypořádaly, a proto odkázal na napadená rozhodnutí. 11. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření podávaném za soustavu státního zastupitelství navrhlo ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, případně ji jako nedůvodnou zamítnout. Podle Nejvyššího státního zastupitelství především není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat důkazy. K namítané ingerenci krajského soudu do rozhodovací činnosti okresního soudu Nejvyšší státní zastupitelství upozornilo, že krajský soud v kasačním rozhodnutí okresnímu soudu vytkl, že se neměl při zjišťování skutkového stavu uchylovat k možným pravděpodobnostem vycházejícím ze specifického chování teenagerů, vytkl tedy, že při vytváření skutkových závěrů okresní soud vzal v úvahu skutečnosti, které z dokazování nevyplývají ani nevyšly při řízení najevo. 12. Obdobnou povahu měla podle Nejvyššího státního zastupitelství i výtka krajského soudu, že okresní soud svůj závěr, že k nějakému jednání vůči poškozené došlo, ale není jasné k jakému, opírá o nepřijatelnou dedukci, kdy ze sdělení třídní učitelky, že poškozená byla problematickou žákyní s labilním chováním a sebepoškozovacími tendencemi, kterých měla využívat i při výuce, bez dalšího dovozuje, že není vyloučeno, že toho poškozená využívala i mimo výuku. Krajský soud poukázal i na logické rozpory v argumentaci okresního soudu. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně tak neodpovídalo § 132 občanského soudního řádu a krajský soud v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1929/23 ze dne 3. 4. 2024 mohl okresní soud zavázat, aby se vypořádal se všemi okolnostmi a odstranil nejasnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění. 13. K námitce, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že soudy se s návrhem vypořádaly. Zpochybňuje-li stěžovatel závěr krajského soudu, že otázka věrohodnosti není otázkou znaleckou, ale právní, Nejvyšší státní zastupitelství upozorňuje, že krajský soud tím myslel posouzení věrohodnosti konkrétní výpovědi (tzv. specifická věrohodnost), nikoli posouzení obecné věrohodnosti, a jeho úvahy odpovídají judikatuře Ústavního soudu. Nelze se pak údajně ztotožnit ani s námitkou porušení zásady bezprostřednosti v případě výpovědí spolužáků stěžovatele, neboť závěr okresního soudu, následně aprobovaný krajským soudem a Nejvyšším soudem, byl učiněn bez ohledu na tyto výpovědi, jak připouští sám stěžovatel. 14. Městský úřad v X se ve vyjádření ztotožnil s odůvodněním napadených rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. 15. Otec stěžovatele se naopak ztotožnil s ústavní stížn